Když jsem se rozhodla dát poněkud dohromady po letech, kdy veškerá má pozornost, energie i čas směřovaly k rodině a občas k pracovním povinnostem, se svým egem jsem se srazila několikrát. Poprvé, když mi došlo, že ten restart skutečně potřebuju. Ačkoliv se léta zabývám aktivním životním stylem, seberozvojem, psychologií a v neposlední řadě zdravím jako takovým, můj život mě ničil. Pozorovala jsem pomalu přiskakující kila, přibývající vrásky, svou chronickou únavu, pocit přehlcení vším a ano, i to, jak řvu na děti, štěkám na manžela. Prioritou bylo udržet všechno v chodu. Když přišla možnost vrátit se do pracovního procesu, situace byla ještě náročnější. Přiznat si, že nežiju tak, jak bych chtěla, trochu zabolelo.

Zeptáte-li se kohokoliv, jak zhubnout, pravděpodobně dostanete přednášku o všem možném. Zeptáte-li se, zda se tím řídí, obvykle zavrtí hlavou. Jako já. Když jsem přemýšlela nad tím, proč to tak je, když mám jako redaktorka Kondice informace z první ruky, došlo mi, že je toho tolik, co bych měla, že jednoduše nevím, kde začít. Uznávám, že mou velkou výhodou bylo, že jsem si o pomoc mohla říct své kolegyni, ženě, kterou jsem znala, viděla jsem, jak sama žije, a v jejích článcích jsem si mohla otestovat, jestli jsme na stejné vlně. I přesto nebylo jednoduché Markétu Chýňavovou oslovit a přiznat, že ačkoliv teorie mám plnou hlavu, v praxi mi to nejde. Jakmile mi připravila plán a upozornila mě na hlouposti, které dělám, nebo obecně platné poučky, které zrovna v mém případě ale nefungují nebo nejsou vůbec nutné, bylo celkem snadné pustit se do práce a držet se nějakého plánu. I když nejsem schopná se ho držet na 100 %, moje selhání nejsou tak zásadní. Mám totiž jasný směr a i přes mou slabší sebedisciplínu nese ovoce.

Třetí výzvou je poslouchat i ty rady, které se mi zdají pod mou úroveň. V mém případě například to, že v běhu musím výrazně zpomalit. Když jsem Markétu oslovovala, běhala jsem kilometr za 6 minut 20 vteřin. Není to skvělé, je to dobré, ale já chtěla víc. Pod Markétiným dohledem jsem ovšem musela nejprve chodit, pak zkoušet indiánský běh, velmi pomalý běh, až jsem se dostala na dnešních zhruba sedm minut na kilometr. Může se zdát, že jsem na tom mnohem hůř. Ovšem opak je pravdou. Před rokem jsem běh nesnášela, nebavil mě, nedokázala jsem chodit běhat pravidelně a neustále mě z něj něco bolelo. A uběhnout to s tepem 180 úderů za minutu, tedy na hranici smrti, jak říká můj muž? Naprostá normálka. Dostávala jsem se i k 200. Dnes mě běh baví, pořád se zlepšuju a na tréninky se těším. Bylo jen potřeba spolknout ego, které velelo, že nejsem přece taková bačkora.

Čtvrtou a možná nejnáročnější kategorií pro mě bylo zvládnout své ego v konfrontaci s okolím. Vedle dobře míněných leč nevyžádaných rad, abych dělala to či ono (od toho, jak rychle mám běhat, po to, co si mám přečíst, sníst nebo vypít), přicházely i nepříjemné reakce. Tak jsem se třeba šla proběhnout podél Labe v mých milovaných Poděbradech a proti mně jedoucí cyklista mě naprosto vykolejil. „A tohle je jako co?“ ptal se s jistou dávkou pohrdání v hlase své společnice. „No tohle nevím, ale tak dělá se i indiánský běh…“ Zbytek rozhovoru zanikl ve zvětšující se vzdálenosti. Bolelo to. Člověk by tak nějak raději slyšel: „Seš hustá, kočko!“ nebo by rovnou chtěl probíhat cílem maratonského závodu a přijímat ovace než poslouchat tohle… Nic naplat, že dotyčný měl pupek, na kole seděl jako pan rada v bavlněném tričku a koupacích šortkách, bez helmy, a zjevně tedy cyklistice natož běhu nijak zvlášť neholdoval. I tak to prostě bolelo.

Možná jsem ten typ, který motivaci zvenčí prostě nemá rád. Ani tu pozitivní spojenou s dohledem nad podaným výkonem, ani tu negativní, která někoho hecuje. Nepomáhá mi sdílet své plány s okolím, protože kdykoliv selžu, připadám si jako podvodník. A moje ego se selhání bojí. Jsem ten typ, který si raději stanovuje cíle sám, uvnitř sebe sama. A vlastně jsem ten typ, co má rád, když mu cíle posvětí odborník. Díky Markétině podpoře dokážu s úsměvem poslouchat rady, které kromě toho, že jsou poněkud kontroverzní, jsou pro mě i nesplnitelné. Například se nedokážu „kousnout“ a urvat jakýkoliv fyzický výkon, když už prostě nemůžu. Nedokážu nejíst sladké, lepek, sacharidy, tuky, ovoce, cokoliv. Jakmile mi to zakážete, mám na to chuť. A naopak, jakmile to musím jíst, pojme mě odpor.

S Markétou jsem se naučila, že to není špatně. S výjimkou průmyslově zpracovaných potravin všechno do jídelníčku patří. V rozumné míře. Při sportu není nutné, aby ze mě lil pot a svaly mě pálily, aby to „k něčemu bylo“. I tady je dobré to kombinovat a zvažovat své fyzické možnosti. Při snaze plánovat zase není nutné jet vždycky na 110 %. Je naprosto v pohodě, že jeden den se povede a druhý ne. Naučila jsem se dávat si menší cíle. Ne tedy „každý druhý den půjdu běhat“, ale „každý povedený den se počítá“. Nebyla jsem běhat čtyřikrát, ale jen dvakrát? Nevadí, to je super, lepší než nic. Zkusím to příští týden třikrát. Na mě to funguje. Můžete to zkusit i vy.

Zdroj: Kondice.cz