Adamova velká cesta

Dva dospělí, malý chlapec a obytná dodávka. Jak se žije na pár metrech čtverečních v domku na kolečkách? Jak vidí země, které projíždějí?
Adamovu velkou cestu můžete sledovat na instagramu a také facebooku.

Naproti tomu, první den nesportování si říkám, no, nedá se nic dělat. Druhý den se začínám cítit, jako bych se neosprchovala či tak něco. A třetí začínám být příjemná asi jako kopřivy a dráty.

Během studia medicíny jsem zjistila, že pohyb je jedním z nejlepších způsobů, jak odbourávat stres. Postupně se mi však nastavení „tak pojď, holka, vždyť víš, že ti to prospěje“ změnilo na „už můžu??!“.

Odrazovým můstkem pro mě byl rotoped (dalo se na něm učit nebo telefonovat) a plavání. Když se na první hodině plaveckého kurzu trenérka zeptala, kdo umí plavat, přihlásili jsme se všichni. Pak nás nechala přeplavat jeden bazén, šla po jeho délce a vzdychala: „Ach bože, už zase, no ten taky, tahle se mi tu snad utopí." A na konci bazénu se lehce výhružně zeptala znovu. Les rukou se už tentokrát nekonal. Za rok jsme díky ní přešli ze stylu „paní radová“ na skutečné plavání. Mně poté bylo líto si tu dovednost nezkusit udržet a chodila jsem dál, tehdy ještě do Podolí. Postupně jsem zvyšovala počet bazénů, a když jsem se dostala na padesát padesátek, najednou jsem si připadala jako křeček v běhacím kolečku. Tak venku je kvetoucí jaro, voňavé léto (to už jsme nebydleli v Praze), barevný podzim nebo útulná zima a já tu jako blbec plavu v chlorovaném bazénu sem a tam?! Přepnul mi vypínač a poslední permanentka zůstala nevychozená. Vyběhla jsem ven, a to doslova. A milému plavání jsem velmi vděčná za vytrénované plíce, díky kterým jsem to v těžkých běžeckých začátcích nevzdala. Cyklistika a rotoped byly na kondičku sice fajn, ale s během se tohle sportování vsedě nedá srovnávat. Časem jsem propadla i cross fitu, v těhotenství józe a pilates. Jednu z těchhle báječných aktivit jsem si poslední roky dopřávala denně, i kdyby jen půl hodinky.

  • Ráno mít nabitý iphone. (Můj orientační nesmysl, kdy mě dvakrát otočíte na místě a já už nevím kudy zpět, a každý den zcela nový terén tvoří poněkud nesourodou dvojici).
  • V telefonu mít mapy. Offline mapy!
  • Před cestou cvičit nejoblíbenější online hodiny (v mém případě jogu a pilates) tak dlouho, než je umím nazpaměť, neboť datové karty utáhnou tak tak posílání fotek.
  • Ráno se nevyvalovat s rodinkou v posteli.
  • No dobře, ráno se nevyvalovat s rodinkou v posteli déle než půl hodiny.
  • Není špatné počasí, pouze špatné oblečení.
  • A v posledních dvou a půl letech to nejdůležitější, životního parťáka, se kterým si vzájemně poskytnete prostor (čti: převezmete úlohu babysittera).


A se kterým budete mít ideálně také nějaký sportovní průsečík. Tom neběhá, ze mě zase zjevně nebude kajakářka. Ale kolo milujeme oba, vlastně všichni tři.

Cyklistika má pro rodinu s batoletem hned několik výhod. Zatímco hledáme v mapě kudy dál, dítě je připoutané v sedačce (neskočí do potoka házejíc kámen móóóc daleko, neušpiní si ruce motorovým olejem a černí zkoumajíc další „klásné“ auto). Cesta ubíhá rychleji než pěšky a poskytuje tak juniorovi více počitků a nám rodičům sportovní vyžití. Jako když se vyškrábeme na takřka nesmyslně prudký a dlouhý kopec, člověk široko daleko žádný, pod námi nádherná voňavá a pestrobarevná krajina hor Extremadury a Adam nadšeně volá: „A teď jedem dólůů.“ V takových chvílích člověk zažívá intenzivní pocit štěstí a života.

V té souvislosti se zájmem pozoruji, jak se v některých ohledech rozchází teorie stárnutí s praxí. Před deseti, patnácti lety bych sesedla tak po sto metrech a tlačila kolo pěšmo. Teď jako starší a opotřebovanější ho vyšlapu celý v ucházejícím tempu. A hlavně, a to je u mě ta největší změna, za to nahoře pochválím hlavu, že to nevzdala, a tělo, že to dalo. We are the champions!

Tak zase příště!

Expediční Weinsberg CaraBus 630 ME, obytná vestavba do dodávky Fiat Ducato s výkonem motoru 160 koní, expediční výbava instalovaná ve společnosti Hykro (www.hykro.cz): solární panel, měnič napětí, zdvojená nástavbová baterie.