Dnešní děti netuší, co mají. Myslela jsem si, že nikdy nebudu říkat ty trapné rodičovské fráze „to, když já jsem byla malá, tak jsme tohle zdaleka neměli.“ Nebo „ničeho si nevážíte, to my jsme museli být skromní“ a podobně, při kterýchžto vaše ratolesti rolují oči vzhůru a otráveně vzdychají, proč je obtěžujete takovou sebelítostí.

Dcera chodí do klasické státní školy, na obědy mají výběr ze dvou jídel, občas se sice také objeví perla ve formě hrachové kaše, ale přechází mi zrak, když vidím, co mají. Losos, těstovinový salátek s tuňákem, bulgur, k tomu si mohou dát místo čaje džus. Asi to nebude fresh džus, ale stejně. Když si vzpomenu na gurmánské galeje nás boomerů (těm, co je 40 let a víc), je to nesrovnatelné. Dokonce nemají ani páchnoucí tácy a berou si talířky přímo do ruky. Těžko vysvětlovat, kdo zažil ví, kdo nezažil, nepochopí.

Nutno uznat, že ale ani my jsme nepatřili mezi pokorné děti a jídla, která se nedala jíst, sloužila jako zdroj zábavy bez špetku studu, že by se snad jednalo o plýtvání. Lítí čaje spolužákům do polévky bylo standardem a z té doby také pochází moje poznámka „hází po dětech ve školní jídelně brambory.“

Čeho jsou tedy dnešní děti ušetřeny a na co my vzpomínáme?

Začněme hliníkovými příbory, které měly roztodivné tvary a sloužily jako nástroj pro rozvíjení fantazie. O tácech jsem se už zmínila. Mokrý ručník, který vytáhnete po týdnu z igelitky určitě voní lépe. Dodnes nechápu, jak může něco, tak smrdět. Do toho „dojídací teror“, kdy soudružky učitelky, co jako drábové hlídkovaly, aby se dojídalo. Minimálně alespoň polévky, že.

Spojovacím článkem všech školních jídelen za komunismus byla UHO. Univerzální hnědá omáčka s flaksou masa, na kterou by člověk musel mít místo zubů žiletky. Největším postrachem dětí byla ale mléčná polévka. Upřímně, z toho mám tak hluboké trauma, že to je možná i na založení terapeutické skupiny „spolek anonymních strávníků socialistických jídelen.“. V závěsu je hned drožďová polévka.

Vzpomínejme dál, co třeba takové šulánky se strouhankou, kterými jsme se dusili, játra, které snad žádné dítě nemůže pozřít nebo rýžový nákyp. Kombinace neidentifikovatelných omáček, rozvařených těstovin, šlach, co se tvářilo jako maso v řadě lidí vytvořila blok, že už taková jídla, byť lépe uvařená, jednoduše pozřít nemohou.

Poschovávaná mlíčka

Spojnicí mezi tehdejší dobou a dneškem jsou mlíčka, která děti dostávají. Už tedy asi dlouho nebudou, protože Madeta už nebude moc využívat státní dotace jako oslíčku otřes se a přestane ho dodávat. Nevím, jaká část dětí ho pije, možná ta menší. Každopádně vzpomínám si, že většinou končilo schované někde v aktovce nebo v šuplíku, kde se nafukovalo a nechcete vidět ten armagedon, když prasklo.

Pravdou zůstává, že jsme to ve zdraví přežili, rozhodně jsme nebojovali s dětskou obezitou, a ještě jsme se naučili finty do života. Když se jídlo vracelo, muselo se to dělat nenápadně. Počkat si, až u „vracecího“ okýnka bude dav a soudružka učitelka si vyhmátne chudáka, co nese nedojedenou porci. Pak šup všechno do kýble se zbytky a strčit nádobí směrem ke gumové rukavici, která se natáhla z okénka.

Zdroj: autorský text