Pro mě jako trojnásobnou mámu malých dětí s minimální možností hlídání přináší novinařina možnost pracovat kdykoli a téměř odkudkoli. Můžu pak každému dítěti zprostředkovat dva kroužky, péct kváskový chléb nebo dovolit nejstarší dceři nechodit do školní družiny, když ji to tam nebaví. Problémem ovšem bylo, že svou práci samozřejmě dělat musím, jak říká Zdeněk Svěrák, samo se to nenapíše. Psala jsem po nocích, vstávala ráno, o víkendu se zavírala v pracovně, abych využila čas, když manžel může pohlídat. Výsledkem byly věčné hádky, únava a totální chaos. Mým prvním úkolem proto bylo zkusit si nastavit režim a dát svým stravovacím návykům a sportovním výkonům nějaký řád.

Změn, které bylo potřeba udělat, bylo hodně. Ve svém stylu jsem z pracovny kolegyně Markéty Chýňavové odcházela přesvědčená, že už všechno vím a od zítra žiju úplně jinak. Markéta mi dala najevo, že je to běh na delší čas, ale nadšení mi nebrala. Jen mi tak mimoděk doporučila, abych si vybrala priority a že se to další časem poddá a ať hlavně nepanikařím. Dostala jsem orientační časový rozvrh, seznam prospěšných potravin i tréninkový plán, co mi brání začít hned? Ovšem hned ráno mě optimismus přešel. Bylo toho zkrátka moc najednou. Nezvládnu to. A začala jsem panikařit.

Nevyplašte svého slona

Vzpomněla jsem si na kurz Konec prokrastinace, který jsem kdysi absolvovala on-line. Zazněla tam památná rada: Nevyplašte svého slona. Co to znamená? Lidský mozek má svou rozumnou část, která vše ví a chápe, proč je dobré to či ono dělat/nedělat. Ovšem je nepoměrně menší než ta část, kterou ovládají emoce mající za úkol přežít, chránit nás. Rozum je pak něco jako jezdec na slonovi. Když se slon splaší, moc toho s ním neuděláte. Rozumný jezdec na to myslí, předem si odhaduje, co by slona mohlo vyděsit. Tak například jedním z mých zlozvyků byly i pozdní večerky, někdy po půlnoci, k jedné ranní. Když mi Markéta doporučila chodit do postele v deset, abych mohla ráno vstát poměrně brzy plná energie a věnovat čas svému rannímu rituálu, můj slon se začal plašit, jakkoli moc jsem si přála probouzet se ráno svěží, cvičit jógu a popíjet v tichu teplý čaj. Chodit spát v deset byl nadlidský výkon.

Stejně jako večeřet před sedmou večerní, omezit při tom sacharidy nebo třeba naplánovat jídlo a trénink tak, aby mezi jednotlivými jídly byly alespoň tři hodiny a zároveň abych do hodiny po sportu jedla. Slon stál na zadních a chystal se utéct do džungle. Markéta mě uklidnila tím, že ani ona nemá sedm dní v týdnu dokonalých, někdy se prostě nezadaří. A vzhledem k tomu, že netrvám na rychlém hubnutí nebo uběhnutí maratonu, mám tolik času, kolik jen potřebuju. Prostě jsem zkusila „jet podle plánu“. Přibližně.

Změny na dosah

Bez velkých problémů jsem najela na režim jakéhosi přerušovaného půstu, kdy od večeře do snídaně uplyne 13 hodin a mé tělo pak prý lépe odbourává škodliviny a regeneruje. Není problém, v ranním shonu jsem snídani stejně nestíhala a jen se užírala tím, že ji flákám. Za největší úspěch považuji to, že jsem začala obědvat – do té doby to byla ztráta času, škoda nádobí, nechci nic vymýšlet. Něco si najdu. Dostala jsem tipy na rychlé obědy, co pořídit do spíže, po čem sáhnout, když nestíhám. Rázem jsem přestala v podvečer pořádat nájezdy na ledničku a večery trávit přemlouváním sebe sama, abych si nic sladkého nedala.

Překvapilo mě, že nakonec nebyl ani takový problém zvýšit konzumaci zeleniny. Denně by to mělo být téměř půl kila, což se s mým původním dobrým předsevzetím „každý den kousek zeleniny a kousek ovoce“ tak úplně neshodovalo. Mám ještě rezervu, ale zelenina v mém jídelníčku celkem snadno přibrala na objemu. Stačí ji dávkovat k jednotlivým jídlům, ono to naskáče a chutná to víc než půlkilový salát natlačený do sebe v obědové pauze.

Na co jsem asi nejvíc hrdá, jsou moje svačinkové kápézetky. Tedy nouzové svačiny, když mě překvapí hlad někde na cestách, ale koneckonců i doma. V kabelce teď nosím oříšky, kousek hořké čokolády, sušený sýr, doma v lednici mám vždycky skyr či kefír, dokonce i na pláž na dovolenou jsem si zvládla dělat saláty nebo alespoň nakrájet trochu zeleniny. Světe, div se, ale jsem pak odolnější vůči sladkostem, dokážu omezit množství zkonzumovaného jídla, protože můj slon nemá pocit, že kolem je hladomor a já musím sníst, co vidím.

Pořád ještě se učím tlustokožce krotit a nevím, jestli vůbec můžu říct, že už jsem něco zvládla. Zákonitě to zítra poruším nebo v tom rovnou selžu na celé čáře. Faktem ale je, že už tohle snažení a zdánlivě malé změny způsobily, že se nejen cítím nesrovnatelně líp než na jaře, ale bez hladovění a počítání kalorií jsem přišla o tři kila tuku. Tedy alespoň před dovolenou to tak bylo, nebudu lhát, že teď se nebojím vlézt na váhu, o večeři před sedmou jsem se ani nepokoušela. Ale můj slon je poněkud klidnější, protože ví, že to jde a že to ani nemusí tak moc bolet. Něco jde opravdu vlastně samo, stačí se nad tím jen zamyslet a aspoň to zkusit. Některé změny jsou opravdu na dosah!

Zdroj: magazín Kondice