Jana je na vozíčku od svých dvaadvaceti. Vlastně dodnes přesně neví, co se stalo. Neměla žádný úraz, žádnou nemoc.

Jednoho rána se probudila a bolela ji záda. „Myslela jsem, že to je nějaký zánět ledvin. Večer záda bolet přestala a začala mě bolet noha,“ vypráví. Absolvovala několik vyšetření na ortopedii, ale nic nezjistili. Noha byla v pořádku. Asi po týdnu v bolestech zkolabovala a na nohu se už nedokázala pořádně postavit. Diagnóza zněla akutní výhřez ploténky.

„Měla to být banální operace, ale problémy po ní nezmizely. Následovala proto druhá a třetí operace, při které mi ploténky vyndali a dali náhrady a šrouby. Po nějaké době se však ukázalo, že je něco špatně. Šrouby se rozpadly a znovu utlačovaly nervy, následovala čtvrtá operace, tentokrát již v pražském Motole,“ popisuje. Strávila téměř dva roky v rehabilitačním centru, ale její stav se nezlepšil. Zůstala na vozíku.

V té době bydlela v Havířově u maminky, ve třetím patře bez výtahu. „Půl roku jsem se do bytu dostávala doslova po zadku,“ říká. V domě totiž nebyly ani koleje na schodech a jediná možnost, jak se dostat z bytu a do něj, byla slézt z vozíku a s pomocí rukou se schod po schodu škrábat nahoru. V té době dokončovala bakalářské studium v oboru Právo v podnikání a rozhlížela se, co dál. Chtěla ve studiu pokračovat, ale rozhodovat se musela také podle toho, která vysoká škola má koleje přizpůsobené vozíčkářům. Zaujala ji pražská Metropolitní univerzita a tamní obor Evropská studia a veřejná správa.

OBJEVOVÁNÍ HLUBIN

Tam také nastoupila. Zabydlela se na koleji a čekala, až pozná svou novou spolubydlící. „Pamatuji, jak jsem tam seděla a přemýšlela nad tím, že bych oslovila nějaká divecentra, zda by mě někdo nevzal pod vodu, i když jsem na vozíku. V tu chvíli se otevřely dveře, do pokoje vjela dívka na vozíku a nadšeně mi popisovala, že se zrovna vrátila z potápění na Elbě,“ popisuje, jak se vlastně k potápění dostala. „Je paradox, že jsem měla první ponor až jako vozíčkářka,“ říká. Přes svou novou kamarádku se dostala ke skupině potapěčů, která se s vozíčkáři potápí pravidelně, a mohla díky nim poznat nekonečnou krásu podmořského světa.

Nejradši vzpomíná na jeden z ponorů, který zažila v Egyptě. „Zničehonic jsme se ocitli uprostřed hejna delfínů, byly jich kolem nás stovky. Nikdy na to nezapomenu,“ vypráví Jana. Zapůsobilo na ni i první setkání se žraloky. „Ještě dnes z toho mám husí kůži. On je ale každý ponor skvělým zážitkem. Pod vodou jsem svobodná. Jsem to jen já a moře. Žádný vozík,“ říká.

Je to právě Egypt, kam se ráda vrací. Jejich skupina většinou celý pobyt tráví na lodi a několikrát za den se vydává pod hladinu. „Snažím se být pod vodou co nejvíce soběstačná, ale bez svého buddyho bych neudělala ani tempo, což by ale neměli ani zdraví potápěči. I ti by se vždy měli potápět ve dvou. Tím, že nemohu používat nohy, se může lehce stát, že silný proud nepřeperu a zanese mě někam, kam nechci. Což se mi mimochodem kdysi stalo a nebyl to příjemný zážitek,“ přibližuje praktickou stránku věci.

ŽIVOT NEKONČÍ

Dnes je Janě osmatřicet let. Magisterský titul z evropských studií už získala, pak ještě dálkově studovala Mezinárodní a regionální vztahy v průmyslovém vlastnictví. Nyní pracuje jako administrativní podpora na IT oddělení. Hraje basketbal za Pražské jezdce. Ráda si zapinká i badminton nebo si zajde zaplavat. Vyzkoušela si i box, fit box, tenis, handbike, parapaddleboard a letos se těší na běžky. Za sebou má i tandemový seskok padákem. „Kdybych to zkusila jako ‚choďák‘, stála bych v tom letadle dost možná ještě dneska a bála bych se udělat ten poslední rozhodující krok a skočit. Za mě vyřešil ten nejtěžší okamžik instruktor a já mohla jen zavřít oči. Jsem strašně ráda, že jsem do toho šla. Byl to úžasný zážitek a nepopsatelný pocit,“ říká a s humorem sobě vlastním dodává: „Co by se ještě mohlo stát horšího?“

K tomuto aktivnímu a mnohdy dobrodružnému životu jí pomohlo jednak setkání s Hedvikou, dívkou z koleje, ale hlavně její dvouletý pobyt v rehabilitačním ústavu Hrabyně. „Byla jsem tam téměř dva roky a potkávala lidi, kteří se také ocitli na vozíku. Povídali jsme si a oni mi ukázali, že život nekončí, že mohu plnohodnotně žít dál. Že můžeme chodit na koncerty, do bazénu, kina, restaurace… Jediné, co musíte, je chtít. Bez toho to nejde,“ říká s tím, že to nejhorší, co by po ‚usednutí‘ na vozík mohla udělat, by bylo sedět doma a litovat se. To si uvědomila poměrně rychle, a proto vystoupila ze své komfortní zóny, z bezpečí u maminky, a vyrazila sama na koleje do Prahy studovat.

V hlavě má prý pořád spoustů věcí, které by chtěla zažít a vyzkoušet. „Chci být hlavně šťastná, zdravá, zamilovaná a mít důvod se smát, což se mi zatím daří. A pokud to jen trošku půjde, plnit si své cestovatelské sny u nás i v zahraničí. Třeba dobývat africký kontinent, začala bych Senegalem,“ svěřuje se. A samozřejmě se také dál potápět. Svět pod hladinou přece nabízí nekonečné možnosti.

Zdroje:

Kondice 12/2022

https://www.pov.cz/

https://www.ligavozic.cz/