Můj největší trapas na rande
Jako správná ženská už jsem si začala připravovat outfity, přeci musím vypadat skvěle.
Moje volba padla na bílé dokonale upnuté džíny, ve kterých jsem se nakrucovala před zrcadlem a říkala si, že z nich chlapec prostě musí odpadnout. Byly zatraceně sexy!
Jenže, co čert nechtěl. V Den D se mi nečekaně změnily plány. O slovo se přihlásila menstruace. A tak ze sněhově bílých kalhot sešlo. Nebudu to přeci jenom riskovat, co kdyby náhodou...
Před skříní jsem tak znovu strávila snad půl dne a nakonec se rozhodla pro krátké, ale volné letní šatičky. Ty, které spolehlivě schovají nafouknuté bříško, ale přitom jsou táááák romantické, říkala jsem si spokojeně a těšila se na rande s Panem Božským.
Na naši schůzku na Kampě přišel prý o patnáct minut dřív a jako správný gentleman mi donesl pugét kytek. Už dlouho se mi nestalo, aby mi kluk nabídl při procházce rámě, a tak mě tím trochu zaskočil. Nicméně bylo fajn setkat se s někým, kdo má dobré (možná jen trochu zastaralé) mravy, moje babička by z Pana Božského byla určitě nadšená!
Božský, neboli Roman, mluvil spisovně, vykládal mi o své práci v počítačové firmě a zdvořile se ptal i na můj život. Všechno nasvědčovalo tomu, že rande bude probíhat poklidně a že nejspíš skončíme v nějakém nóbl podniku, kde možná bude hrát i živá hudba. To mi k Romanovi sedělo.
Když jsme se ocitli na Karlově mostě, dostala jsem nápad.
„Mohl bys mě tu vyfotit?“ zeptala jsem se Romana a ten ihned kývnul, že jistě.
Protože jsem ho chtěla trochu navnadit a možná uvolnit atmosféru, začala jsem se před objektivem v jeho mobilu usmívat a taky nakrucovat. Sebevědomě jsem se k němu otočila zády, předloktím se opřela o kamennou zídku mostu a vyšpulila na něj drze zadeček. Přitom jsem se dívala na Hradčany.
„Můžeš fotit,“ zavelela jsem, natočila k němu hlavu a otevřela ústa do širokého úsměvu.
Roman se ale nesmál.
„Co mu je?“ Ptala jsem se v duchu sama sebe nechápavě.
Najednou ke mně přiskočil a rukama se mi snažil zbrkle zakrývat záda.
„Promiň, ale... něco ti čouhá tam vzadu.“
Z jeho pohledu bylo znát, že je otřesený.
„Co mi tam jako čouhá?“ ptala jsem se zmateně a začínala být nervózní. Ne však tolik jako Roman.
„Já ne-vím, prostě nějaká šňůr-ka. Leze ti zpod... zpod šatů, jak ses otočila,“ koktal a rudnul.
Do hajzlu, projelo mi hlavou. Můj tampón!
Šnůrka od tampónu mi při chůzi zřejmě vyklouzla z kalhotek a jelikož moje šaty byly opravdu, ale opravdu krátké, dobrá půlka šňůrky z nich vykukovala ven. Zjištění to bylo děsivé, co vám budu povídat!
„Můžeme jít někam do kavárny? Potřebuju ihned na záchod,“ začala jsem panikařit a chtěla rychle zachránit situaci.
Na dobře vychovaného Romana, který se asi nikdy předtím nesetkal s dámským tampónem, toho ale bylo nejspíš trochu moc.
„Nezlob se, do kavárny už tě nedoprovodím, uvědomil jsem si, že musím jít vyvenčit psa. Akutně.“
A tak se se mnou akutně rozloučil a akutně upaloval na tramvaj.
A já? Já jsem akutně doběhla do nejbližší pobočky McDonaldu a svůj problém s tampónem vyřešila. Cestou z toalet jsem si rovnou koupila zmrzlinu v kelímku, když už se podělalo rande, aspoň si obalím nervy cukrem, že jo!
Jak jsem pak šla po Malé Straně a ujídala zmrzlinu, začala jsem se tomu trapasu smát. Chudák Roman, jestlipak se z toho zážitku ještě někdy vzpamatuje, napadlo mě a rozřehtala jsem se na celé kolo.
Vtom ke mně přikráčel sympaťák se skateboardem v ruce a řekl: „Ahoj slečno, ty máš tak nádhernej úsměv, že ti to musím říct. Nešla bys na zmrzlinu?“ zeptal se a mně se málem podlomila kolena.
„Ale vždyť já už jednu mám,“ usmála jsem se na něj.
„To nevadí, tak si dáš druhou?“
Ten den jsme neskončili ani u jedné, ani u dvou zmrzlin a domů jsem se dostala, až když slunce zapadalo. A jestli vás zajímá, jak tohle náhodné setkání dopadlo, tak věřte, že víc než dobře.
Zdroj: magazín Kondice
