Díl 1. - Zrození vlčí smečky
Můj otec byl jiný než ostatní otcové. Například cvičil jógu venku v parku v šortkách, a to i v zimě. Ze školy mě vyzvedával v žabkách, a to i když mrzlo. Bylo jasné, že jsme jiní, a ve škole mě za to šikanovali. Jednoho dne se otec vrátil domů a v místních zprávách ukazovali, jak cvičí jógu v parku, přestože jsou zamrzlé rybníky. Někdo se tam propadl na ledě a otec bez váhání skočil a zachránil ho. Tak přišel k přezdívce Ledový muž. Poté, co se objevil v místních zprávách, ho často označovali za podivného hippie, což moji šikanu ještě zhoršilo. Všechno se ale změnilo, když se ukázal v celonárodní televizi. Předvedl totiž kousek, kdy na laně, nataženém mezi dvěma horkovzdušnými balony, visel na provázku za jeden prst a v kilometrové výšce. Následujícího dne to učitel ukázal třídě a řekl: „Podívejte se, to je Lauřin táta!“
Od té chvíle jsem už nebyla dívkou s podivným otcem a spolužáci mě přestali šikanovat.
Otec pokračoval v lámání rekordů tím, že se koupal v ledové lázni. V plavkách vylezl na Mount Everest a na severním pólu plaval padesát metrů pod ledem. Táta totiž vydrží chlad jako nikdo jiný. Pokaždé když udělal něco senzačního, sehnal nějaké sponzory a mohl domů přinést jídlo. Tou dobou už totiž byla po smrti naše matka a otec, který neměl žádné vzdělání, se musel postarat o mě a mé tři sourozence. Žili jsme také z dobročinnosti. Občas jsme navštěvovali klášter Hare Kršny, kde jsme dostali zdarma večeři. Nemohli jsme si ani dovolit slavit Vánoce. Doma byl chaos bez jakéhokoli řádu a pravidel a často k nám chodili sociální pracovníci. Vzpomínám si, že kdykoli k nám přišli, chovali jsme se, jak nejlépe jsme dokázali. Otec tak tak vydělával na živobytí, ale nikdy jsme se necítili chudí.
Navzdory naší situaci nás otec bezpodmínečně miloval a podporoval. Společně jsme tvořili kmen, vlčí smečku.
Láska z parku
O matku jsem přišla, když mi bylo osm. Pocházela z velice konzervativní katolické rodiny z vesnice poblíž španělské Pamplony. S otcem se seznámila v Amsterdamu, kam vyrazila před tím, než měla ve Španělsku nastoupit na medicínu. Cvičil prý tehdy ve Vondelparku jógu, když k němu přistoupila a položila mu ruce na ramena. On se ohlédl a jejich pohledy se střetly. Otec to popisuje jako okamžik, kdy se do sebe zamilovali. Často také přidává část o tom, jak ji vzal do náručí a odnesl domů. Nejsem si ale jistá, zda je to pravda. Byla by to tak dlouhá cesta, že by mu bývala musela způsobit kýlu. Ať tak či onak, takhle se prý otec setkal s matkou. Otec i matka tehdy byli mladí a velice zamilovaní. Strávili spolu téměř rok, ale jen jedinkrát se spolu milovali. Příštího dne zmizela. On byl zdrcen, bál se, že o ní už nikdy neuslyší. Za pár měsíců od ní ale přišel dopis, v němž mu psala, že s ním čeká dítě. Okamžitě se sbalil a odjel za ní do Španělska.
Když vešel do domu její rodiny, její otec se prý na něj podíval, jako by někoho zabil. V té době totiž bylo nemyslitelné mít děti bez svatby. Otec chtěl, aby jejich vztah fungoval, a tak zůstal ve Španělsku. Našel si tam práci jako učitel angličtiny. Přestěhovali se spolu na malou farmu, kde se narodil můj nejstarší bratr. Když mu byly asi čtyři roky, podařilo se mu zapálit matraci a celá farma vyhořela.
To byl konec jejich španělského života.
Pak se přestěhovali do Amsterdamu a měli další tři děti. Já jsem druhá nejmladší. Bydleli jsme v malém bytě na chudém předměstí. Matka se ale v Amsterdamu nikdy necítila jako doma. Chyběla jí její velká rodina, zejména její sestra – dvojče. Po narození mého mladšího bratra se matčino chování začalo měnit. Někdy jsem se k ní třeba tulila a ona mě zničehonic uhodila do tváře. Jednou náhle zmizela bez rozloučení. Přišla jsem ze školy a ptala se: „Kde je máma?“ Otec odpověděl, že odjela do Španělska za rodinou.
Nemohla jsem pochopit, co se stalo, bylo mi teprve šest let...
Pokračování příběhu Wim Hofovy dcery najdete ZDE.