Patřím k lidem, kteří celý život touží zhubnout čtyři nebo pět kilo. Nikdy jsem neměla ploché břicho a vosí pas a vzhledem k vysoké postavě byly mé kypré tvary dost na očích a náležitě komentované. Už na gymplu jsem platila za tu „s velkýma ko... hmm prsama“ a o mém zadku kdysi kamarád prohlásil něco o doskočišti, domyslete si to. Reálně bylo ve třídě tak pět spolužaček s poprsím výrazně monumentálnějším a zadek mám v poměru ke své postavě vlastně spíš malý. Jen mám obojí tak nějak blíž výšce očí běžné populace. A jak už to tak bývá, taky si to víc beru.

Zdroj: Youtube

Když jsem po porodu druhého dítěte skončila s váhou o sedm kilo níž než před dětmi, najednou mi všichni chválili postavu. Užívala jsem si chvíle, kdy se mi přes opasek nepřelévaly špeky a spolehlivě jsem se oblékla do velikosti M, ačkoliv jsem celý život chodila pro L. Jenže přišlo dítě třetí, začala jsem trávit pracovní dobu sezením u počítače a honit každou volnou minutu, což znamenalo pozdní večerky, odfláknuté jídlo a pocit, že vůbec nic nestíhám. A kila se vracela. Zkoušela jsem běhat, ale upřímně jsem to nenáviděla a zlepšení kondice nepřicházelo.

Po prvním sezení s Markétou jsem měla ve všem naprosto jasno a byla jsem si jistá, že do tří měsíců budu jako nová. Vypadalo to jednoduše:

  1. Budu chodit dřív spát
  2. Budu pravidelně jíst
  3. Zavedu si pracovní dobu, čas pro rodinu a čas pro sebe
  4. Budu pravidelně cvičit a běhat
  5. Zlepším pitný režim a přidám zeleninu

Jasné jako facka. Markéta tehdy moje nadšení tlumila a radila, abych si vybrala jeden z bodů a na něm zapracovala. Prošla jsem si fází, kdy jsem jí nevěřila a zkusila změnit všechno najednou. Pak přišla fáze Jsem neschopná, mám depku. Následovala fáze Zkusím aspoň něco, po ní přišla fáze A ono to docela jde, aby ji hned vystřídala fáze Nejde vůbec nic. Aktuálně jsem ve fázi Vyberu si jednu věc a na ní zapracuju aneb Markéta měla pravdu.

Souběžně se svým plánem pro zdravý život jsem rozjížděla i plán sportovní. Místo běhání jsem najednou chodila a učila se dostat pod kontrolu svůj tep. Naučila jsem se, že litry potu a těžké utrpení neznamenají, že hubnu. Naopak, dostávám tělo do stresu a nepustí ani kalorii. Pochopila jsem, že nordic walking nebo pomalý, vážně hodně pomalý, běh je cennější než sprint s jazykem na vestě. Nebudu lhát, že jsem to jen tak pochopila a vískala nadšením. Ne, byl to neskutečný opruz. Běhat pomalu jsem se učila snad půl roku. No a pomalým během taky nikoho neohromíte, takže najednou na nejmenované sportovní sociální síti nebyly žádné palce nahoru. Samozřejmě na to vůůůbec nekoukám, je mi to úúúplně jedno. Ale štvalo mě to.

Na druhou stranu s nutností skutečně určitý počet hodin denně pracovat, obstarávat si jídlo, věnovat se rodině a aktivně se hýbat, nějak nebyl čas aplikaci zkoumat, porovnávat se s ostatními a vyhlížet „lajky“. Po tréninku jsem často jen na hodinkách zkontrolovala hodnoty tepu a šla dál. Po nějaké době se mi neskutečně ulevilo. Začala jsem se porovnávat jen sama se sebou. Dominika v září byla lepší než ta v srpnu. Prosincová byla o hodný kus dál, než ta dubnová. A na tréninky jsem se začala těšit. Už jsem u běhu netrpěla.

