Standardně mám děti tři, poslední týden ovšem jen jedno jediné. Dva mladší synové jsou na školce v přírodě a já mám doslova pré! Ano, teď, v sedmatřiceti po třech dětech můžu hlásat, že jedno dítě je brnkačka. Pokud máte jen jedno a právě jsem vás urazila, nebojte se, nejste v tom sami. Občas mám jen dvě děti (nejstarší dcera jezdívá na školu v přírodě a čeká nás jezdecký tábor) – a věřte mi, i dvě děti jsou brnkačka a je vážně rozdíl, jestli máte dvě nebo tři. Roli v tom hraje jednoduše i to, že máte dvě ruce, v lepším případě jste dva dospělí na dvě děti a to je pohoda.

Takže už jsem stihla urazit i většinu rodičů. Těch „citlivějších“.

Zdroj: Youtube

Ve skutečnosti je ideální počet dětí a charakteristika pojmu „brnkačka“ až filozofickou úvahou. Abyste pochopili, že je brnkačka mít jedno dítě, musíte mít alespoň dvě. Že jsou dvě naprostá pohoda, pochopíte, když máte tři. Ale dřív ne. Když jsem se nedávno setkala s ženou, která měla dětí osm, explodovala mi při té představě hlava. A ne, nepředstavujte si nábožensky založenou přírodní ženu, která v padesáti vypadá na sedmdesát. Představte si energickou učitelku z Vysočiny, která kupodivu neřeší svých osm dětí, ale projektové dny o fyzice a pár kilo navíc, kterých se ve svém věku ne a ne zbavit, zrovna zkouší novou dietu, ale tak když už tu ten koláč je, přece se to nevyhodí. Že má osm dětí se dozvím až potom, co bezdětná lektorka zjistí, že já mám tři, a já jí vylíčím, jak neskutečně náročné to je. „Marie, ty máš dětí taky víc, viď?“ obracím se na ni, protože si vzpomenu, že taky říkala cosi o organizaci dětských aktivit a balancování práce a péče o rodinu. „No jo, mám. Osm.“

Pár měsíců na to, o pár tisíc kilometrů dál, sedím u stolu s kolegyněmi novinářkami a zjišťujeme, že z dvanácti dam u stolu jsem jediná, kdo děti má. A věkem to není. Po zbytek večeře si prohlížíme fotky psů a koček a víte co? Vůbec mi to nevadí. Je to naprosto v pohodě a já vlastně chápu, že se lidi rozhodnou děti nemít. Navíc bych si nikdy v životě netroufla do někoho rýt, že děti nemá. Co když nemůže? Co když není s kým? Co když má pro to vážné důvody?

„Už jsem mámě řekla, že teda ok, že si dojdu dítě koupit do drogérky,“ vypráví mi naštvaně moje kosmetička. Problém je v tom, že nemá s kým to dítě mít. Je to už pár let, co sfoukla na narozeninovém dortu třicet svíček, má za sebou rozvod, vztah s ženáčem a odstrašující příklad vlastní mámy, která vztah s mužem měla naposledy někdy kolem narození svého druhého dítěte. Poznámky o tom, že máte mít děti, prostě bolí, když není s kým.

„Bojím se toho, co by se všechno změnilo,“ konstatuje sympatická novinářka z Portugalska. Je jí 41, závodně dělá triatlon a žije v překrásném Portu. Má manžela a má... psa! Je naprosto spokojená. A já jí to přeju. Sportovat s malými dětmi na vrcholové úrovni je prostě mnohem náročnější.

Stejně jako je náročnější pracovat, uklízet, potkávat se s přáteli nebo jen dělat to, co mě baví. A teď urazím i nedůtklivé bezdětné: když pak posloucháte ženy bez závazků líčící vám, v jakém jsou stresu, jak nemají čas pro sebe a jak jsou vyčerpané, máte co dělat, abyste jim jako matka neřekla onu příšernou větu: „Počkej, ty ještě uvidíš.“

Myslím, že ideální počet dětí je hodně individuální a každý má něco do sebe.

Nula dětí z vás může udělat skvělou tetu. Tu, která kazí své synovce, neteře i děti kamarádek záplavou dárků, nevhodnými aktivitami, výlety do mekáče, sledováním zakázaných programů a prostě vším tím strašně zábavným, co rodič nikdy nepovolí, a děti z toho žijí celé týdny. To, že ty děti nejsou vaše, vám dává možnost být autentická, nesvázaná vším tím „mělo by se“ a „nesmí se“. A kdejaká zasloužilá matka za takové tetičky platí zlatem. Ovšem sem tam vám někdo vysvětlí, že jste sobecká kariéristka a nevíte, o čem je život.

Mít jedno dítě zas dává možnost dát mu všechno, sledovat jeho vývoj, rozvíjet ho, dopřát mu kroužky přesně dle preferencí. Cestovat, ukázat mu svět. Vězte, že hledat dovolenou s dnes poměrně běžnými třemi dětmi, to je peklo. Jak jezdí na dovolenou Marie, to netuším. Ovšem sem tam vám někdo vysvětlí, že s jedním dítětem vůbec nemůžete vědět, zač je toho loket. O tom, jak nepoužitelní jedináčci jsou, ani nemluvě. I to vám, nebo přímo vašemu dítěti někdo poví.

Mít děti dvě, to je taková splněná občanská povinnost. Ideálně mít kluka a holku, ať v potomkovi biologicky přežívají oba zástupci lidského rodu. Až budete v důchodu, bude na každého z životadárců vydělávat jedno. Ovšem sem tam vám někdo vysvětlí, že toho neděláte pro své děti dost. Upřímně ale těch výtek zažijete ze všech počtů dětí nejméně.

Mít děti tři znamená osvojit si veškeré manažerské dovednosti od plánování přes projektové řízení až po motivaci kolektivu a i po tom excelu sem tam sáhnete čistě z praktických důvodů. Doma máte pořád živo, veselo, a stereotyp je něco, po čem vlastně zoufale toužíte, i když byste tím měli opovrhovat. Žijete pořád naplno. Ovšem sem tam vám někdo vysvětlí, že těch máte až moc, nezvládáte je a neměli jste si jich tolik řídit. Dvě přece stačily.

Mít dětí víc... promiňte, opět mi explodoval mozek.

Každopádně jisté je, že si vždycky poradíte a na stádium (n-1) budete vzpomínat s vševědoucím úsměvem. Ovšem sem tam vám někdo vysvětlí, že to vaše stádium je úplně o ničem.

Zdroj:

  • https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/136571/130305853.pdf?sequence=1&isAllowed=y
  • https://psychologie.cz/jedno-je-malo-tri-moc/