Ačkoliv homosexuálové mají průzkumy podloženou podporu většiny společnosti, o právo uzavřít manželství či adoptovat děti bojují už více než 30 let bez úspěchu. Za tu dobu bylo potřeba vyvrátit celou řádku předsudků a obav. Jakýmsi pokrokem bylo registrované partnerství, které je ale právně velmi okleštěné a představuje pro mnohé gay- či lesbické páry bezvýznamný kus papíru, který partnerům nedává ani právo používat stejné příjmení. Poslední debatu zakončenou odborným posudkem vyvolalo vyjádření prezidentského kandidáta a senátora za dnes již konzervativní ODS Pavla Fischera.
Jeho argumentem tentokrát byly obavy o právo dítěte znát své biologické rodiče. Pokud by dítě v rodném listě mělo obě kolonky určené rodičům vyplněné lidmi stejného pohlaví, nepřišlo by o svá práva dozvědět se vše o svém původu? Nebylo by to proti Úmluvě o právech dítěte? Podle právničky Anny Sležkové, odbornice na práva dětí a spoluautorky komentáře k Úmluvě by situace samozřejmě byla zcela totožná s případy, kdy si dítě osvojí nebiologický rodič v heterosexuálním páru. Pokud dítě chce, o svém původu se dozvědět může.
Reakcí na obavy Pavla Fischera bylo odborné stanovisko, které vypracovala právě Anna Sležková. V něm upozorňuje, že právo dítěte na péči rodičů zakotvené v Úmluvě chrání i vztah dítěte k jeho rodičům sociálním. „Úmluva se přiklání k širokému pojetí rodiny v tom smyslu, že nechrání pouze rodiny pokrevní (biologické), ale též rodiny sociální,“ uvádí text stanoviska a dále pokračuje: „Úmluva se nestaví do postavení někoho, kdo by rozhodoval, jaké rodinné vztahy mají být pro dítě důležité a jaké nikoli. Snaží se naopak odrážet realitu vztahů tak, jak jsou významné pro samotné dítě.“ Jinými slovy, pokud dítě reálně má dvě matky nebo dva otce, neměl by stát zasahovat do toho, že pro dítě jsou rodiči dva lidé, kteří nemohou jeho biologickými rodiči reálně být.
Koneckonců LGBTQ+ komunita nechce nic měnit na skutečnosti, že k početí dítěte je potřeba přispění obou pohlaví. Důvodem bojů o rodičovské kolonky jsou totiž jednoduše rodičovská práva a s nimi související práva dítěte.
Nejde tu o snahu popírat, že „normální“ rodinu tvoří máma, táta a děti. Cílem bojů za manželství pro všechny a možnost adopce je záruka, že dítě má dva rodiče, kteří ho mohou zastupovat před úřady, kteří mají právo na informace o jeho zdraví či školním prospěchu. Cílem je i zaručit dítěti výživné v případě, kdy se pár, který ho vychovává, rozejde a není schopný se dohodnout. Dotyčná kolonka v rodném listě by také dítěti zaručovala, že o druhou pečující osobu nepřijde jen z rozmaru rodiče uvedeného v rodném listě. Také pokud by dosud neoficiální rodič zemřel, dítě by mělo nárok na sirotčí důchod. A pokud by zemřel jeho rodič oficiální (tedy biologický nebo adoptivní), mělo by jistotu, že zůstane s tím, kdo se k němu dosud jako rodič choval. To dnes záleží pouze na benevolenci úřadů. Tedy s výjimkou výše zmíněných dávek. Na ty stejnopohlavní páry nedosáhnou, jelikož v očích právního státu jednoduše neexistují.
Reálně ale takové rodiny existují. Dle odhadů neziskové organizace Jsme fér žijí v Česku desetitisíce stejnopohlavních párů z nichž několik tisíc vychovává děti. „Právní vakuum a neexistence společných rodičovských práv v dnešní rozkolísané době ohrožuje gay a lesbické rodiny a další páry odrazuje od zakládání rodin, ale také osvojení nebo přijetí dítěte do pěstounské péče. Zákonným rodičem se totiž může stát jen jeden nebo jedna z páru,“ stojí v tiskovém prohlášení organizace, která si klade za cíl informovat veřejnost o palčivých problémech některých českých rodin.
Jedním z projektů, které mají na „neviditelné“ rodiny upozornit je i putovní výstava Děti a rodiny, které stát neuznává, která byla k vidění do 30. prosince minulého roku na pražském Masarykově nádraží a teď se přesouvá do dalších měst. Na velkoformátových fotografiích doprovázených příběhy jednotlivých rodin zachytila oceňovaná fotografka a laureátka World Press Photo Jana Ašenbrennerová páry, které fungují jako běžné české rodiny, ale papírově neexistují. Má to tak zůstat? Podle Jsme fér by celou složitou situaci vyřešilo právě uzákonění manželství i pro stejnopohlavní páry, ze kterého by vyplývala stejná práva a totožné povinnosti, jaké mají páry běžné. Pro většinovou společnost by se nic nezměnilo, desetitisícům Čechů by ale změna pomohla. Nebyli by už občany druhé kategorie, kteří mají stejné povinnosti jako všichni ostatní, ale práva okleštěná.
Právnička Sležková nabízí ještě jednu důležitou paralelu: fakt, že ještě před sto lety měly ve střední Evropě děti narozené mimo manželství slabší právní postavení než děti narozené v manželském svazku. Dnes nám to přijde absurdní. Je to ale důkaz toho, že představy o tom, co je přirozené, se mění.
Zdroj: jsmefer.cz, forumhr.eu
