Přístup k dětem v Česku a ve Středomoří
Pokud přijde takový moment v zemích Středozemí, okamžitě zaznamenáte ..., že nic takového nezaznamenáte. Pokud k vám zamíří pozornost někoho kolem, říká spíše: „Je to fuška, že? Držíte se statečně, to dáte!“ Častěji ale zacílí přímo na malého emočního kreativce: „Ale ale, ty se nějak zlobíš! Nechceš třeba jahodu? Lízátko? Posadit na motorku? Koukej, mám i klakson!“
Čím to je, že se u nás stále pěstuje model, ve kterém by malé děti neměly projevovat emoce? Tedy ne moc nahlas. A když, tak jen ty pozitivní.
Nevztekej se! Nedělej mi ostudu! Jestli budeš křičet, tak ti jednu plesknu, ať máš důvod! Také tyto věty v okolí slýcháte? Nebo i z vás občas automaticky vyletí, protože jste je sami slyšeli stokrát?
A čím to, že v Řecku, Itálii nebo Španělsku (kde jsme právě strávili deset týdnů) to tak není?
Možná tím, že sami dospělí jsou mnohem více otevřeně emocionální. Dovedou být hluční, na ulici se bez rozpaků objímají, nahlas smějí i pohádají. Momentální rozpoložení ventilují a nestydí se za to. Děti vyrůstající v takovém prostředí mohou chápat radost i zlobu jako každodenní společníky, kteří se prožijí, a jde se dál. Není třeba je za každou cenu skrývat nebo se poté cítit provinile.
Naopak dospělí neočekávají, že je malý člověk bude umět kontrolovat a zpracovat tak (ne)dobře jako oni sami. A to nejen od vlastních dětí, ale všech okolo, ať je znají, nebo ne, ať jim rozumějí, nebo ne, ať jsou zrovna k nakousnutí, nebo k zakousnutí. Pro rodiče, kteří se ve výchově snaží neaplikovat přístup policajta, je to musím říct opravdu přátelské ovzduší. Člověk by skoro čekal, že k takovým vášnivým povahám budou patřit i fyzické tresty. Když jsem zde jednou jedinkrát viděla maminku plácnout předškoláka přes zadek, zaujal mě nejen samotný akt, ale zejména to, jak se vzápětí poté rozhlédla okolo, zda ji někdo viděl. Zjistila, že jen já, můj výraz „úporné snahy o sfingu“ ji uspokojil a vrátila se k vychovávání. Hned mi vyskočila vzpomínka na kamarádku, které jakožto náctileté matka uštědřila na dovolené v Řecku v restauraci pohlavek, a lidé na ni obratem zavolali policii. Efekt této šarády však byl přinejmenším sporný, chvíle zadostiučinění mladé slečny byla sice intenzivní, leč značně krátká v poměru k následujícímu rodinnému dusnu. Jiný kraj, jiný mrav, a pak v tom plav. Nemohu se ubránit představě, že bych si s nadšením popovídala o výchově a emoční inteligenci s rodičovským párem typu Španělka a Japonec nebo Korejka a Ital. To musí být hotové mistrovství světa v partnerství!
Tak zase příště!
