Když jsem se kamarádkám zmínila o mojí nervozitě, která nastupuje vždycky poté, co číšník přinese účet za večeři, nechápavě na mě zíraly. Svěřila jsem se jim totiž s tím, že nechci vypadat jako zlatokopka, a proto se tu a tam nabídnu, že útratu zaplatím sama, případně si jí rozdělíme napůl. Jsem přeci slušně vychovaná holka.

„To jako vážně? Ty se chceš šábnout s někým, kdo tě pozve na rande? Uvědom si, že ty jsi ta, kterou chlap pozval a kterému věnuješ tvůj drahocenný čas. Musí si tě vážit, a proto nikdy, ale nikdy za chlapy neplať,“ hustila mi ho hlavy Klára, která má s randěním mnohem větší zkušenosti než já. Její rady jsem si tedy vzala k srdci a byla odhodlaná, že příště, příště už se tedy nechám pozvat. Jako správná dáma.

Asi dva týdny na to jsem se ve fitku seznámila s moc pěkným klukem, který měl takové veselé, dobré, modré oči a usmíval se tak, že mu na tvářích vystupovaly ďolíčky. Roztomilost sama. Když si na mě vzal číslo, málem jsem radostí udělala dva kotrmelce a následující den jsem kontrolovala mobil snad každou minutu.

„Dáme dnes oběd?“ozval se před polednem.

„Ok. Vyzvedneš mě v práci v jednu?“ odepsala jsem vzápětí.

„To si piš.“

Celá natěšená jsem líčila kolegyním, jak úžasného chlapa jsem potkala a že nás čeká první společné rande. Wow!

Když jsem na Lukáše čekala před budovou kanceláře, rychle jsem překontrolovala obsah kabelky a zjistila při tom, že jsem si na stole u počítače nechala peněženku i se všemi kartami. Jako na potvoru se mi zrovna vybil i mobil, v němž jsem měla nainstalovanou platební kartu. No nic, dneska přeci platí Lukáš, říkala jsem si v duchu a připomínala si mantru mé kamarádky Kláry.


U stolu jsme si chvilku povídali a všechno bylo fajn, ale jen do té doby, než nám přinesli jídlo. Z milého kluka naproti mně se zničehonic stal bezohledný, nenažraný hltal. Lukáš sousta nežvýkal, ale doslova je polykal vcelku. Španělský ptáček do něj padal takovou rychlostí, že jsem jen nevěřícně valila oči. Rýži vidličkou nenabíral, ale doslova ji bagroval lžící! Ta přitom létala z talíře všude kolem. Za celou dobu, co se ládoval obědem, se mi ani nepodíval do očí. Pohled měl zabořený jen do svého talíře, nad kterým se skláněl a sypal ho do pusy jako nějaký Otesánek.

Korunu tomu nasadil v okamžiku, kdy si odkrknul, protáhl se a podíval se na můj talíř, kde byla ještě půlka nedojedených těstovin.

„Ty už nebudeš?“ houkl na mě přes stůl.

„Já... no nevím, asi už mě přešla chuť.“

„To je v pohodě, dojím to za tebe! Musím teď víc jíst, abych nabral váhu,“ řekl a nestydatě si přisunul můj talíř k sobě. Během minuty se po lasagních zaprášilo, nezbylo ani sousto.

Když přišla servírka, aby sklidila ze stolu a zeptala se, zda si dáme ještě kávu, nezmohla jsem se ani na odpověď. Aniž by se mě Lukáš zeptal, rovnou řekl, že už nechceme nic, jen účet.

„A platíme napůl. Já stravenkama,“ dodal.

V ten moment by se ve mně krve nedořezal.

„Víš Luky, zapomněla jsem si v práci peněženku... To je teda trapas,co?“

„To se stane. Si tam pro ni skoč, já počkám,“ usmál se na mě a ještě přitom drze mrkl.

Servírka se na mě s povytaženým obočím podívala takovým způsobem, jako bych byla největší trubka na světě, když mám zapotřebí chodit na rande s takovým buranem.

Zvedla jsem se a nasupeně kráčela zpátky do kanceláře, kde jsem ze stolu shrábla peněženku.

„Tak co?!“ houkaly na mě zvědavé kolegyně.

„Tak nic!“ odsekla jsem jim a vrátila se do restaurace, abych za sebe zaplatila svoji část útraty. Za oběd, který mi navíc Lukáš zpoloviny snědl.

Loučení proběhlo už v hodně odměřeném duchu.

Asi za třicet minut, když už jsem seděla u pracovního stolu a snažila ze sebe setřást tenhle ponižující zážitek, mi pípl příchozí email.

„Ten oběd s tebou byl fajn! Vidíme se zítra v posilovně?“

Asi vám nemusím říkat, že jeho otázka skončila bez odpovědi rovnou v koši.

Když mi pak večer volala Klára, které jsem historku vyprávěla, uvědomila jsem si, že největším trapasem dnešního dne nebyla moje (tak trochu schválně) zapomenutá peněženka, ale tenhle borec z posilovny. A jeho stravenky.

Zdroj: Kondice