Vyrůstala jsem s pejskem, kočkou, činčilou – celkem tradiční repertoár mazlíčků. Kromě toho jsem ale také chodila pomáhat na vesnici do hospodářství, což mi moje obzory panelákového dítěte rozšířilo o délku maratonu. Vykydat hnůj, pomazlit se s telátkem. Vyhřebelcovat koně, nechat se nakopnout při čištění kopyt a pak se projet bez sedla. Sledovat, s jakou neurvalou radostí se čuníci pokaždé vrhnou na otruby s bramborami, a dvakrát ročně si na pár sekund ucpat uši při zabijačce. Míchat prasečí krev v hrnci vlastní rukou, aby se nesrazila, neboť to děti ze sedlácké rodiny odmítaly dělat. Zážitků by bylo na knihu a celkově to pro mě byla fantastická zkušenost.

Vyplynulo z ní také později dost humorných scén. Když jsem poprvé Toma táhla k pastvině s krávami, aby se podíval, jaké mají stračeny nádherné řasy, tvářil se dost pobaveně. (Ale pak koukal, jaké mají kartáče!) A mám pocit, že historku o zákeřném kohoutovi, jemuž jednou statkář v obraně usekl sekerou hlavu a on potom coby děsivé bezhlavé monstrum ještě oběhl celý dvorek, mi dodnes tak úplně nevěří.

Od počátku našeho společného života byla na stole otázka, jakého mazlíčka a kdy. Nakonec jsem dostala jednoho dne jako velké překvapení kočku bez domova. Krásnou chlupatou Agátu s veverčím ocasem a velkou osobností, jakou tyhle domácí šelmy mívají. Při nekonečných hodinách nad učebnicemi medicíny mi byla skvělou společnicí. A potvrdila nám, že život bez čtyřnohého parťáka už vracet nebudeme. Naopak, po pár letech jsme si pořídili Jacqua, štěňátko francouzského buldočka. Byl to pes plný lásky, věrnosti a humoru. Neméně pak tvrdohlavosti a umění chrápat více než metrákový chlap. Měli jsme ho nesmírně rádi a jeho náhlý odchod jsme nesli velmi těžce.

Před počátkem naší Adamovy velké cesty jsme dospěli k závěru, že už jsme připraveni a natěšeni přivítat jeho nástupce. Rozhodli jsme se nechat vše osudu a mít oči a srdce otevřené. Po mnoha návštěvách Balkánu jsme tak trochu počítali s tím, že se k nám nějaký tamní tulák bez domova sám přidá. No ale světe div se, nestalo se. Proto jsme oprášili myšlenku na štěně plemene lagotto romagnolo neboli italského vodního psa. Tenhle v Česku téměř neznámý, přátelský a společenský fešák je vhodný k dětem, navíc má parádní výhodu, že nepelichá. Jediný zásadní problém je tohle štěně sehnat. My jsme měli štěstí, a tak naši posádku rozzářil kudrnatý uzlíček Bond. S Juniorem vytvořili okamžitě sehraný tým, a když chytnou záchvat hry na babu, stačí si udělat kafe, sednout si a s úsměvem na tváři pozorovat. Lepší než oscarový film.

P.S. Lagotci jsou prý také výborní na vyhledávání lanýžů, nám náš malý poklad zatím přinesl jenom koňský koblížek. Vsadím se, že ze zlatem vyvažované houby by tak obrovskou radost neměl! Pozdrav vašim tlapkám a zase příště!

Adamovu velkou cestu můžete sledovat na Instagramu a také Facebooku.