Zubní lékařka, která brzy oslaví padesátku, je od přírody temperamentní typ. Hory jsou její velkou vaší vášní, ale zdaleka ne jedinou. Jak sama říká, hýbe se vlastně pořád. Ať už jde o běh, kolo, plavání, lezení, lyžování, kanoistiku, potápění. Spoustu věcí prý ještě neumí a má stále chuť a plány naučit se něco nového. Aktuálně objevuje podmořský svět na Maledivách. „Nevím, jestli se dá říct, že jsem na něco pyšná, ale jsem opravdu ráda, že mi to v horách jde i takhle vysoko!“ říká. Co dalšího ji těší? „Že se mi povedl maraton a solidních 5 kilometrů na Mistrovství české republiky veteránů.“ Eva Perglerová, která je také členkou běžeckého klubu Přeštice, má zkrátka ráda výzvy a pořádnou „makačku“. Když je její tělo v zápřahu, cítí se nejšťastnější.

Zdroj: Youtube

Kdy jste se rozhodla pro zdolání vrcholu Mount Everest? Byl to vždycky váš sen?

Příroda a hory mě fascinovaly od dětství. S rodiči jsme hodně sportovali a cestovali, ale možnosti byly samozřejmě omezené. V roce 1997 jsem se poprvé zúčastnila větší expedice do Kolumbijských hor a cestování, horolezectví a hlavně poznávání nových míst mě pohltilo. Od té doby jezdím po celém světě, každý rok se těším, až zase vyrazím na nějakou cestu. Následovaly expedice s kamarády na Mont Blanc, Kilimandžáro, Pico de Orizaba, Chimborazo, Cotopaxi. V roce 2013 jsme vylezli na Carstensz Pyramid na Západní Papue – je to nejvyšší hora Austrálie a Oceánie. Lezli jsme tam v rámci mezinárodní expedice a několik horolezců z naší skupiny již na Mount Everest vylezlo. Tam poprvé jsem si uvědomila, že je můj sen reálný. Věděla jsem, že to chce nějaký čas, až budou moji synové větší a budu moct odjet na delší dobu, ale hlavně jsem si ještě chtěla vyzkoušet vyšší nadmořské výšky a schopnost aklimatizace. V roce 2022 jsem vylezla na Aconcaguu (6 961 m) jen s kamarádkou a připadalo mi to celkem lehké, a to rozhodlo.

Jak probíhala příprava na tak náročnou expedici?

Celý život sportuji, prakticky denně běhám, jezdím na kole, plavu… Tak vlastní příprava pro mě nic moc nezměnila, jen posledních pár měsíců byla intenzivnější. Víkendy jsem celou zimu trávila na skialpech, přidala jsem nějakou posilovnu a otužování v řece Úhlavě. Jinak denně tak 2 hodiny běh nebo kolo. To se při práci dá zvládnout úplně v pohodě, navíc si vyčistím hlavu a pak mě i víc baví vrtat zuby. Moji kluci (18 a 20 let) sportují také hodně, tak jsme se užili ještě víc, protože jsem jim konečně trošku stačila.

Uchazeči o výšlap na Mount Everest prý procházejí „výběrovým řízením“, ne každý dostane povolení. Jaké jsou podmínky toho, abyste se mohla zúčastnit?

Nejde úplně o povolení, spíše o zkušenosti v horách a fyzickou zdatnost a odolnost. Vybrala jsem si americkou společnost, se kterou jsem chtěla výstup na Mount Everest uskutečnit, a pak jsme ladili, co umím, co je třeba doplnit, jak upravit trénink. Také bylo podmínkou kompletní lékařské vyšetření. Také za sebou musíte mít už zdolanou sedmitisícovku, což se mi povedlo právě v roce 2022 při výstupu na nejvyšší horu Jižní Ameriky – Aconcaguu.

V Himálaji jste strávila dva měsíce, samotný výstup na Mount Everest přitom trvá přibližně týden. Vzala jste si delší volno, abyste mohla i trochu cestovat?

Celá akce trvala 7 týdnů. Začíná se krásným trekem z Lukly (2 860 m. n. m.) do základního tábora pod Everestem (5 400 m. n. m.). Prochází se nádhernou krajinou, nepálskými vesničkami, poznáváte místní lidičky, kulturu, na cestě je spousta modlitebních míst, stúp, čortenů, všude vlají modlitební vlaječky, přecházejí se visuté mosty a ty krásné vysoké kopce se přibližují. Postupně během 8 dní jsme nabírali nadmořskou výšku. Pak jsme měli aklimatizační výstup na Lobuche East (6 120 m. n. m.) a před samotným výstupem proběhla tzv. „rotace“. To jsme si stavěli výškové tábory C1 a C2 a vynášeli si věci do campu C2. Vylezli jsme i do C3 (7 200 m. n. m.) Pak jsme sestoupili zpět dolů a odpočívali a čekali na počasí. Ve volném čase jsme lezli na okolní kopce a vyhlídky a hlavně trénovali techniku lezení v ledu.

Nejsem typ, který by to vzdal

Co pro vás během výšlapu bylo nejnáročnější?

Nejtěžší pro mě byla dlouhá doba trvání celé akce. Dost mi chyběli kluci a rodina. Také čeština a opravdu si s někým normálně popovídat.

Několik lidí z vaší skupiny to v půlce vzdalo. Co vy, šla jste na hranici vlastních sil, nebo jste ani uvažovala o tom, že byste se taky vrátila do základního tábora?

Nejsem vzdávací typ, takže otočit to mě nenapadlo. Začínalo nás 16 členů výpravy. Již v přípravě někdo onemocněl nebo to vzdal. K vlastnímu výstupu nás nastoupilo 11 a z toho 8 členů vylezlo až na vrchol.

Jak jste si zvykla na takovou zimu, měla jste speciální vybavení, díky kterému jste nemrzla? A co aklimatizace na nadmořskou výšku – dělalo vám to problémy?

Na zimu si zvyknete tak za 3 dny. Nějak se to tělo „zatáhne“ a jde to. Chodím se navíc 2 roky otužovat a plavat do řeky, tak to asi šlo lépe. Mám problém jen s prsty na nohou, omrzly mi před lety v Bolívii, mám je hůř prokrvené. Koupila jsem si i vyhřívané ponožky, ale ty se ukázaly úplně k ničemu. Nejlepší byly nakonec jednorázové vyhřívací pytlíčky do rukavic a ponožek. Jinak samozřejmě máme ledovcové boty, péřové kombinézy, výborné spacáky. Aklimatizace byla postupná a cítila jsem se dobře, myslím, že výstup byl připraven a naplánován skvěle. Na vrcholu jsem byla i bez kyslíku ¾ hodiny úplně v pohodě, ani v noci jsem s kyslíkem nespala.

Měli jste štěstí na počasí, ale zažili jste i nepříjemné sněhové vánice. Jaké to je sedět bezmocně ve stanu a čekat, až se vyčasí, co se člověku honí hlavou?

Párkrát jsme měli v noci vichřici, to se moc nevyspíte. A máte pravdu… napadá vás ledacos. Ale věděli jsme, že okno v počasí přijde, tak jsme čekali. I když letos asi o týden déle než je obvyklé. Při naší rotaci bylo na vrcholu -56 stupňů a vichr přes 200 km/hod. Pak se to zklidnilo a nám se výstup povedl.

Jeden člen expedice zemřel

Přímo ve vašem týmu zahynul člověk, protože nezvládl nadmořskou výšku. Neměl kyslík?

Měl kyslík jako my všichni ostatní. Byl to lékař a tvrdil, že je jen unavený. Strašně moc chtěl vylézt na vrchol, průvodci ho posílali dolů, ale on nechtěl. Nakonec se ale otočil a sestupoval. Bohužel asi pozdě, výšková nemoc postupovala strašně rychle a i přes obrovskou snahu všech průvodců a šerpů se ho nepodařilo zachránit.

Jak se díváte na tvrzení, že výstupy na osmitisícovky jsou dnes jen tvrdý byznys, ke kterému potřebujete stovky tisíc?

To jsou dvě různé věci. Samozřejmě potřebujete spoustu peněz, bez toho to nejde. Jen permit na kopec je velmi drahý, navíc ho kupujete i pro osobního šerpu, který s vámi jde. Ale když si uvědomíte, na co všechno pak vaše peníze jdou, zjistíte, že pro organizující společnost až tolik peněz nezbyde. Platíte především celý tým, což jsou průvodci, nosiči, kuchaři… Platíte nepálské vládě povolení, platíte za použití fixních lan, která museli další šerpové natáhnout až nahoru, platíte za snášení odpadků a další a další věci, které úplně nejsou na první pohled vidět. Ale o tvrdém byznysu bych určitě nemluvila a kdybych chtěla vydělat hodně peněz, určitě bych si vybrala k podnikání jiný obor.

Nelákal vás spíše výstup s menší skupinkou lidí?

Samozřejmě je možné lézt sám alpským stylem, ale tak dobrá já určitě nejsem, nemám ani tolik času a hlavně bych se bála v malé skupině. Když se něco stane ve větší skupině, je pomoc daleko lépe realizovatelná. Navíc větší společnosti snáz dosáhnou na vrtulníky a přivolání pomoci.

Jaký jste měla pocit, když jste konečně stála na samotném vrcholu?

Vrcholový den byl 5. den od startu ze základního kempu. V noci nám sněžilo a byl vichr, ale po půlnoci se počasí uklidnilo. Za 8,5 hodiny jsem byla na vrcholu. Bylo krásně, svítilo sluníčko, výhledy na okolní kopce byly neuvěřitelné. Stojíte na vrcholu, kde opravdu vidíte, že „výš už to nejde“. Ten pocit je nádherný!

Podmínky na expedici musí být hodně drsné, jak jste řešila jídlo a hygienu?

Musím se smát, protože tohle zajímá každého. Kartáček a malou pastu vynesete všude. Super vychytávkou jsou vlhké kapesníčky, těma se krásně umyjete a na závěr si ještě vyčistíte boty. Vlasy jsem si myla sněhem, když už to bylo nezbytné. Na čurání ve stanu máte speciální lahev a na to „ostatní“ uzavíratelné sáčky, které se snáší dolů stejně jako všechny odpadky, aby kopec zůstal čistý.

Musela jste řešit i nějaké zdravotní komplikace?

Naštěstí jen drobnosti, rýma a kašel, ale to jsme měli asi všichni.

Díky výšlapu mám srovnané hodnoty

Na co jste se po těch dvou měsících nejvíc těšila domů?

Na moje nejbližší.

Co vám výstup na nejvyšší vrchol světa dal?

Myslela jsem, že mě víc hodí do klidu, ale vydrželo mi to tak 14 dní. Tak už zase vymýšlím další akce! Jinak určitě takový nadhled a pokoru, neřeším nesmysly, myslím, že mám daleko lépe srovnané hodnoty v životě a nezaobírám se zbytečnostmi. Umím si užít i maličkosti a radovat se z drobností. Ale za to určitě nemůže Everest, to je postupný vývoj a celoživotní zážitky z cestování, hor a poznávání jiných kultur, lidí a jejich života. My si u nás žijeme strašně krásně a měli bychom si toho vážit, opravdu to není samozřejmost.

Zdroje:

  • Eva Fraňková, autorka rozhovoru
  • MUDr. Eva Perglerová