Ve své knize No filter mluvíte hodně o světě modelingu vašeho mládí, kdy svět znal jména topmodelek a vzhlížel k nim. To už dnes nefunguje – máte teorii proč?

Řekla bych, že za tím stojí sociální sítě a rychlost, jakou žijeme. Všichni vlastně žijeme v úplně novém a o mnoho rychlejším světě. Modelky už nejsou tolik potřeba. Není potřeba, ani aby splňovaly všechny nároky, které se kladly na nás. Dnes se dá všechno vyretušovat, upravit na počítači. Kdysi bylo potřeba, aby byla modelka nějak vysoká, měla nějakou velikost, nějakou geometrii obličeje. Nešlo o nějaká vymyšlená pravidla, ale jednoduše o to, že nějaký velký návrhář ušil oděv nějaké velikosti a musely jsme se do něj dostat. Pokud se do něj modelka neoblékla, tak tu práci jednoduše nedostala.

Zdroj: Youtube

A nemáte pocit, že dnes jsou modelky bezejmenným produktem, který si klient kupuje?

Na druhou stranu mají ale svůj hlas. Právě i díky sociálním sítím. Nikdo by si k nim netroufl chovat tak, jako to bylo za nás. Když dojde k nějakému sexuálnímu obtěžování, mohou to hned vypustit do světa, nenechat si to líbit.

Vy máte dva syny, ale kdybyste měla krásnou dceru a ta se rozhodla stát modelkou, dovolila byste jí to?

Dovolila, protože zakazovat něco svým dětem rozhodně není ta správná cesta. Ale nepodporovala bych ji v tom. Asi bych měla i pocit, že jsem jako matka selhala. Je to svět s krátkou životností, 15 minut slávy a je po všem, nemáte nic.

To zmiňujete i v knize – že jste v jednu chvíli byla příliš stará na kariéru modelky. Přišlo to ve chvíli, kdy jste i vy sama měla pocit, že jste stará?

Poprvé mi to řekli, když mi bylo 45. Samozřejmě jsem věděla, že nemládnu, ale pořád jsem měla stejnou velikost, pořád jsem si myslela, že vypadám dobře – byla jsem tehdy v porotě soutěže America's Next Top Model. Ale moje agentka se mi vysmála. Myslím, že mě špatně pochopila a myslela si, že chci zpátky kariéru jakou jsem mývala na začátku. To už samozřejmě nešlo. (smích)

Ve 40 jsem ale musela začít cvičit, protože tělo se začalo ozývat. Přestože jsem naprosto nesportovní člověk a raději si čtu nebo poslouchám vážnou hudbu, cvičím, protože se mi líbí to, co mi to přináší, jak potom vypadám, jak se cítím.

Jak změnilo pohled na vaše tělo mateřství?

Uvědomila jsem si, kolik síly ve mně je. Co to moje tělo zvládlo. Samozřejmě jsem hrozně přibrala a porody nebyly úplně snadné, ale já je zvládla úplně bez léků a došlo mi, že my ženy jsme mnohem silnější, než si myslíme.

Napadlo vás někdy tu sílu otestovat třeba při maratonu?

Ne, to rozhodně ne! (smích) Ale když jsem začínala se sportem, propadla jsem kick boxu a dělala jsem Krav magu. Dnes už cvičím i zdravotní cvičení, protože mě trápí artritida, ale tehdy mě fascinovalo, co dokážu. Jakou umím vyvinout sílu. Dodávalo mi sebevědomí, že kdyby na mě někdo zaútočil, ubráním se mu. Najednou jsem si přišla sebejistější. Modeling mi totiž dal obrovské ego, ale žádné sebevědomí.

Vyrůstala jste ve Švédsku a tohle období v knize nepopisujete jako příliš šťastné...

To je trochu složitější. Ve škole jsem nezapadla, říkali mi žirafa, považovali mě za ošklivou. Chyběla mi babička, byla jsem odříznutá od Česka, ale na druhou stranu jsem se ve Švédsku naučila, že muž a žena mají stejnou hodnotu. To se myslím tady neučilo a možná dodnes neučí.

Vy jste ale tu nálepku ošklivky přijala a v začátcích kariéry se občas ozvala. Kdy jste si uvědomila, že skutečně jste krásná?

