Premium obsah

Restart po mateřské: Skoncujte s černobílým viděním

Restart po mateřské: Skoncujte s černobílým viděním
Většina z nás si skutečně přeje změnit svůj život k lepšímu, ale navzdory dobrým předsevzetím realita je někdy úplně jiná. Přijdou chvíle, kdy se nedaří – nelze dodržet lepší režim dne, nelze pravidelně sportovat, přijde nemoc, starosti a vy na nějaké vyšší cíle jednoduše nemáte sílu. Vyplatí se počkat na lepší období? Ne! Lepší něco než nic.

Když jsem se pustila do svých změn s laskavým dozorem kolegyně Markéty Chýňavové, cítila jsem, že je mi mnohem lépe na těle i na duši. Pravidelně jsem sportovala, oddělovala čas na práci, čas doma a čas na sport, snažila se pravidelně a dobře jíst, více pít, víc spát a pomalu jsem začala věřit tomu, že čas věnovaný péči o sebe sama není sobectvím, ale něčím naprosto přirozeným.

Ano, tohle je moje velké téma. Myslím, že si to nesu z dětství: Ty nechceš tohle udělat? Tak hlavně, že na tohle čas máš. Jen počkej, až ty budeš potřebovat pomoct! Proto je pro mě jemně řečeno nezvyk dávat se na první místo. Žiju v zajetí přesvědčení, že věnovat se sama sobě je rozmařilost a je naprosto nemožné jít běhat, pokud mám doma bordel a resty v práci.

Ano, je to hloupost a vím to. Když se unavená a zdeptaná pokouším dopsat článek nebo uklidit, stojí mě to dvojnásobek času, protože přemýšlím částečně o tom, jak moc mě to nebaví, částečně se věnuji sebemrskačství, že jsem opět nebyla běhat a co jsem to za osobu, případně si hýčkám představu jiných, uklizených domácností, organizovaných maminek, pracovnic měsíce, co zrovna teď s úsměvem vybíhají  a jsou krásné a fit.

K tomu mám ještě jednu takovou kletbu: to nemá cenu, když to neděláš pravidelně. Když mi někdo slíbí, že budu mít hezčí vlasy, ploché břicho, uklizenější domácnost nebo hodnější děti, pokud budu následujících 30 dní dělat cosi, můj mozek si ukládá informaci, že to musím dělat následujících 30 dní. Bez výjimky. Jinak to prostě nevyjde. Dva tři dny jsem disciplinovaná, pak přijde první pohroma a já bojuju jako lev, abych dodržela 30denní kúru. Pohromy se buď řetězí nebo protahují a přijde den, kdy svůj nový úkol musím vynechat nebo ho už jednoduše nezvládnu splnit. Či v případě potravinových doplňků na něj zapomenu jako na smrt.

Dala jsem si už spoustu takových úkolů. Po druhém porodu, kdy kamarádce z nedostatku živin slezly nehty, jsem si koupila vitamíny pro těhotné a kojící. Vyhazovala jsem je loni. Synovi bude šest. Každé ráno jsem chtěla cvičit. Každý den poslouchat švédské rádio, každý den číst německé noviny, každý den si přidat nějakou anglickou frázi. Měla jsem v plánu i projít každý den jeden z hory mých časopisů. Denně meditovat. Každý den uklidit kousek domu. Každý den číst dětem, cvičit s nimi, hrát si. Nic z toho nedělám ani dnes. Nevydržela jsem, nemá to smysl.

Stejný osud potkal i můj restart – přišla první pohroma (letní prázdniny) a na ni navázalo šest týdnů doma s dětmi před a po operaci nosních mandlí. V mezičase jsme hodně cestovali, aby ty prázdniny nebyly nuda. A pak jsem musela hodně pracovat, protože jsem dva měsíce nejela na plný plyn, spíš na volnoběh. Některé své zvyky jsem si udržela: dodržuju půst 12-13 hodin, obědvám a nosívám u sebe zdravé svačinky. Jenže na sport nebyl čas a vlastně ani prostor. Zatímco první červencový týden jsem se ještě na dětském táboře snažila běhat aspoň po příjezdové cestě k areálu, kde jsem na děti pořád viděla, v září už jsem nezvládala víc než jeden udýchaný výběh za týden. O spánku ani nemluvě. Jsem zase na šesti hodinách. Ne, mně to nestačí a vím to.

Slýchávám pořád, že svět je přesycený dobrými radami, které jsou úplně k ničemu. Skutečně není dokázané, že pokud něco nevydržíte dělat 30 dní vkuse, neosvojíte si to nikdy. Když jsem se na konci září utápěla v parádní depresi, přestože po srpnové dovolené jsem měla pocit, že zvládnu cokoliv, přemýšlela jsem, co bude dál. Že se na to celé vykašlu. Nemá to smysl, když na to nemám čas. Když nezvládnu lépe jíst, víc pít, víc spát, lépe si organizovat čas. Tak třeba až budou děti starší.

Zarazila jsem se, protože přesně tuhle větu u maminek nesnáším. Jsem tlustá, ale až budou děti větší, začnu cvičit. To přesně končí tím, že cvičit nezačnou nikdy a těch věcí, které budou dělat až jednou, by vydalo na dva životy. Masochisticky jsem se objednala k Markétě na měření hodnot. Přibrala jsem dvě kila tuku. Když jsme rozebíraly, co se stalo, uvědomila jsem si, jak nebezpečné některé moje vzorce uvažování jsou. Vždycky je lepší dělat alespoň něco než vůbec nic. Je lepší cvičit třikrát týdně, než vůbec. Je lepší jíst vitamíny na 30 dnů třeba dva měsíce, než je po pěti letech vyhodit prošlé. Přece jen něco se mi změnit povedlo.

Nenutím se do snídaní v ranní stresu a vychutnám si je, jakmile děti odevzdám. I když nevypiju ony dva litry vody, piju výrazně více než dřív. I když neuběhnu půlmaraton, zvládám v klidu 10 km. Dobře, není to závratnou rychlostí, ale zvládám to. Před rokem to byla téměř nedostižná meta. Něco jako start na Mars – možná to vyjde, možná ne, ale je to risk. A přinejmenším už chápu, kde dělám chyby. Že musím víc spát, že mám sklon vynechávat zeleninu, že když si nedám k obědu sacharidy, budu večer lovit ve špajzu cokoliv, co aspoň vzdáleně připomíná cukr. A to je rozhodně změna.

Pustila jsem se do práce na sobě znova a pořád si opakuju, že něco je vždycky lepší než nic. Markéta mi dala i dobrou radu: když si večer uvědomím, že bych měla jít běhat, ale necítím se fit, mám se převléknout a vykopat se na procházku. I to je lepší než vůbec nic a výčitky, že jsem opět nic nedělala. Často to samozřejmě skončí tím, že se rozeběhnete. A když ne, vyčistíte si hlavu. Takže: kašlete na 30 dnů, změnu zvládnete i obden, dvakrát týdně… Buďte k sobě laskavá, zasloužíte si to.

 

Zdroj: Kondice.cz

Ikona
Ale ne! Používáte zastaralou verzi prohlížeče, kterou náš videoportál Kondice nepodporuje!
Pro sledování cvičebních videí, poslouchání meditací a čtení nejnovějších článků, receptů i speciálů Kondice si prosím aktualizujte svůj prohlížeč.