Jako správná ženská už jsem si začala připravovat outfity, přeci musím vypadat skvěle.

Moje volba padla na bílé dokonale upnuté džíny, ve kterých jsem se nakrucovala před zrcadlem a říkala si, že z nich chlapec prostě musí odpadnout. Byly zatraceně sexy!


Jenže, co čert nechtěl. V Den D se mi nečekaně změnily plány. O slovo se přihlásila menstruace. A tak ze sněhově bílých kalhot sešlo. Nebudu to přeci jenom riskovat, co kdyby náhodou...

Před skříní jsem tak znovu strávila snad půl dne a nakonec se rozhodla pro krátké, ale volné letní šatičky. Ty, které spolehlivě schovají nafouknuté bříško, ale přitom jsou táááák romantické, říkala jsem si spokojeně a těšila se na rande s Panem Božským.


Na naši schůzku na Kampě přišel prý o patnáct minut dřív a jako správný gentleman mi donesl pugét kytek. Už dlouho se mi nestalo, aby mi kluk nabídl při procházce rámě, a tak mě tím trochu zaskočil. Nicméně bylo fajn setkat se s někým, kdo má dobré (možná jen trochu zastaralé) mravy, moje babička by z Pana Božského byla určitě nadšená!


Božský, neboli Roman, mluvil spisovně, vykládal mi o své práci v počítačové firmě a zdvořile se ptal i na můj život. Všechno nasvědčovalo tomu, že rande bude probíhat poklidně a že nejspíš skončíme v nějakém nóbl podniku, kde možná bude hrát i živá hudba. To mi k Romanovi sedělo.


Když jsme se ocitli na Karlově mostě, dostala jsem nápad.

„Mohl bys mě tu vyfotit?“ zeptala jsem se Romana a ten ihned kývnul, že jistě.

Protože jsem ho chtěla trochu navnadit a možná uvolnit atmosféru, začala jsem se před objektivem v jeho mobilu usmívat a taky nakrucovat. Sebevědomě jsem se k němu otočila zády, předloktím se opřela o kamennou zídku mostu a vyšpulila na něj drze zadeček. Přitom jsem se dívala na Hradčany.

„Můžeš fotit,“ zavelela jsem, natočila k němu hlavu a otevřela ústa do širokého úsměvu.

Roman se ale nesmál.

„Co mu je?“ Ptala jsem se v duchu sama sebe nechápavě.

Najednou ke mně přiskočil a rukama se mi snažil zbrkle zakrývat záda.

„Promiň, ale... něco ti čouhá tam vzadu.“

Z jeho pohledu bylo znát, že je otřesený.

„Co mi tam jako čouhá?“ ptala jsem se zmateně a začínala být nervózní. Ne však tolik jako Roman.

„Já ne-vím, prostě nějaká šňůr-ka. Leze ti zpod... zpod šatů, jak ses otočila,“ koktal a rudnul.

Do hajzlu, projelo mi hlavou. Můj tampón!

Šnůrka od tampónu mi při chůzi zřejmě vyklouzla z kalhotek a jelikož moje šaty byly opravdu, ale opravdu krátké, dobrá půlka šňůrky z nich vykukovala ven. Zjištění to bylo děsivé, co vám budu povídat!

„Můžeme jít někam do kavárny? Potřebuju ihned na záchod,“ začala jsem panikařit a chtěla rychle zachránit situaci.

Na dobře vychovaného Romana, který se asi nikdy předtím nesetkal s dámským tampónem, toho ale bylo nejspíš trochu moc.

„Nezlob se, do kavárny už tě nedoprovodím, uvědomil jsem si, že musím jít vyvenčit psa. Akutně.“

A tak se se mnou akutně rozloučil a akutně upaloval na tramvaj.

A já? Já jsem akutně doběhla do nejbližší pobočky McDonaldu a svůj problém s tampónem vyřešila. Cestou z toalet jsem si rovnou koupila zmrzlinu v kelímku, když už se podělalo rande, aspoň si obalím nervy cukrem, že jo!

Jak jsem pak šla po Malé Straně a ujídala zmrzlinu, začala jsem se tomu trapasu smát. Chudák Roman, jestlipak se z toho zážitku ještě někdy vzpamatuje, napadlo mě a rozřehtala jsem se na celé kolo.

Vtom ke mně přikráčel sympaťák se skateboardem v ruce a řekl: „Ahoj slečno, ty máš tak nádhernej úsměv, že ti to musím říct. Nešla bys na zmrzlinu?“ zeptal se a mně se málem podlomila kolena.

„Ale vždyť já už jednu mám,“ usmála jsem se na něj.

„To nevadí, tak si dáš druhou?“

Ten den jsme neskončili ani u jedné, ani u dvou zmrzlin a domů jsem se dostala, až když slunce zapadalo. A jestli vás zajímá, jak tohle náhodné setkání dopadlo, tak věřte, že víc než dobře.

Zdroj: magazín Kondice