O mojí mámě se tam u nás mluví jako o Boženě Němcové. Píše totiž knížky s místní tématikou, o místních lidech a v místním duchu. Je to silná žena se silným příběhem, spoustou dětí a odvážnými plány. Prostě taková Božena s havraními vlasy a nespoutaným duchem. Život s ní vlastně doceňuji až zpětně, kdy musím přiznat, že jsem jednou z mála dcer, kterou její matka neobdařila žádným zásadním komplexem. A vlastně i jedna z mála, která by si jednou, částečně, přála jako její máma být.
U nás doma bylo vždycky veselo. Bordel jako v tanku, ale veselo. I když se víc bavily návštěvy, než já. Já v tom totiž žila. Neměli jsme video, nejezdili na dovolenou k moři, nesportovali jsme, ale místo toho jsme se sourozenci od malička asistovali u císařských řezů samic všeho druhy, objížděli pacienty ve vozech různých značek, ale vždy s příznačnou přezdívkou Smradlavka, a před spaním nám mamka četla rukopisy svých knížek. Hrála jsem na klavír, chodila na výtvarku, už v patnácti jsem byla členkou Knižního klubu a nikdy v životě jsem neměla na zdi plakát, protože „dyť je to hnusný“.
Ocenit jsem to ale nedokázala. Ve třetí třídě jsem nosila nadkolenky, černý rolák a kostkovanou sukni, čtvrťačky se mi smály a já zoufale toužila nosit elasťáky (proprděný hózny slovy mé rodičky) a barevný svetr, jako moje nejka Petruška. A propos, taky jsem se chtěla jmenovat Petruška. Ne Dominika a půlku dětství vysvětlovat, že nejsem ani Monika ani Veronika a druhou půlku věnovat poslechu písně Dominiku, niku, niku, ty jsi sám jak poustevník, kterou vždy nějaký vtipný dospělý umně zanotoval. A to jsem tehdy ani zdaleka netušila, že až jednou přijedu do Itálie, padne první pouliční prodavač smíchy na zem a bude neustále dokola opakovat: „Ty se fakt jmenuješ neděle?“
Maminka samozřejmě nikdy nezapomněla všem mým kamarádům sdělit i celé pozadí mého pojmenovávání. Všichni tak vědí, že můj otec i po porodu trval na tom, že u nich v rodině se všechny prvorozené děti jmenovali Josef a já nebudu výjimkou. A když se návštěva dosmála, ihned přidala k dobru informaci, že ona si tedy nejvíc přála, abych se jmenovala Školastika. Naštěstí jsem si pár dní na to nadepsala ve škole sešit „Dominika Pominika“ místo Pospíšilová, a Školastika upadla v zapomnění.
Horší už bylo jen to, když máma napsala knihu ze svého života. V ní jsem měla svou vlastní kapitolu i já. Babrala se tam v mé pubertě a tvrdila, že jsem dny trávila lakováním nehtů nazeleno a že mě jednou křísila ze záchvatu padoucnice, aby vzápětí zjistila, že cvičím kalanetiku. „Mami, dyť to není pravda! Co to tam píšeš?“ urputně jsem se dožadovala přetisku knihy. Máma se na mě podívala a sdělila mi, že nemám pochopení pro její uměleckou duši.
O deset let později jsem naštěstí potkala svou dobrou kamarádku Andreu, jejíž matka rovněž vydala knihu, ovšem horší: plnou svých erotických dobrodružství a fantazií a i Andrea v ní měla možnost účinkovat pod v knize tohoto typu zcela nevhodným jménem Maruška. Zakázala nám to všem číst a já s ní držela basu, protože chápu.
Před nedávnem jsem se svým mužem seděla na svařáku v hospůdce na mé rodné vsi, kterou vede můj spolužák ze základky Ondra. „Hele a ví o vás máma, že tu jste?“ ptal se mě se smíchem. Hrklo ve mně, co se mohlo stát, protože máma hlídala naše tři děti a my si vyrazili. Že bych neslyšela telefon? A ona volala sem? Ondra se zarazil a vysvětlil mi, že mu mamka během očkování čehosi vyprávěla, jak jsme s manželem nechali doma tři řvoucí děti a utekli na pivo.
„Mami, tys vyprávěla Ondrovi, že jsme utekli do hospody a nechali ti tu řvoucí děti?“ ptám se zvědavě mámy.
„No, možný to je…“ směje se potutelně máma. „Ondra má smutnej život, asi potřeboval pobavit,“ ani nezkouší zapírat.
Před týdnem jsem potkala po delší době strejdu z tátovy strany. Smál se, že s tetou vezli k mamce psa a že jim vyprávěla, jak jsem dopoledne byla nakupovat s dětmi v místním bezobalovém obchodě, a odpoledne k ní do ordinace přišla prodavačka a stěžovala si na ženskou se třemi dětmi, která je naprosto nezvládala. „To byla moje dcera!“ informovala ji hrdě maminka. Paní zrudla, zamumlala, že se to dalo vydržet, a zmizela.
„Mami, cos to zase tomu strejdovi vyprávěla? Jaká ženská ti říkala, že jsme málem zbořili krám. Ty už si ty svý fantasmagorie nech patentovat,“ napomínám svou životadárkyni.
„To byla paní Lufinková ze zdravý výživy v Tanvaldě a zrovna to teda pravda je.“
Ach jo, jedna nula pro mámu.
Zdroj: Kondice.cz
