Hlavním důvodem, proč jsem se rozhodla vyhledat odbornou pomoc kolegyně Markéty Chýňavové, byly moje špatné běžecké výkony. Moje časy se nelepšily, při běhu jsem se trápila a mám dojem, že moje tělo odmítalo tohle mučení podstupovat a líčilo na mě různé bolístky a neduhy. Pokud jsem se rozhodla, že budu alespoň třikrát týdně běhat, po prvním týdnu mě bolela záda, jindy achilovky, příště zase v krku. Nějak jsem i cítila, že problém nebude v tom, že jsem „holt už stará“, po třech dětech nebo že jsem to s tréninkem přehnala. Bylo mi jasné, že na to jdu jednoduše blbě.

Když mě Markéta nechala zapisovat mé aktivity v průběhu jednoho týdne, vykouklo to celkem jasně. Dařilo se mi celkem pravidelně chodit na jednu lekci jógy týdně a věnovat jí úžasných 90 minut, ovšem všechno ostatní byly hurá akce. Markéta to popsala slovy: „Tady se Domča na půl hodiny urvala a šla běhat.“

Hlavně to nepřepálit

Nikdy jsem si to neuvědomovala, ale jsem poměrně nervák. Zatímco ve stresu dokážu podat překvapivé mentální výkony, ty fyzické jsou spíš smutné. Kdysi jsem se při školních plaveckých závodech taky málem utopila, stačilo jen, aby mi spolužák řekl, že určitě vyhraju. Takže pokud vím, že na běh mám přesně 30 minut, doma milion povinností a před sebou pět kilometrů, přepálím start, po dvou kilometrech už musím jít, domů dorazím za 40 minut, totálně zdeptaná a pozdě.

Prvním krokem bylo pochopit, že je sice lepší půlhodina než nic, ovšem pro moje tělo by bylo výhodnější jít se projít, posilovat, protáhnout se, než se půlhodiny pokoušet o běh za hranicemi svých možností. Jak známo, tuky se začnou pálit až po té půlhodině, a ačkoliv se potím a srdce mi bije jako splašené, dostávám ho jen do maximálního stresu a nechávám ho pálit všechno, co je snazší rozložit než tuky. Takže žádné endorfiny, žádné ladné křivky, žádné zlepšování kondice.

Druhým krokem bylo udělat si na sport čas. Najít si chvíli jen pro sebe. Nezkoušet běhat s dětmi na kole („Mamííí! Smrkat!“, „Mamí, mám kámen v botě.“, „Bolej mě nožičky!“, „Napít!“, „On mě předjel a já nechci, aby mě předjel!“), nezkoušet narvat běh rychle před večeři nebo mezi cestu z pracovní schůzky a vyzvedávání dětí ve školce, pokud vím, že to budu sotva stíhat.

To, co mi chybělo, byla vytrvalost. Schopnost vydržet v nějaké aktivitě po delší dobu se stabilním výkonem. Znamenalo to vyčlenit si na sport víc času, alespoň 45 minut, a výrazně zpomalit. Místo běhu jsem chodila s holemi nebo zkoušela indiánský běh. Nebudu lhát, bolelo to. Zatímco s holemi jsem měla co dělat, abych se dostala do vyšší tepové zóny, každé popoběhnutí znamenalo pro moje srdce raketový start. Ááách jóóó!

Jak jsem se naučila běhat pomalu

Chvíli jsem bojovala sama se svou hlavou, která si nesla uložené, že běh = hubnutí, chůze = důchod. Ale když jsem pak v aplikaci svých sportovních hodinek viděla 30 minut strávených v zelené, tedy ideální, tepové zóně, pomalu jsem přijímala fakt, že teď pro sebe asi dělám i víc. Za největší úspěch vlastně považuju to, že jsem se naučila běhat pomalu. Nezdá se to, ale je to kumšt. Držet stabilní pomalé tempo. Dřív jsem uměla jen vystřelit a zhasnout, moje časy pak ve výsledku byly sice lepší, než jaké mám dnes, ale pocit byl příšerný a představa, že bych měla běžet nějaký oficiální závod? Ani omylem! Tam se přece nechodí.

S pomalým tempem se vrátily endorfiny, stabilita a udržitelnost. Co tím myslím? Začala jsem se na běh těšit jako na chvíli, kdy jsem sama se sebou, svým tělem, soustředím se na došlap, odraz, držení těla, dech. Najednou nebyl problém to udýchat, počítat tři kroky na nádech, tři na výdech. Neřešit píchání v boku. A najednou nebyl problém celou trasu skutečně běžet nebo si ji zopakovat další den, třikrát týdně, jakkoliv jsem potřebovala. Mám za sebou i první závodní desítku. Jak se říká „s prstem v nose“. Ještě na jaře výkon daleko za hranicí mé nejbujnější fantazie.

Ranní rituál

V rámci revize mého celodenního režimu se zlepšila ještě jedna „sportovní“ záležitost. Můj ranní rituál obsáhl i protažení. Pár cviků, které jsem nasbírala u pohybových specialistů nebo své fyzioterapeutky. Ranní protažení, cviky na karpály, pánevní dno… nezdá se to, ale i těch 10 minut pro mě znamená minimální problémy se zády, výrazné zlepšení bolavých rukou, které nás klávesnicové dělníky dost trápí, a zmírnění menstruačních bolestí. A když neřešíte tohle, je chuť běhat také o dost větší. A břicho o něco míň měkké.

Výzvou pro mě ovšem zůstává balanc mezi pravidelností a stresem. Jít běhat po několika málo hodinách spánku, po náročném dni, když se necítím fit, totiž také není nejlepší nápad. Jenže pak těch dnů, kdy skutečně běhám, také není tolik. Ale o spánku a stresu, mých velkých výzvách, zase příště.

Zdroj: magazín Kondice, kondice.cz