V práci už jsme se nepotkali, protože jsem si musela vybrat dovolenou, a tak jsem se těšila, až mi od Petra pípne esemeska a půjdeme někam na rande. Psali jsme si celé svátky a pak přišla zpráva, která mě pořádně překvapila!

„Nechceš se mnou vyrazit na Silvestra na hory?“

Cítila jsem se trochu zaskočeně. První rande jsem si představovala trochu jinak, než že spolu hned vyrazíme někam přes noc. Ale – proč vlastně nejet? Petr se mi opravdu líbil, a tak jsem si řekla, že alespoň budeme mít příležitost důkladně se poznat.

Den před Silvestrem mě vyzvedl doma s tím, že jedeme do Špindlu. Na moje zvědavé dotazy, jak se mu podařilo sehnat volný pokoj, odpověděl, že hotel měl rezervovaný už několik měsíců předem a původně měl jet s přítelkyní. Ale rozešli se.

„A s kým jiným strávit poslední den v roce na horách, než s mojí půvabnou kolegyní?“ usmál se na mě.

„Tak s kolegyní?“ rýpla jsem si do něj a v hlavě se mi odehrála představa, že až budeme z hor odjíždět, budou z nás dvou rozhodně víc než jenom kolegové z práce. Budeme milenci. A kdo ví, možná i něco víc.

Cestou na hory jsme míjeli klikaté cesty a mně začalo být trochu nevolno od žaludku. Stáhla jsem si proto okénko a doufala, že se situace s mým žaludkem zlepší, jenže úleva nepřicházela. A to ani poté, co jsme dorazili na místo a ubytovali se v krásném horském hotelu hned u centra městečka.

Na pokoji jsme s sebou plácli do postele a povídali si, jenže mě se začalo chtít na záchod. Představa, že půjdu vykonat svoji potřebu teď a tady, mi naháněla doslova husí kůži. Vždyť by bylo všechno slyšet! Musíš to vydržet, přikazovala jsem sama sobě.

„Půjdeme na večeři?“ navrhl Petr.

S radostí jsem nápad odkývala s vidinou toalety, kde si budu moci v klidu ulevit. Moje břicho se začínalo ozývat víc a víc.

Vzali jsme to procházkou, která by byla bývala romantická jako blázen, kdyby mi u toho nebylo pořád víc a víc šoufl.

Když jsme dorazili do překrásné stylové hospůdky s krbem a svíčkami, přinesl nám číšník jídelní lístek a mě se udělalo opět nevolno. Četla jsem si nabídku jídel, která by jindy byla víc než lákavá, ale v tu chvíli jsem si nedovedla představit cokoli pozřít. Jenže jak to Petrovi říct? Na první společné večeři?

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Petr s poznámkou, že jsem poněkud bledá.

„Jasně, nic mi není,“ zalhala jsem. Přece mu nevyklopím, že na mě jde asi nějaká střevní chřipka. To by tak ještě scházelo!

„Fajn. Tak si dáme víno,“ řekl a objednal celou lahev.

Snažila jsem se o přípitek, ale jenom jsem svlažila rty alkoholem, můj žaludek se začal vzpouzet. Rizoto jsem vidličkou jen tak přehrábla a znechuceně pozorovala ostatní hosty, jak se cpou. Všechno to jídlo mi smrdělo. Najednou se mi udělalo příšerně zle.

„Omluv mě,“ špitla jsem a upalovala na záchod.

Opravdu to byla střevní chřipka, která udeřila v celé své síle. Panebože, co teď?! Polilo mě horko.

Ke stolu jsem se vrátila zpocená, ale s přesvědčením, že to zvládnu.

„Promiň, nějak nemám hlad, nechám si to rizoto zabalit,“ řekla jsem a na omluvu se snažila vykouzlit ten nejsladší úsměv.

„Dobře,“ pokrčil rameny Petr.

Vyrazili jsme na cestu zpátky.

Byla tma, na obloze zářily hvězdy, od pusy se nám kouřilo a sníh praskal pod nohama. Já měla před sebou jen vidinu záchodu na našem pokoji, Petr měl ale jiné plány. V polovině cesty zastavil, chytl mě kolem pasu a chtěl se začít líbat.

„Jsi tak sexy,“ pronesl vášnivě.

Chvíli jsem to vydržela, ale pak se ozval naplno můj žaludek. Respektive střeva.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se trochu vyděšeně.

Břicho mi svíraly křeče. Najednou jsem pocítila nepříjemné teplo v kalhotách.

Moje nervy (a nejenom ty!) právě ruply.

„Ne, nejsem v pořádku,“ zařvala jsem do ticha. „Mám brutální průjem, chce se mi zvracet a potřebuju okamžitě na pokoj!“

Petra jsem nechala jen nevěřícně zírat, a zatímco stál uprostřed cesty a valil oči, rozeběhla jsem se a utíkala pryč.

Hotelovou recepcí jsem prolétla rychlostí blesku a pelášila rovnou do koupelny. Na toaletě jsem pak strávila několik nekonečných hodin. Petr nikde.

Objevil se až nad ránem, prý to fiasko potřeboval vydýchat, a tak šel ještě na skleničku do baru.

Bylo mi to jedno. Vlastně jsem ocenila, že byl mimo náš pokoj a nemusel tak vidět, jak objímám záchodovou mísu ve stylu „horem dolem“. Soukromí se mi v téhle trapné situaci hodilo.

Vypila jsem smectu a šla si lehnout s vidinou, že ráno bude lépe. A skutečně bylo.

Probudila jsem se sice slabá a dehydratovaná, ale žaludek už nebyl jako na vodě. Do večera se mi určitě udělá dobře a půjdeme společně slavit Silvestra! Utěšovala jsem se.

Jenže co čert nechtěl, Petrovi začaly nevolnosti už chvíli po poledni.

Celé odpoledne pak chodil na záchod a držel se přitom za břicho.

Tu střevní chřipku ode mě chytil.

Jak jsme strávili společný Silvestr, vám asi vykládat nemusím. Z romantického večera nebylo vůbec nic. Zůstali jsme na pokoji, já Petrovi vařila černý čaj a chodila na recepci pro další a další role toaletního papíru.

Prvního ledna jsme se s trapným pocitem vydali domů už brzy ráno, ani jeden se necítil zrovna komfortně. Na to, že jsme se sotva znali, jsme o sobě věděli až příliš mnoho.

Naše první rande tak dopadlo fiaskem a ani jeden z nás jsme se k téhle silvestrovské příhodě už nechtěli vracet. V práci jsme se sotva pozdravili.

Asi po týdnu mi ale přišla od Petra na mobil zpráva, zda bych s ním nevyrazila na večeři.

„Nechceš si dát znovu rizoto?“ ptal se.

„Myslíš to vážně?“ zeptala jsem se opatrně.

„No jasně, moje drahá kolegyně. Důležité je se z toho přece nepos**t!“

Odpovědí mu bylo mých deset smajlíků.

A tak jsme tomu našemu rande dali druhou šanci.

Zdroj:

magazín Kondice