„Mnohem jednodušší, než býval,“ směje se Charlotte Patzleinerová, která se na statek Egarterhof v nadmořské výšce 1500 metrů nad Innichenem před asi 40 lety přivdala. Sousedé tehdy jejího Johanna varovali, ať si nebere holku z města, ale na to, že na statku s magickým výhledem na Dolomity se chodí spát brzy a práce nikdy nekončí, si zvykla celkem rychle.

Zatímco dole v údolí se v prázdninové špičce valí jedno auto za druhým, protože lidé touží navštívit národní park Drei Zinnen (Tři štíty lavaredské), zapsaný na UNESCO, tady voní seno, pejsek Lilly se líně povaluje před vchodem a kočka na rohožce porcuje velkou myš. Ve stáji postává 13 krav, mladé kravičky jsou přes léto na pastvině nahoře v horách. Kolem šesté ráno vždy ke kravínu nacouvá cisterna mlékárny Sennerei Drei Zinnen, aby si odvezla čerstvě nadojené mléko. To už dnes obstarávají stroje, kterými ročně projde 80 až 100 tisíc litrů mléka. Farmář dostane 52 centů za litr.

Dříve je samotné hospodářství neuživilo, proto Charlottin muž Johann pracoval přes zimu jako obsluha sedačkových lanovek v lyžařském středisku Drei Zinnen Dolomiten, na jehož sjezdovky se celý život koukají z okna. Charlotte zůstala doma – postupně porodila pět dětí a na statku vypomáhala, s čím bylo třeba.

Před dvaceti lety se rozhodli, že zkusí podnikat a „prodat“ ten svůj krásný výhled na vrcholy Gsellknoten, Dreischuster či Haunold a na statku postupně vybudovali pět apartmánů. A stali se součástí jihotyrolského sdružení Roter Hahn, které si dalo za cíl přinést lidem „kousek selského jihotyrolského životního stylu“. To se Charlottě výborně daří. Nejen když nám každé ráno nechává před dveřmi košíček s domácím špekem, sýrem, mlékem, jogurtem a marmeládou.

Charlottino království je dole ve sklepě, kde vyrábí marmelády, výborné bezové sirupy s mátou, na podzim stáčí jablečný džus, suší domácí i luční bylinky a vyrábí z nich sůl.
Hans chodí „odpočívat“ do své perfektně vybavené truhlárny. Do apartmánů si některý nábytek (například postele) vyrobil sám, poradil si také se spoustou stavebních úkonů při budování apartmánů. Od té doby, co mají apartmány, další práci už nepotřebuje. Uživí je to a zároveň si díky tomu mohli pořídit spoustu nových strojů do hospodářství.

O kilometr dál

Podobný příběh slyšíme o kilometr dál na statku Kerschbaumhof, který tu stojí více než 200 let a celou dobu patří stejné rodině. Mají tu dvanáct krav na mléko, sedm mladých krav nahoře na pastvině, čtrnáct slepic, šest kuřátek, dvě kočky…

„V létě máme strašně moc práce – dělá se seno, máme velkou zahradu, chystáme si dřevo na zimu. Sbíráme ovoce a z něj vyrábíme spoustu produktů. Naštěstí jsou letní dny dlouhé,“ směje se Gerlinda, matka čtyř odrostlých dětí a babička tří vnoučat, která se sem před 35 lety přivdala. Na statku žijí čtyři generace – od 93leté prababičky po 1,5letého chlapce. „Deset lidí a spousta hostů,“ dodává její snacha Judith, ještě nedávno dívka z města.

Chvíli počítáme a zjišťujeme, že se jim tu ve třech apartmánech, které pronajímají, protočí více než tisíc hostů ročně. A nyní plánují vybudování čtvrtého (i jejich ubytování je součástí sdružení Roter Hahn). Plno mají 4,5 měsíce a teď poslední tři týdny každý den někdo odjíždí a přijíždí, je třeba pořád prát a uklízet. „To je pak náročné,“ shodují se obě ženy. Téměř všechno vybavení vyrobil dědeček Peter, který prý nikdy neodpočívá, pořád musí něco dělat.

Gerlinda si vybudováním apartmánů vlastně splnila sen. Dřív totiž pracovala v hotelech, starala se o cizí hosty, teď péči věnuje svým vlastním. Je také „šéfovou" celé domácnosti, i když postupně otěže přebírá snacha Judith (kuchyně mají ovšem oddělené, i když často vaří společně).

Mezi ženské „koníčky“ patří i vaření marmelády, šťáv… A taky párkrát do roka pečou chleba – z žitné mouky, s kmínem, anýzem… A musí to být velká magie, jak jsem pochopila na obou statcích. Když o tom totiž hospodyně vyprávějí, svítí jim nadšeně oči. Těsto se zadělává ve velké kádi, a když vykyne, Gerlinda na něm udělá křížek. Pak se rozdělí na 30 dílů, ze kterých upečou až 200 bochníků chleba. Je to práce na celý den, trouba se roztápí už o půl páté ráno a vytápí se modřínovým dřevem.

Svůj chleba si peče i Charlotte z Egarterhofu. „Jeho výroba mě odjakživa fascinovala, moc mě to baví, peču ho s láskou. Něco rozdám, něco prodám a zbytek sníme – chleba nám vydrží dva tři měsíce,“ dodává. A mimochodem – káď se nevymývá, pouze vysuší a vytře, aby v ní ty dobré bakterie zůstaly.

Nás to baví

Než mladá Judith z druhého statku Kerschbaumhof poznala Marcuse, chodila často na túry, s malými dětmi a prací v hospodářství na to teď není čas, ale ten prý zase bude. Charlotte z Egarterhofu v zimě třikrát za sezonu vyrazí lyžovat na kopec, na který se dívá z okna. Častěji ne, je to pro ni drahé.

Ani starší Gerlinda s Peterem ze statku Kerschbaum nikdy neodjeli na dovolenou. „Do stájí se chodí dvakrát denně a nikdo z Peterových bratrů neměl zájem se sem na pár dnů odstěhovat,“ vysvětluje Gerlinda a krčí rameny, že jí to vlastně ani nevadí.

Judith s Marcusem – mladá generace – strávili týden na svatební cestě, občas s dětmi odjedou na tři dny na dovolenou, ale Marcus je celou dobu nervózní, co se doma děje, a vlastně si to ani neužije. Seno musí být tak akorát vysušené (nenechává se na slunci úplně dosušit, protože sluníčko z něj vytáhne prospěšné látky), krávy musí být zdravé, protože to je tady ten nejcennější kapitál, vysvětluje nám později, co všechno se mu na dovolené honí hlavou.

„Takového jsem si ho vzala a líbí se mi to na něm,“ říká Judith a dodává, že žijí úplně jiný život než lidé ve městě. „V kanceláři zavřete dveře a jdete domů, máte měsíc dovolenou, tady nikdy nekončíme. Nikdy nevíme, co se může kterému zvířeti přihodit, a náš život se řídí podle počasí,“ směje se a dodává za spokojeného pokyvování Gerlindy: „Tohle je náš život a my ho máme rádi.“

Zdroj: www.roterhahn.cz