Tak jsem se rozhodla pro změnu a o pomoc jsem poprosila naši kolegyni Markétu Chýňavovou.

Nepředstavujte si to jako racionální a strukturovanou akci. Nápad přišel po jedné redakční poradě, kdy jsme řešili běžecké plány pro začátečnice a pokročilé. Nahlas jsem přemýšlela o tom, zda třeba já jsem začátečnice, pokud běhám tři roky, ačkoli stále blbě. A běžkyně kolem mě to třeba v polovině případů měly velmi podobně. Běhají už pár let, některé mají za sebou půlmaraton, ale na druhou stranu jsou jejich výkony nevyrovnané, provázejí je častá zranění, bojují s motivací.

Podělila jsem se o svá konkrétní čísla: běhám v čase 6:30 na kilometr, začínala jsem před třemi lety krátce po třetím porodu, můj čas se od té doby příliš nezměnil. Čas to není zlý. Třeba na ten půlmaraton. Jenže já nevydržím ani „pětku“ v kuse. A rady typu „musíš zabrat, zlomit to v sobě, je to o hlavě“ vedly jen k tomu, že mi tepovka vylétla k výšinám, které Garmin značí červenou a můj muž označuje za „zónu smrti“. Tehdy mi Markéta nabídla, že si o tom „pak popovídáme“.

Mám ráda výzvy. Reálné, účelné, které mají smysl a cíl a někam mě posunou. Znala jsem Markétiny běžecké plány, které vypadaly zvládnutelně, jen jsem příliš neuměla reagovat na náhlé změny programu v podobě rýmiček mých dětí, karantén, lockdownů i mých vlastních zranění. Pak mě napadlo, že Markéta má stejně jako já vícero zaměstnavatelů a přesto dokáže poslat články do Kondice mezi prvními. A upřímně, asi bych s ní jako s výživovou poradkyní mohla probrat svůj jídelníček. Ačkoli jsem po dětech snadno zhubla, poslední dobou kila nenápadně přibývala. Markéta kývla.

Podvědomě jsem si chtěla dojít pro jakousi tabulku, která obrátí během pár dní můj život naruby. Markéta mi jednu tabulku dala, ale do ní jsem musela zapisovat své aktivity, zvyky, preference, časy a chody z jídelníčku po celý jeden týden. Pak jsme se sešly a oběma nám bylo jasné, že běhání začneme řešit až tak nějak v druhé řadě.

Co tabulka ukázala?

V první řadě největší problém – nulový režim. Můj den se tříštil mezi mateřské a pracovní povinnosti, mezi které jsem nějak klínila sport a občasné jídlo. Druhý do očí bijící problém byl nedostatek spánku. Pokud průměrný dospělý člověk dlouhodobě nespí alespoň sedm hodin, mluví se už o spánkové deprivaci. Dny, kdy jsem spala víc než sedm hodin, bych každý měsíc spočítala na prstech jedné ruky. Za třetí nic nemělo řád ani cíl.

Nikdy jsem nejedla nezdravá jídla. Mou obrovskou výhodou je, že nevyhledávám sušenky, brambůrky, pivo, tvrdý alkohol, tučné ani tu obávanou českou klasiku. Na druhou stranu z mých zápisků bylo jasné, že celý den cosi uzobávám, chybí mi zelenina a bílkoviny a večery trávím tím, že se přemlouvám, abych si nedala nic sladkého. Občas jsem to přemohla, občas jsem podlehla, ale celkově mi nevyhovovalo, že se můj mozek celý večer zaobíral jen tím, jestli si můžu dát skleničku limonády nebo kousek čokolády.

Moje sportovní výkony byly ještě smutnější. Občas jsem se „urvala“ na půlhodinový běh. Endorfiny se nekonaly, možná dobrý pocit, že jsem se zvedla a něco odběhla. Občas se mi podařilo jít na jógu, někdy na badminton, vzácně byl prostor na kolo nebo nějakou tu turistiku. A dost často nebyl prostor vůbec na nic, protože nezbýval čas ani síla.

O svém spacím problému jsem věděla moc dobře. Jenže jděte po tom kolotoči spát hned po dětech! Když je konečně klid, když můžete konečně v klidu psát, konečně uklidit, konečně být sama. Jenže vstát ráno pak byl nebetyčný problém. A už se to kupilo. Ranní stresy, rychlá nebo žádná snídaně, rychle do práce, cosi mezi snídaní, svačinou a obědem, odpolední stres s obíháním kroužků, při čekání na děti běh, večerní povinnosti, konečně klid a já mám jít spát?

Seděly jsme s Markétou nad mou tabulkou a bylo jasné, že zlepšení mých běžeckých výkonů teď není tak úplně na pořadu dne. Bude potřeba celkový restart…

Zajímá vás, jak Dominičin restart pokračoval? Sledujte její příběh na portálu Kondice.cz.

Zdroj: magazín Kondice