Ačkoli samozřejmě vím, že člověk potřebuje jíst, pít a spát a že mu prospěje pravidelný pohyb, nedělala jsem to. Ačkoli jsem se snažila, aby tohle všechno měly moje děti, já sama jsem to nedělala. Ačkoli jsem jasně viděla, jak chybějící režim ničí mého manžela, já sama jsem s tím nic nedělala. Tohle zná asi každá máma. S příchodem dítěte jdou vaše potřeby tak nějak stranou. Ne, pravděpodobně se nestanete mnichem žijícím ze vzduchu po několik let, stanete se spíš takovým zhýralcem, co své potřeby řeší nárazovými hříchy. Jeden den to může být tabulka čokolády, druhý zas hladovka, protože není čas. Jednu noc spíte pět hodin, protože když jdou děti spát, je konečně klid, druhou noc si protáhnete tím, že dětem pustíte televizi a doufáte, že se ještě nějak dospíte (nedospíte, ale je to silnější než vy a Tlapková patrola zaručí aspoň tu chvíli ticha, abyste se probrala). Týden neuděláte ani těch opěvovaných deset tisíc kroků a pak se během volného odpoledne zrušíte, když dupete na kole do strmého kopce a vaše srdce se chystá vyskočit z hrudníku, ale to prostě dáte, máte jen dvě hodiny, musíte ze sebe dostat maximum.

A takhle to bylo úplně se vším. Během pracovní porady rovnáte prádlo, zatímco děti jedí, házíte nádobí do myčky, pak honem ven nebo na kroužky, jej, on byl oběd, tak se nějak zaplácnu, neva. Jenže ono to „va“, a to dokonce tak moc, že jsem v některých chvílích víc přežívala, než žila. Ve mně se bily tisíce pocitů: radost, že toho tolik zvládám, naprosté vyčerpání, láska k dětem, touha pracovat, pocit viny, že flákám děti, pocit viny, že flákám práci, pocit viny, že flákám sebe… Nakonec se můj den zredukoval na hašení lokálních požárů tam, kde mě pocit viny pálil nejvíc.

Když jsem se rozhodla oslovit kolegyni Markétu, ani jsem si to moc neuvědomovala. Respektive neměla jsem pocit, že se to dá nějak vyřešit. Prostě až bude i nejmladší dítě ve školce, ono se to nějak samo… Jenže ono se to až tolik nezměnilo. Děti byly nemocné, měly kroužky, doktory, doma byl pořád bordel, který jsem při práci z domova měla také pořád na očích, jen mi přibylo pár hodin bez dětí, které se vypařily, ani jsem nevěděla jak.

„Ono tvoje běhání vypadá spíš jako ‚Domča se na chvíli urvala a šla běhat‘,“ říká mi s nadsázkou Markéta při zkoumání tabulky mých aktivit. A o moc líp nevypadá ani ta, kam jsem zaznamenávala jídlo. Místo odpovědi na otázku, kolik hodin denně spím, už jen zahanbeně koukám do země a přiblble se usmívám jako školačka načapaná při činu. Samozřejmě že vím, že bych měla běhat pravidelně, že bych měla pravidelně jíst, že bych měla víc spát. Vím, že bych měla jíst víc zeleniny, víc pít, nedávat si sladké a především se nesnažit pracovat a pečovat o rodinu naráz, protože takhle to prostě nefunguje. Já dokonce i vím, co bych jíst vůbec neměla a proč. Četla jsem kilometry článků o zdravém životním stylu, významu spánku, o nutnosti pohybu – koneckonců pracuju v Kondici –, ale převést to všechno do reálu nezvládám. Je toho jednoduše tolik, že netuším, kde začít. Mám pocit, že nemám čas navíc, že nemám co vypustit, že nemám na koho delegovat, že jsem vlastně spíš ten křeček v kole, který pořád jen běhá dokola a nikam se nepohne.

„Takže se pokusíme nastavit režim,“ říká mi Markéta a já jsem nakonec vlastně šťastná, že mi to někdo nalinkuje. Je mi samozřejmě jasné, že to nebude do detailu vyhovovat mým povinnostem. A zvykům. Ale je to dobrý start. Černé na bílém to vidím: prostor pro spánek, prostor pro probuzení, čas, kdy připravuji děti do školy a školek, čas na jídlo, na práci, na sport, na domácnost… Žádné zběsilé úprky, ale v čase rozložené priority.

Zavedla jsem tak svůj ranní rituál. Ne, nemedituju, a ne, nestíhám ho každý den. Ale vím, že mi dělá dobře, když vstanu dvacet minut před dětmi, obstarám ranní hygienu, protáhnu se, obléknu a jdu vzbudit děti. Najednou se můžu soustředit na ně, nestresovat se tím, že už je čas jít a já lítám po baráku ve spodním prádle. Naučila jsem se připravovat oblečení na ráno večer, zapínat na noc myčku, mít uklizenou kuchyň, než jdu spát, aby ráno proběhlo co nejlépe.

Naučila jsem se snídat a obědvat, dělat mezi jídly pauzu a neujídat. I žaludek si chce odpočinout, vědět, že právě teď je velké jídlo a teď zas není. Uvědomila jsem si, že mám sklon obrazně řečeno ukrajovat z bábovky tenounké plátky a brát to, jako že jsem vlastně měla jen málo, i když nakonec zmizela celá bábovka.

Pochopila jsem taky, že 30 minut na běh je nejen hrozně málo, ale že se mi také neběhá dobře s vědomím, že mám „jen“ 30 minut, protože pak se nezahřívám, nezklidňuju a zejména nedělám pro sebe vůbec nic dobrého, protože vybičuju tělo k nouzovému výkonu a ono bojuje spíš o život než proti faldům.

A konečně jsem si vymezila prostor na práci, kdy nechodím vyrovnávat myčku a skládat prádlo. Nejde to úplně, ale čas se snažím poctivě dělit na ten, kdy budou doma děti a nebude možné se soustředit nebo bude chybět potřebný klid, a ten, kdy můj mozek může jet na maximum. Aktivity mám rozdělené na ty, které lze dělat s dětmi doma, a ty, kde je to nemožné. Ne, nejde mi to vždycky. Pořád ještě se přistihnu, že místo práce stelu postele, protože se mi prostě chce, a pak ječím na děti, ať jsou panebože aspoň chvíli zticha, protože musím dopsat článek nebo odeslat důležitý mail. Ovšem za pokrok považuji to, že vím, kterou denní dobu mám věnovat čemu. Potom už je možné bloky prohazovat, kombinovat, vynechávat podle potřeby. Když to byl jen jeden velký chaos, nedalo se plánovat nic. Vůbec nic.

Pocitové zlepšení: rapidní. Zas mám chvíli pocit, že můžu být pánem svého času. A že je tu prostor pro to, abych mohla pracovat na sobě sama.

Zdroj: magazín Kondice