Čistý domov? Leda ve snu!

Jednou z věcí, na kterou si pořád těžko zvykám, je nepořádek, který je s dětmi doma... na denním pořádku. Moje máma mě odmala vedla k tomu, abych byla hodně pořádná. Neexistovalo mít binec v pokoji. Oblečení muselo být uhlazené v komínkách, knížky pečlivě seřazené, celou sobotu jsme trávili velkým úklidem – drhlo se, luxovalo, utíralo prach, cídilo a smýčilo se všude možně. Já jsem si pak tenhle návyk odnesla i do dospělosti. Když nemám uklizeno, jsem z toho nervózní. Jenže s malými dětmi je to předem prohraný boj. Jakmile setřete ze stolu pribiňáka, už je rozpatlaný na sedačce. Meruňky, které vyskládáte do mísy na stole, dítě s velkým nadšením nahází do záchodové mísy. Z pečlivě vyskládaných ruliček toaletního papíru jsou najednou cáry, kterými dítě obmotává sebe i našeho psa (už si zvykl). Pudr, který jsem si koupila a nestihla uložit na dostatečně vyvýšené místo, je rozsypaný na světlém koberci a stopy po něm jsou úplně všude. Hračky nám vydrží v šuplíkách maximálně pět minut, pak jsou roztahány po všech koutech, a já tak střídavě zakopávám o autíčka, dřevěné kostky, panenky a figurky z Lega (ano, když na ni omylem šlápnete, bolí to!). Zrcadla a okna můžete leštit klidně od rána do večera, ale stačí chvilka nepozornosti a už je na nich šmouha od dětských ručiček. A nejhorší je Sudocrem! Tahle bílá, mastná hmota, kterou se maže dětská prdýlka, moje ratolesti přitahuje jako magnet. Když nedávám pozor, za chvilku po ní zbude jen prázdný kelímek, zato krém se nachází nejen na těle a oblečení potomků, ale i na čalouněném křesle, na televizi nebo nočním stolku. Dá se na to zvyknout, ale nežije se v tom dobře. Zvlášť ne uklízecím maniakům, jako jsem já.

Mezi matkami panuje rivalita

Občas mi připadá, že s pořízením dětí v dnešní době člověk dostane automaticky i vstupenku do soutěže s názvem: „Já jsem matka – kdo je víc?!“ Matky spolu rády (a možná nevědomky) soupeří v tom, která si toho víc naloží na svá bedra a která má chytřejší, poslušnější, vzdělanější, vychovanější a úžasnější dítě.Nevěříte? Tak se zajděte podívat na dětské hřiště, kde se to Supermámami jenom hemží!

„Naše Majda začala chodit už v jedenácti měsících! A ta vaše?“

„My doma na Pepíčka mluvíme anglicky, aby byl bilingvní.“

„Rozárka chodí po školce na keramiku, tanečky a do sboru. A vy máte kolik kroužků?“

„Já spánek moc nepotřebuju, když děti uložím, jdu dělat večeři pro manžela, pak si pustíme film a po nocích ještě pracuju. Spát osm hodin je ztráta času.“

Všechny tyhle věty budete slýchat v kolektivech maminek a bude vám z nich pěkně úzko. Zvlášť když si připadáte jako neschopná troska, která pořádně nic nezvládá a potřebovala by, aby měl den o pár hodin navíc. Ještě jsem nenašla recept na to, jak mít vypiplané dětičky, naleštěnou domácnost, kde denně voní uvařené jídlo, spokojeného muže, postavu vytuněnou z fitka a ještě práci, kterou bych dělala levou zadní. Člověk si občas připadá jako nula, když vidí ostatní mámy, které ráno vozí do školky děti v jógovém úboru, aby si pak šly hned odcvičit svou ranní lekci a ještě si skočily ke kadeřníkovi. Kde na to jen berou čas? Dřív jsem se tím vším trápila a kladla si otázky, jestli bych pro děti taky neměla dělat víc. Přihlásit je na kroužky, i když se sotva naučily chodit. Hrát si s nimi na hřišti do úmoru, i když mají k dispozici zahradu. Dělat jim výhradně domácí stravu, místo kupovaných svačinek. Žehlit každé jejich bodýčko, které jim čisté vydrží asi tak pět minut, než putuje do koše na špinavé prádlo. Moje tchyně prý dětem žehlila i ponožky! Pak jsem ale pochopila, že nemůžu dělat všechno na úkor sebe. Že ty děti hlavně potřebují, aby byla jejich máma v pohodě a nepadala únavou už v pět odpoledne. A tak se snažím s nikým neporovnávat, nenasazovat si zbytečně vysokou laťku a proplouvat mateřstvím, jak nejlíp umím, i když zlatou medaili za mámu roku bych asi nikdy nedostala.

V hlavě je vygumováno

Říká se, že ženy na mateřské mají místo mozku mléko. Něco na tom asi bude. Obě své děti jsem kojila rok a byly to krušné časy! Vzhledem k tomu, že dcera ani syn mi v noci nespali, bývala jsem s nimi vzhůru a snažila se je chovat, houpat, vyprávěla jim pohádky, ale nic nezabíralo. Z postýlek se sápaly a chtěly bdít. Zažívala jsem tak stavy permanentní kocoviny z únavy, kdy máte hlavu neustále v mlžném oparu. Následkem toho mi dělalo problémy dát dohromady souvislou větu.

„Prosím tě, co mám teda koupit?“ volal mi třeba jednou manžel z obchodu.

„Já vůbec nevím. Nejsem teď schopná myslet,“ vypadlo ze mě.

„Tak snad víš, co chybí v lednici?“

„Nevím. Kup teda… takový to… zelený. Ovoce?“

„Myslíš jablko?“

„Ne. Okurku na salát.“

Asi tak úspěšná jsem byla při konverzaci. Zapomínala jsem všechno a pořád. Vzpomenout si na některá slova vyžadovalo značné úsilí. Stalo se mi, že jsem plenu vyhodila místo do odpadkového koše do dřezu. Že jsem jogurty vyskládala místo do lednice do skříně. Pravidelně jsem doma zapomínala peněženku nebo telefon (lahvičku s pitím pro dítě jsem ale nezapomněla nikdy). Na našeho psa jsem volala dceřiným jménem a tu jsem zase oslovovala „Edíčku“. Jednou jsem našla ovladač od televize v kastlíku auta. Co tam dělal? Neptejte se mě. Tím, že jsem přestala sledovat zprávy a číst noviny, jsem zcela vypadla z obrazu společenského dění. Na jakékoli oslavě nebo před návštěvou, která zrovna konverzovala o politické situaci či záplavách v Americe, jsem si připadala mimo. K většině témat jsem neměla co říct, protože jsem o nich neměla ani tušení. Dobrá zpráva je, že nic netrvá věčně. Ani kojení, ani mateřská izolace, kdy většinu času trávíte doma s miminkem a na jiné věci vám nějak nezbývá mozková kapacita. Jde jen o to vydržet a věřit, že brzy se už váš život zase vrátí do normálních kolejí. Slibuju.