Příběh Renaty P. začal v jejích pětadvaceti letech, kdy se jí při běžné kontrole u gynekologa život obrátil naruby. „I přes pravidelné prohlídky jsem měla za pár měsíců od posledního vyšetření relativně velký nález. Diagnostikovali mi rakovinu děložního čípku. Prakticky obratem probíhala chemoterapie, operace a další série chemoterapií. Můj nález nebyla žádná legrace, takže jsem byla vděčná, že léčba funguje, a i když mi bylo líto, že nebudu moct mít vlastní děti, nebyl čas něčeho litovat. Jednou jsem to obrečela a dál se tím netrápila," popisuje sympatická blondýnka, jak probíhal boj se zákeřnou nemocí.

V té době prý soustředila veškerou energii na léčbu a uzdravení, a tak neřešila, zda by bylo vůbec možné nechat si před operací odebrat a zamrazit vajíčka. Ani to, kdy a za jakých okolností a jestli vůbec bude moct mít v budoucnu děti. V tu dobu to prý zkrátka nebylo na pořadu dne.

Touha po dítěti

Situace se ale v průběhu let, jak už to tak bývá zvykem, změnila. Zkrátka, člověk míní a život mění. Renata, která často trávila čas se svojí starší sestrou Petrou a jejími dvěma syny, svými synovci, zjistila, že by si vlastní dítě moc přála. Vzpomněla si, že už tenkrát v nemocnici jí po chemoterapii Petra řekla, že jí dítě klidně odnosí pod podmínkou, že si najde pořádného chlapa a že to stihne do jejích čtyřiceti let. A to se jako zázrakem taky stalo. „Když bylo sestře 39, potkala jsem po pár nevydařených vztazích Honzu. Už za rok a půl jsme stáli všichni tři společně na klinice asistované reprodukce," usmívá se Renata a dodává, že nebyl čas ztrácet čas. Navíc to prý byla právě její úžasná sestra, která je do miminka sama natlačila a začala je kvůli tomu tak trochu uhánět. A protože s Honzou to byla láska jako z románu, nemělo smysl čekat. A to i přesto, že Petra si zrovna našla nového partnera, kterého v podstatě postavila před hotovou věc. Bude těhotná. Její nový muž se prý zachoval nad očekávání skvěle a celý tento plán od začátku podporoval.

Rozhodli se proto jednat. Jenže na většině klinik specializovaných na asistovanou reprodukci jim řekli, že dostat z Renatiných vaječníků kvalitní vajíčka bude po její léčbě rakoviny nemožné. Až na klinice na pražském Andělu byla lékařka vůči tomuto nápadu pozitivně naladěná.

Příprava na těhotenství

„Našli jsme vlastně jedinou kliniku IVF, která s naším případem byla v pohodě. Jasně nám ale stanovili podmínky, za kterých je možné vůbec do náhradního mateřství jít. Jednou z podmínek byl minimálně jeden nekomplikovaný spontánní porod náhradní matky. To, že sestra už má dva kluky, tak bylo velké plus. Jestli to pro ni bylo díky tomu jednodušší? Podle mě je to ženská se superschopnostmi, a když si něco umane, jde si za tím. Šla do toho s námi a od počátku to v hlavě měla nastavené, od počátku na Mikuláše v břiše mluvila jako jeho teta, myslím, že nic jiného si prostě nepřipustila," vzpomíná Renata.


Obě sestry podstoupily hormonální stimulaci, Renata kvůli odebrání vajíček, Petra k přípravě na otěhotnění, což zahrnovalo braní léků a píchání si injekcí. Toto období bylo náročné pro všechny včetně partnerů žen. Situace se navíc zkomplikovala, když jim lékaři oznámili, že Petra není ideální náhradní matkou, především kvůli věku, protože její hodnoty stále nebyly ideální. „Řekly jsme si ale, že to zkusíme naposledy. Chtěly jsme pro to zkrátka udělat všechno. A ono to nakonec vyšlo. Do Petry vložili naše embryo a za pár dní jsme se zaradovali, protože se potvrdilo, že se ujalo a Petra je těhotná," vzpomíná Renata P.

Porod plný emocí


A pak už začala ta příjemnější část, na kterou se všichni těšili. Od první chvíle věřili, že těhotenství proběhne v pořádku a že Péťa, která je mimochodem velká sportovkyně, porodí na prahu čtyřicítky zdravé miminko. „Chodili jsme ve třech na všechny důležité prohlídky a ve dvou na ty standardní. Ve dvou jsme byly za lesbičky a ve třech tak trochu za exoty," směje se mladá maminka, protože úsměvné situace prý přicházely skoro pořád. „Naše mamka dělá v porodnici, takže s jejím výběrem jsme měli jasno. V pražském Podolí rodila dokonce i oba moje synovce. Nervózní jsem před porodem ale určitě byla, jelikož jsem přece jenom nezažila těhotenství, neměla jsem tudíž v sobě ty „těhotenské hormony“ a vlastně se bála, co se stane, až to najednou přijde," popisuje svoje obavy.


Samotný porod Mikuláška byl prý pro obě ženy silným emotivním zážitkem, na který se určitě nedá nikdy zapomenout. A spojil je zase o něco víc. „S Péťou jsem byla přímo na sále, Honza čekal na pokoji a já mu podávala zprávy přes telefon. Ze sálu, když bylo po všem, jsem si brala malého na pokoj už já. Věděla jsem, že pro mě Petra dělá velkou věc, ale plně jsem si to uvědomila až po tom, co jsem měla první dny Mikyho u sebe. Zamilovala jsem se do něj okamžitě a všechny moje obavy byly najednou liché. Byla to láska na první pohled!"

Osvojení miminka


Ptáte se, jak funguje náhradní mateřství v praxi a jak ho řeší česká legislativa? V tomto případě byl Renatin partner přiznán jako otec Mikuláše na úřadě ještě během těhotenství a Renata si ho poté adoptovala jako manželka Mikulášova otce. Sestra jim dala souhlas s osvojením a ve všem vyšla vstříc. Případ prý ale provázela velká byrokracie a neobešel se bez komplikací. „Nejprve nám soud musel schválit předosvojitelskou péči, po půl roce jsem teprve mohla žádat o osvojení. U všeho byla samozřejmě sociálka. O finanční podpoře státu v této situaci těžko mluvit. Musela jsem si ji vybojovat a stálo mě to dost času i úsilí, nakonec se ale povedlo," říká Renata.


Když máma nosí v břiše bratrance


I po psychické stránce zvládly sestry všechno na jedničku. Už předem se domluvily, že v porodnici se Petra s narozeným Mikuláškem rozloučí a pak ho několik týdnů nebude raději vídat. Tři týdny si prý jenom volaly, a když Miky oslavil první měsíc, přišla se jeho teta za ním poprvé podívat na návštěvu. „Všechno bylo tak, jak mělo být. Bylo vlastně až dojemné, jak si to všechno hezky sedlo. Podpora rodiny, sestřina partnera a synovců byla neuvěřitelná! Pétiny děti nic z toho, co řeší dospělí, neřešily a vzaly to prostě jako hotovou věc – jejich máma nosí v břiše jejich bratrance," dojímá se. A jak si svojí roli maminky užívá? Nepřehání, když se mi svěří s tím, že nikdy nebyla šťastnější. Miky před pár dny oslavil první narozeniny a svíčku na dortu mu pomáhala sfouknout nejenom jeho maminka, ale samozřejmě i teta Péťa. „Svou novou roli si užívám, myslím, že víc než kdybych měla děti třeba před 15 lety a neprošla si tím vším. Mikuláš je neuvěřitelně hodné miminko a nebýt toho všeho, nemáme ho. Věřím, že moje nemoc mi víc dala než vzala," uzavírá Renata tento dojemný příběh, který je plný naděje a upřímné, nejen sourozenecké lásky.

Zdroj:

Magazín Kondice 2/2023