Vytoužených deset kilometrů jsem si poprvé s hlavou vztyčenou a bez obtíží zaběhla v září na Birell Runu, dokonce jsem překonala vlastní očekávání. V záplavě emocí jsem pak kývla na půlmaraton a proklínala se každý den až do jeho startu. A nakonec jsem 1. 4. stála na startu a byla v klidu. Já nezávodila, já se šla proběhnout jarní Prahou. Neměla jsem natrénováno na půlmaraton, ale něco naběháno jsem měla, díky Markétiným plánům i celkem smysluplně, ačkoliv mi věčně nezbýval čas na tratě, které jsem měla absolvovat. A po boku jsem měla skvělou Zuzku, která mi hlídala tempo, radila, kdy se občerstvit, na co si dát pozor, kdy zpomalit, kdy přidat. Světe div se, 21 kilometrů uteklo rychleji, než jsem čekala. A pořád jsem byla úplně v pohodě.

Dva týdny na to jsem si zaběhla i 12 km brdskými lesy v rámci seriálu Běhej Lesy a nikde jsem neměla pocit, že to nepřežiju. Když jsem si při novinářské akci ve Švýcarsku ověřila, že zvládnu na kole horský terén lépe než část mých kolegyň a následně v Alpách s manželem zdolala 70km cyklistickou trasu a pořád jsem byla v pohodě, řekla jsem si, že teď jsem vážně jinde, než před tím rokem.

Moje váha se té ideální ještě o kousek vzdálila. Když jsme s Markétou rozebíraly, co se stalo, musela jsem upřímně přiznat, že jsem si nastavila příliš ambiciózní cíle. V práci, doma, ve výchově dětí, i v tom sportu. Natrénovat na půlmaraton nezvládnete za 30 min třikrát týdně. Knížku nepřeložíte sem tam večer. Články se nenapíšou ve volném čase, jakmile vygruntuju domácnost, připravím večeři o sedmi chodech a upeču vlastní rohlíky. A máma tří dětí těžko půjde spát v deset s hlavou čistou a pocitem, že je všechno hotové. Naopak přišel obrovský stres, pocit, že nic nedělám pořádně, nic nestíhám, opět se spustilo honění každé volné minuty a pozdní večerky.

Ale i tak se ve svém těle cítím o hodně líp. Nezměnila jsem všechno, neshodila jsem vytoužená kila, ale jsem o kus dál, než jsem před tím rokem byla.

Když mi poněkud netaktně chválil v Rakousku pán v sauně postavu slovy „Sie haben schöne Figur!“, nejdřív jsem se lekla, co je to zas za úchyláka. Pak jsem si řekla, že pokud mi v mém věku po třech dětech úplně nahé chválí postavu, tak to prostě beru a nebudu do toho šťourat. Řekl mi, že je vidět, že mám ráda sport a dál se snažil mě motivovat ke konverzaci v němčině, jelikož se odmítal smířit s mým tvrzením, že rozumím sice dobře, ale „ich spreche wie ein Kind“. Když mi tedy řekl, že je super, že mám tři děti, práci a ještě manžela, protože ženy v Rakousku jsou ein Katastrof a chtějí si jen užívat, došlo mi, že je svobodný. A že skutečně nemá postranní úmysly, jen hodnotí situaci. Přece jen by si asi mohl vybrat lákavější cíl než trojnásobnou matku dávno již ne v pozpuku a s manželem za dveřmi. Jelikož mi má kila navíc dovolují zůstat v sauně o něco déle než šlachovitému Rakušanovi, popřál mi hezký den, zmizel a nechal mě přemýšlet o tom, co asi vidí druzí, když se na mě podívají.

Dobře, pořád bych chtěla mít ladné tvary, ploché břicho a neřešit, kde mi co visí a plandá. Ale možná už je mi fuk, jaké číslo je na té váze. Došla jsem vlastně do fáze, o které mluví holky z FITFAB Strong. Estetika nemusí být jediným cílem mého snažení. Teď se chci prostě jen cítit fajn v tom, co mám. A místo hubnutí dopřát tělu víc pozornosti a péče. Možná konečně dospívám v tu vyrovnanou a moudrou ženu.

PS: Moc doufám, že nedospívám v ženu, která každý týden hlásá, že od teď, od teď už fakt žije v souladu s vesmírem a je mnohem šťastnější, protože dřív žila v omylu.

Zdroj: