Nejsem úplný běžecký začátečník, pár let už běhám, sice jako amatér, který ví, že na bednu nikdy nevyskočí, ale s desítkou pod padesát a pětkou pod dvacet pět minut si myslím, že patřím mezi lepší polovinu startovního pole. Když trénuji. Což se teď rozhodně říct nedá. Ano, cvičím několikrát týdně, protože vedu lekce pro maminky, ale běh? V červnu jedna závodní štafetová pětka, protože na mě tým Kondice spoléhal a já holky nechtěla zklamat, ale v létě jen dva výběhy. Ano, dva! Před závodní desítkou! Ale měly jsme běžet s kamarádkou, přece ji v tom nenechám! Mimochodem, i ona v létě vyběhla jen dvakrát, takže se můžeme povzbuzovat vzájemně! A sdílet utrpení…

Tohle je moje rada číslo jedna: Neblbni, deset není málo, bez tréninku tam nelez!

Kromě prakticky nulové přípravy mám za sebou naprosto hektické léto. Protože bohužel nemáme hlídací prarodiče, kteří by si vzali kluky na pár dní, byli se mnou pořád. Chtěla jsem, aby si léto užili, obzvlášť, když jde starší do první třídy, a já jsem OSVČ, takže můžu pracovat odkudkoliv. Proto jsme byli pořád v luftu. Doma vždy jen na pár dní, vybalit, vyprat, neuklízet to a hned zase zabalit a jet. Kluci nadšení! Tolik míst, kamarádů, dobrodružství a zážitků! Já? Absolutně vyčerpaná, protože kdy asi tak můžu pracovat, když jsem od rána do večera s dětmi? Pokud jsem nepadla nebo se mi nepodařilo připojit k internetu, pracovala jsem v noci (Zrovna teď je 1:30…). A poslední dny před závodem to bylo párkrát do 2, 3, jednou i do 5 do rána :o Strašný, já vím. Kvalitní spánek a odpočinek je minimálně polovina úspěchu!

Anna Štumpf - běh
info

Anna Štumpf - běh

Moje druhá rada: Pokud spíš málo, nečekej, že se to na tobě nepodepíše a na závodě se to neprojeví!

Jak vypadal můj den před závodem? Pozdě večer jsme se vrátili z poslední krátké dovolené, kluci usnuli a já si sedla k počítači. Spát jsem šla asi v 1. Starší syn mě vzbudil už v sedm, protože: „Mamí, dneska mám oslavu narozenin!“ Jasný, potřebuji toho tolik stihnout! Připravit výzdobu, pohoštění pro patnáct dětí, nechat nafouknout balonky heliem, trošku se vypucovat a aspoň si umýt vlasy a oholit nohy, ať na první dobrou nevypadám jako úplná troska. A zabalit si batoh na závod, protože hned z oslavy musím utíkat na start. Doslova. Odpoledne od dvou připravuji garden party, když si uvědomím, že balonky zůstaly doma. Oslava startuje za 20 minut. Vyběhla jsem. Tempo pět minut na kilák. V žabkách. Slušný. Ale stihla jsem ještě balonky přivázat, než přišli první hosté. Lítám kolem všech do šesti, mrzí mě, že nemám čas si s každým něco víc povědět. Sednout si třeba… Ale děti jsou šťastné. A já zjišťuji, že jen tím celodenním pobíháním už má jedenáct tisíc kroků. Au, vždyť už teď mě bolí nohy!

Třetí rada: V den závodu se šetři a rozhodně nepořádej party!

V šest většina dětí odchází, ale pár kamarádů, včetně mého muže zůstává a objednávají si další pivo. Jak ráda bych tam s nimi poseděla! Jenže se musím rychle převlíknout a běžet na metro. Doslova. Bus mi ujel a kamarádka na mě ve čtvrt čeká. Přibíhám ve 20, jestli si ještě stíhám koupit vodu, dochází mi, že mám žízeň. Mimochodem, četli jste můj článek v Kondici o pitném režimu? Jak ho máte dodržovat hlavně před výkonem a nikdy nečekat, až vám dojde, že máte žízeň, protože to už je pozdě? Všechno vím, ale zase „nemám čas“ být důsledná. K snídani jsem měla hrnek čaje, po obědě kafe a na začátku party, po mém sprintu s balonky pivo. Malé, do závodu času dost… Ehm, to je vše. A teď, když čekám na metro, je všude zavřeno.

Čtvrtá rada: Pij, pij, pij! A vodu si vem i s sebou!

Lehce před sedmou jsme vystoupily z metra, start je za půl hodiny. Běžíme do prvního obchůdku pro turisty, kde mají vodu. Piju ji pomalu. A ne celou, ještě tak během závodu hledat záchod! Ptám se i na nějakou proteinovou tyčinku. Pán zjevně neví, co to je nebo možná jen slyší to druhé slovo, podá mi Milu. Ježiš mňam! Co se dá dělat, na tři kousnutí ji polknu, protože mám hlad. Den jsem sice zahájila vzorně, dala jsem si ovesnou kaši s ovocem, ale pak už to šlo z kopce. K obědu jsem dojedla po dětech brambory a masové koule a pak už jsem nic neměla. Ani ten dort na oslavě. Tohle, to je vážně průšvih! Zaprvé, těžkému jídlo, jako je například maso, bychom se měli vyhýbat jak před, tak po závodě. Zadruhé, z čeho asi tak bude moje tělo brát energii? Když už mu ji nedám spánkem, mohlo čerpat alespoň z kalorií!