No... (smích) Spíš jsem pochopila, že to není otázka toho, jak vypadáte, ale spíš toho, kdo se dívá. Jeden den jsem ve Švédsku byla ošklivá, druhý den jsem v Paříži byla krásná. Ale která žena se koukne do zrcadla a řekne si: „Jsem krásná!“? Vím, že se ti může zdát, že modelka se podívá do zrcadla a je spokojená. Ale my jsme jako všechny ženy, vidíme především ty chyby. Taky se porovnáváme s jinými modelkami. A když se porovnáváte s dokonalostí, nikdy to nebude perfektní.

Mluvily jsme o tom, že dřív nebylo možné snímky retušovat. Ve vaší knize je scéna, kdy vás poslali z focení domů kvůli pupínku na bradě. Tehdy jste se ale o sebe musela hodně starat? Naučil vás někdo nějaké triky?

Triky? To je úplně špatná představa. (smích) Žádné triky neexistovaly. Byla to otázka vaší genetické výbavy. A pravidel, která bylo nutné respektovat. Proto spousta nádherných holek poslouchala v agenturách, že jsou tlusté, i když rozhodně nebyly. Ale šlo o to, jestli se vejdou do oblečení, které mají předvádět. Pak musely buď zhubnout nebo změnit práci. Ale byla to svobodná volba.

Jaký je váš názor na různé úpravy vzhledu? Nechat si pomoct nebo ukázat pravou tvář?

Jít na botox nebo plastiku je rychlé a snadné řešení a já chápu, že si tuhle cestu lidé vyberou. Ale já nikdy tyhle snadné cesty nevolila. Pokud je žena slavná, je všem na očích a kolem se to jen hemží zlými poznámkami – jaký má nos, kde má vrásky, jak strašný má krk. Ale mně se to vlastně líbí. Ty dokonalé omlazené tváře jsou krásné, ale pro mě nezajímavé. Možná je to tím, že mám ráda historii, ale pro mě jsou mnohem zajímavější obličeje, ve kterých je vepsaný život, který prožily. I mně občas někdo napíše, že jsem stará bába a nemám se nikde svlékat, že bych měla jít na botox a obarvit si vlasy. Ale mně je to jedno.

Mezi ženami přibývá těch, které se nebojí ukázat svoji pravou barvu vlasů. Paradoxně na to víc reagují jiné ženy než muži. Kdysi mě jeden Brit upozornil, že se Češky barví až příliš a není to hezké...

Občas mi někdo napíše, že jsem se mu víc líbila jako bruneta. Jenže mně je dnes o dvacet let víc a nechci ztrácet čas schováváním toho, jaká skutečně jsem. Se svými vlasy si můžeme dělat, co chceme. Nikoho to nebolí, zase dorostou. Je jedno, jestli jsou šedé nebo červené, hlavně ať se vám to líbí. Klidně bych si obarvila vlasy na modro, ono to ale na ty šedé špatně chytá. (smích) Jde hlavně o to, jestli to děláte proto, že se vám to líbí, nebo proto, že něco chcete skrýt. To, co skrýváte, je něco, za co se stydíte. Co je špatně. A já si špatně nepřijdu.

Vy jste známá i tím, že na svých sítích sdílíte tuhle svou tvář bez příkras. Rozhodla jste se tak, protože jste chtěla světu ukázat, že žena může být krásná v každém věku, nebo jste spíš neměla sílu pořád něco skrývat?

Síly já mám hodně. (smích) Je to asi od každého kousek. Zajímalo mě, jak moje vrstevnice žijí, jak skutečně vypadají. Ale nikde jsem tohle nenašla, tak jsem s tím začala sama. Je to i můj způsob, jak pracovat se svým studem. Ukazuju všechno a jsem proto zranitelná. Ale v tom nacházím i svou sílu. Když mi někdo na nějakou mou nahou fotku napíše, že je to strašné, ať se nesvlékám, vyfotím další. Já nemám důvod se schovávat. Jsem dobrá taková, jaká jsem.

Jedna z kapitol vaší knihy patří vaší výšce. To mě osobně hodně zasáhlo, protože už dlouho přemýšlím, jestli jsem díky své výšce víc na očích a lidé se k tomu pořád vyjadřují, nebo jestli je to můj pocit, že to tak není v pořádku, a na to lidé reagují...

Vysoká žena je něco, s čím si lidé nevědí moc rady. Jste žena, ale výška patří světu mužů. Kam s vámi? Lidi to možná trochu děsí, nevědí, co od vás čekat. Když pořád posloucháte, kam se máte postavit, abyste nepřekážela, nebyla moc vidět, nebyla jednoduše „moc“, podepíše se to na vás. Rozhodně je to naše okolí, které má enormní potřebu to komentovat a je to nepříjemné. Každá holka chce být hezká, chce se líbit, chce být přijatá. To pak vede k tomu, že se vysoké holky hrbí, trápí se hloupými poznámkami. Na druhou stranu to ale souvisí i se sebevědomím. Chce to narovnat se a hrdě vykročit. Ta výška a sebevědomí pak dávají všem kolem jasně najevo, že si s vámi nemůžou dělat, co chtějí, a musí vás brát vážně. V tomhle mi pomohla právě Krav maga – najednou jsem získala jistotu, že kdyby na mě někdo zaútočil, poradím si s ním. A i když to tak možná není, tohle jsem si odnesla i do každodenního života.

A pomohlo vám to zbavit se úzkostí, kterými jste od dětství trpěla?

Těch se nedá zbavit, to je dárek na celý život.

Dárek? Dalo vám to něco?

Rozhodně. Tak například pokud by padalo letadlo, rozhodně byste chtěli sedět vedle mě. (smích) Jsem připravená na všechno, mám dokonale zmapované, co by se všechno mohlo stát, a co udělat. Uvědomila jsem si také, jak jsem statečná. Je spousta věcí, kterých se bojím, ale stejně je pořád dělám. Úzkosti má i můj syn a měl je i můj manžel. Myslím, že je to spojené s určitou kreativitou duše. Tvoříte a při tom holt vznikají i tyhle podivné scénáře, co by se mohlo stát. (smích)

Co je pro vás alfou a omegou péče o sebe sama?

Určitě meditace, pravidelné cvičení a dodržuju přerušovaný půst. Rozhodně nechci nikomu radit, co by měl dělat, ale mně vyhovuje 16 hodin nejíst. A bude to znít jako klišé – láska. Ta dokáže zázraky.

Kdybyste se mohla vrátit v čase a něco poradit svému mladšímu já, kam byste se vrátila a co byste si poradila?

Myslím, že bych se stejně neposlouchala. Celkově nejsem přítelem nevyžádaných rad. Mohla bych se vrátit do chvíle, kdy jsem potkala svého manžela, a poradit si, abych nebyla hloupá a podržela si svoje finance odděleně. Ale tenkrát mi to říkali všichni a já neposlouchala. Byla jsem zamilovaná a nepřišlo mi to důležité. Kdybych ale měla stroj času, vrátila bych se do Švédska, když mi bylo devět. Našla bych tu malou smutnou holku a zkusila jí dát víc lásky. Řekla bych jí: „Neboj se, všechno bude dobré. Život nebude vždycky jednoduchý, ale užiješ si spoustu legrace!“

Jaká byla reakce na vaši knihu v USA?

Vyšla tam už před šesti měsíci a reakce mě moc potěšily. Jako úplně prvním jsem to dávala přečíst svým synům, protože kdyby se jim tam cokoliv nelíbilo, nenechala bych to tam. Na obálce českého vydání je i kousek recenze od Ann Patchettové, což je jedna z našich nejlepších spisovatelek. Když jsem četla její pochvalu, řekla jsem si, že už víc nepotřebuju, že už můžu klidně umřít. (smích) Ne! Tou největší odměnou pro mě je, když za mnou na autorských čteních přicházejí ženy a ukazují mi mou knihu s podtrhanými pasážemi a říkají mi, že tady se našly, že jsem jim pomohla. To je to nejlepší, co se vám může stát.

Paulina Pořízková (*1965)

Narodila se v Prostějově, ale od svých devíti let vyrůstala ve Švédsku, kam její rodiče emigrovali. V roce 1980 získala kontrakt v Paříži díky fotografiím, které její kamarádka poslala do modelingové agentury. O tři roky později přesídlila do USA, kde žije se svými dvěma syny dodnes. V roce 1992 ji časopis Harper’s Bazaar zařadil mezi deset nejkrásnějších žen světa. Vedle toho se proslavila i jako herečka. Aktuálně vydala také knihu esejů a úvah No filter, ve kterých popisuje nejen zákulisí své hvězdné kariéry, ale promlouvá v nich jako žena z masa a kostí, která se musela v životě poprat se stejnými výzvami jako miliony žen po celém světě.

Zdroj:

  • autorský rozhovor pro časopis Kondice
  • Pavlína Pořízková: No filter, Jota, 2023