Jak se dneska cítíte?

Dobře, akorát si jdu zacvičit. Trochu bojuji s nějakou virózou, ale nic dramatického.

Chápu. Jste zvyklý na jiná dramata. K jednomu z nich došlo v roce 2021.

To mi diagnostikovali rakovinu tlustého střeva. Zrovna jsme uklízeli v tělocvičně a měl jsem od lékaře několik nepřijatých hovorů. A když volá lékař vám, a ne vy jemu pro výsledky, to je vždycky znamení, že je něco špatně. Našli mi zhoubný nádor v tlustém střevě.

To je náraz. Co se v prvních vteřinách po takové diagnóze člověku honí hlavou?

Já jsem to ani nijak nevztahoval na sebe, spíš jsem myslel na své blízké, jak jim bude, až se to dozví. Jak to zvládne moje máma a žena. O sebe jsem strach neměl. Řekl jsem si, tak to pojďme řešit, vyndejte to ven.

Nádor se naštěstí zachytil včas, než metastázoval. Bylo vám špatně, tak jste se vydal k lékaři na kolonoskopii?

Chodil jsem v té době na pravidelné prohlídky kvůli kolitidě, tam se to zjistilo. Možná by ta včasná prohlídka zachránila život.

A co následovalo potom?

V první operaci mi vzali celé tlusté střevo. Což je celkem zásah do těla, protože se v něm vytváří imunita a udělali mi vývod. Pak nastaly komplikace, kdy se ucpalo tenké střevo, v podstatě jsem zvracel střevní obsah a ty bolesti byly šílené. Nic hezkého to nebylo. Nikdo mi neřekl, že jsou to komplikace, které se mohou stát.

Takže jste bez střeva, máte vývod a najednou jdete na další operaci?

Ano, zase jsem skončil na urgentu a museli mě operovat po druhé a vysáli mi z břicha čtyři litry střevního obsahu. Rozřízli mi břicho, přišel jsem o pupík a zašili mě 20 svorkami, to se pak nehojilo a rána se rozpadala. V té době jsem vážil 59 kilo. Chodil jsem čtvrt roku na převazy třikrát týdně do Motola a trvalo to čtvrt roku, než jsem se mohl vykoupat.

Tím to ale neskončilo.

Ještě mě čekala další operace, a to byla amputace konečníku. Tam to také nešlo úplně hladce, každopádně to znamenalo další díru do břicha.

Potkala jsem vás celkem krátce po všech těch operacích v tělocvičně. Byl jste rozesmátý a boxoval a beze studu kamarádům ukazoval vývod. Což byla sympatická detabuizace stomie.

Hned po operacích jsem začal chodit. Sami lékaři mi po zákroku říkali, ať zkusím vstát a ujít pár kroků. První dny byly náročné, tělo přišlo o sílu a svaly. Když jsem byl pak doma, tak jsem začal chodit na procházky, nic jiného nešlo. A je to lepší, než ležet a být se svými myšlenkami. Nejdřív 1000 kroků k prvnímu rybníku, pak 2000 kroků k druhému rybníku, šlo to postupně, ale šlo to. A do tělocvičny jsem se vrátil po nějakých osmi týdnech. Pohyb pomáhá v léčbě, ale nesmí se to přepísknout.

Kde se ve vás vzala vůle bojovat a zvednout se zpátky?

Měl jsem už takovou mentální přípravu z jiné nemoci. Ve 20 letech jsem se dozvěděl, že mám ulcerózní kolitidu (Chronické onemocnění střevní sliznice. Pozn. autorky textu). A tam jsem měl zpočátku propad, kdy jsem fňukal „Proč já?“ Pral jsem se tím a nebyl schopen to akceptovat. Člověk je na vrcholu sil a najednou nemůže ani mezi lidi. Upřímně, síla žádné myšlenky vám nepomůže, když víte, že během pár vteřin musíte na záchod. A to tělo je v takovém zánětu, že jednoduše nemáte čas. A v 25 letech se srovnat s tím, že neudržíte stolici, to je těžké.

A co vám pomohlo k přeměně z pozice „proč zrovna já“ do současného mentálního nastavení? Máte vývod a vím, že jste v tomhle směru otevřený a nestydíte se. Dokonce jste tváří kampaně „Stomie nás nezastaví.“

Peklem, kdy se člověk lituje, nechce to přijmout a čeká na nějaký zázrak, že se vyléčí, si asi musí projít každý, k tomu není žádná zkratka. Ale ten čas o samotě, srovnání myšlenek, mě postupně dovedly k tomu, že se s tím musím smířit. Velkým motorem je pro mě i má dvouletá dcera. Ale přiznávám, že v té době, kdy jsem měl kolitidu, jsem myslel i na nejhorší. Pak jsem si představil, jakou bolest bych způsobil svým blízkým a rozhodl jsem se přestat litovat a začít něco dělat.

A co konkrétně?

Nejdůležitější je upřímnost. Protože člověk se stydí, že se s prominutím někde po…. Nebo se stydí, že má vývod a bojí se o tom s ostatními mluvit. Když je upřímný sám k sobě a přizná si stav věcí, pak se může otevřít ostatním a být autentický i k nim. Je to těžké, protože bojujete se strachem, že vás ostatní odsoudí.

Ostatní člověka odsuzují a pomlouvají, ani nemusí mít vývod.

Přesně tak, takže vykašlat se na to, co si myslí ostatní, ti si vždycky budou něco myslet, bez ohledu na to, co říkáte nebo děláte. Když jsem se seznámil se svojí současnou ženou, hned jsem na ni vybalil, jak se věci mají. Že kdybych od ní běžel rychle pryč, tak to není nic osobního, ale hledám záchod.

Jak jste na tom dnes?

Normálně pracuji, musím živit rodinu. Takže denně mám i šest klientů, o víkendu trénuji malé děti hokejbal. Sám k tomu cvičím a snažím se každý den ujít alespoň 15000 kroků. Po všech těch zákrocích jsem vůbec nemohl jíst, díky pohybu jsem zase dostal chuť k jídlu a tělo začalo sílit a uzdravovat se. Tedˇ jsem v remisi a pod kontrolou. Ale rakovina tlustého střeva může být zrádná a metastázovat třeba do plic.

A tyhle myšlenky vás neděsí?

Na to nemyslím. Pro mě je motorem rodina a moje dcera. Kdyby se člověk poddal skepsi, tak to je konec. Držím se toho, že je stokrát lepší něco dělat, než nic nedělat a utápět se v myšlenkách, které nikam nevedou.

Zdroj:

  • autorský článek
  • trenér Ondřej Baleka