Pátá rada: Alespoň v den závodu kvalitně jez! A s sebou si vem minimálně proteinovou tyčinku!

Do koridoru přicházíme, když zbývá jen pět minut do startu. Čekaly jsme frontu na záchod… Výhoda je, že si nestíháte uvědomovat nervozitu. A taky vám nevytuhnou nohy, protože tam nestojíte desítky minut. Poprvé jsem se zastavila. Rozhlédla se a zase se zamilovala. Tenhle večerní závod od RunCzech v centru Prahy má neskutečné kouzlo! Výstřel. Hraje Vltava, to miluju! Pomalu se blížíme s davem k hlavní bráně, kde zapínám hodinky. Atmosférou jsem naprosto pohlcena! Po jednom kilometru zjišťuji, že nás to strhlo až moc, běžíme tempem 5:30. To celý závod nezvládneme. Takhle se ani cíle nedočkáme, protože jsme to přepálily a někde vytuhneme! Koukáme s kamarádkou na sebe, ptáme se, proč to děláme, probíráme, co všechno už nás bolí, ale běžíme dál. Nemůžu dýchat, je strašný teplo! Hodinky ukazují dvacet stupňů, v tunelu musí být pod náporem zadýchaných běžců snad třicet! Těším se na vánek, až z tunelu vyběhneme, ale přichází velké zklamání, žádné ochlazení se nekoná. V tenhle moment se musím pochválit alespoň za vhodně zvolený oděv. Sukýnka s kraťasy a tričko. Bohužel by mi teď nepomohlo, ani kdybych běžela nahá. Mám pocit, že to teplo mě mačká velkou tíhou, nemůžu se pořádně nadechnout a po třiceti minutách vyhlížím první občerstvovačku na pátém kilometru. „Ionťák, vem si ionťák,“ říkám si, ale chytnu se prvního kelímku s vodou. Jednou, možná dvakrát si loknu a když odhazuju kelímek, nadávám si, že jsem se zbytkem vody nepolila. Příští zastávku. Tak určitě, opakuje se to. Myslím, že jsem vyčerpala své zásoby cukrů, i těch rychlých z Mily, protože se cítím tak strašně unavená a malátná. Vůbec se nemůžu dívat dolů pod sebe, kde se míhají kostky. Hned se mi zamotá hlava. Poprvé v životě si na zastávce beru cukr, takový ten malý sáček, který se dává ke kávě. Trhám ho a sypu si ho do pusy. Bohužel u toho dál běžím, takže se mi sype i na krk a prsty. Cukr. Pot. Velký špatný, chápete? Ulepená si nadávám, proč zas zkouším něco nového! A vzpomínám na meloun, který jsem si kdysi dala na Běhej lesy Karlštejn. Nebo na banán se solí na jiném závodě…

Šestá rada: Nikdy, nikdy si na závodě nedávej nic, na co nejsi zvyklá(ý)!

Koukám před sebe, s kamarádkou si už ani nepovídáme, jen gesty si naznačujeme, že máme dost. A že to asi ani pod tu hodinu nedáme. Já, která dávala desítku za pade, ji nedám ani pod hodinu? Manžel mi před závodem poslal fotku s pivem, jak se baví s přáteli, ať to koukám dát pod hodinu, jinak se nemám vracet domů. Vtipálek… „Kde budu spát,“ ptám se sama sebe, když mám na sedmém kilometru největší krizi a v hlavě mi běží složitá rovnice, o kolik musím zrychlit, aby to pod hodinu bylo. Zrychlit? A co se radši zastavit a vykašlat se na to? Pak mě ale předbíhá, respektive předjíždí vozík s postiženým chlapečkem, kterého tlačí buď maminka nebo nějaká dobrovolnice. Ten kluk by určitě tak rád běžel! Co by za to dal! Já to nemůžu vzdát! Sbírám poslední sílu, a i když se ode mne na devátém kilometru kamarádka odpojuje, protože zjevně na sobě našla tlačítko nitro, dobíhám do cíle. S úsměvem od ucha k uchu! Naprosto šťastná, protože jsem to zvládla! A zase přichází ten pocit, který na závodech miluji! Endorfiny stříkají do všech stran, objímám se s kamarádkou a přebírám si medaili od té nejroztomilejší babičky dobrovolnice. Objímám i ji. Fotíme se. Zase ji objímám a ona mi potřetí gratuluje. Tyhle pocity se nedají popsat, musí se zažít. Je to klišé, ale pravdivé. A mně je zima. Kde jsou fólie, do kterých se vždycky v cíli balí běžci? Je léto, ale už je půl deváté a mně je zima! Naštěstí má kamarádka tričko navíc, to mě zachránilo.

Anna Štumpf - běh
info

Anna Štumpf - běh

Sedmá rada: Mysli na náhradní oblečení!

Můj čas? 59:10! Hohó, můžu domů! ☺ Jestli se tam dopajdám! Bolí mě všechno! A jestli ještě někdy poběžím desítku? Rozhodně ano! Ale rozhodně ne takhle! Každopádně, jak se říká, není důležité, zda je zážitek pozitivní, ale že je intenzivní! A na tenhle závod já rozhodně nezapomenu! Minimálně se z něj snad poučím! A třeba i vy…

Zdroje: