Když před nás vyskládali elektrické gravely, trochu jsem se bála. Ačkoliv se považuju za zkušenou cyklistku, na gravelu jsem nikdy předtím neseděla. Když vedle mě stály kolegyně z Belgie a Londýna v profi cyklodresech a nechávaly si na kolo namontovat i vlastní nášlapy a cyklocomputery, začala jsem se vyloženě děsit toho, co mě čeká. Potěšila mě kolegyně z Austrálie, která ke kolu nastoupila s gumičkou na nohavici a kašmírové čepici. Ok, to nějak dáme.
Kdysi mi kamarád řekl, že holka na silničce je strašně sexy. Gravel je něco jako silnička, takže jsem se těšila na svou sexy chvilku. Jenže venku lilo, foukalo a na obzoru bylo vidět ještě bílé štíty hor. Všechny jsme se postupně navlékly prakticky do všeho, co jsme měly, a vyrazily na cestu. Takže můj sexy moment a já mám na sobě nepromokavý prezervativ? Jediný, kdo se nedal, byla brazilská kolegyně Daniela. Po pěti kilometrech vzala zavděk i cizí softshellkou, neboť už byla celá fialová zimou. Svorně také šlapala za naší průvodkyní a někdy i před ní. Hlásila, že pokud zastaví, zmrzne, takže chyběla i na většině společných fotografií z prvního dne.
Když jsme dojížděli do cíle, měla jsem 70 % baterie
Ohledně baterií jsme dostaly instrukce šetřit, používat mód ECO a pokud baterii nevyužijeme, vypnout přípomoc. Když jsme dojížděly do cíle, měla jsem 70 % baterie a průvodkyně Valerie zajásala. „Měly jsme původně dnes ujet 50 km dost do kopce a asi by to bylo na hraně kapacity baterie. Jeli jsme nakonec jen 30 kvůli počasí, ale jak na vás tak koukám, máte rezervy i na těch 50, to je dobře,“ pochvalovala si. Jenže v nás se spustil tajný závod.
Kolo bylo skutečně prvotřídní a lehké, takže nebyl problém na něm jet i zcela bez baterie. Po prvním dnu jsem si dost oddechla, že jsem nejen baterii tak moc nepotřebovala, ale že jsem za sebou nechávala i kolegyně s nášlapy. No jo, Belgie i Británie jsou země placaté, to mě, holku z Jizerek či Brd, nějaký ten kopec nerozhodí. Jenže druhý den se nad moje kolo naklonila o dvacet let starší Němka a řekla: „Jé, ty taky tu baterku používáš? Tak to jsem ráda, že nejsem jediná.“ Rázem jsem začala monitorovat, kdo ji tedy nepoužívá.
No jasně, Belgičanka. Pořád na ni čekáme, ale ona to celé jede bez baterie! U většiny kol se zapnutá baterie projevila i rozsvícením světla pod sedlem, ale Belgičanka a dvě další kolegyně měly jiný typ a bylo nutné přijet blíž a podívat se nenápadně na displej pod řidítky.
Přece nebudu šmírovat! Tohle není závod!
Ale no tak! Přece nebudu taková! Přece nebudu šmírovat! Přece nebudu soutěžit! Sympatická Australanka i kolegyně ze Skotska se nijak netajily tím, že bez příslibu elektrokola na tuhle novinářskou výpravu vůbec nejely, Londýňanka Elle řekla na rovinu, že kopce doma nemají a bez baterky je nevyjede, ale ta Belgičanka, ta mi nedala spát. Jede elektro nebo ne? No co, tak já nepojedu.
Rozhodnutí mi vydrží do prvního pořádného kopce. Průvodcovské kolo se zářivým světýlkem mizí za obzorem, kolem sviští i kolegyně netající se tím, že sport není nic pro ni, tak já si to holt zapnu. Připojí se ke mně portugalská kolegyně a povídáme si o životě. Šlapeme, vypráví mi o životě v Lisabonu, dozvídám se, že se vdávala ve stejném roce jako já, děti nemá, ale psa jo. A závodně dělá triatlon. Zašilhám na displej jejího kola. Vypnuto!!! Jenže já už nemůžu! Kašlu na to.
Třetí den trávím šmírováním španělské kolegyně. Je jí o deset let míň než mě, cyklovybavení si tak nějak napůjčovala kolem a ona snad jede bez baterie. Dyť jí to nesvítí! Nebo jo? Naštěstí končíme v muzeu absinthu a po závěrečné ochutnávce mi to je vlastně docela jedno. Život je krásný!
Díky elektrokolům můžeme jet jako parta, nikdo netrpí
Poslední den nás tlačí čas a rozkaz zní jasně: zapněte baterky a frčíme plnou parou vpřed. Šlapu do kopce tak prudkého, že děkuji bohu za vynález elektrokola. Má snad 10 kilometrů. Zaslechnu rozhovor Brazilky přede mnou, která vysvětluje, že pořád střídá přípomoc a vlastní síly, aby trénovala a zahřála se (prezervativy na sobě už nemáme, slunce svítí, ale je tak 15 °C, což na kolo není moc). Je mi to fuk. Vlastně je fajn, že díky těm elektrokolům můžeme jet jako parta, nikdo netrpí. Ti lepší jedou bez baterky, ti horší s ní, my mezi to střídáme a všichni jsme spokojení. Nikdo tu na nikoho neřve, že se musí zmáčknout, nikdo mě nedeprimuje sdělením, že je mu takhle pomalu zima, zatímco já se vařím ve vlastním potu, nikdo neprudí, že jedeme moc rychle. Každý, tedy každá, podle svých možností. To je super.
Moje letadlo odlétá první, ale den je nádherný a nechci si zkracovat výšlap. Belgická kolegyně zase potřebuje mít fóra a chce na letiště dorazit s několikahodinovým předstihem. Oddělíme se od skupiny a dojedeme poslední etapu samy. Když se rozjede, otočí se na mě a zahlásí: „Kdybych jela moc rychle, tak řekni.“ Cože? Jako že jsem na ni moc pomalá? Šlapu jako zděšená, baterii na nejnižší výkon, na nádraží bubu mít jen pár minut, úplně vypnout si ji netroufám. Kousek před nádražím v Neuchâtel mi v jednom kopci oznámí: „Mně to hlásí vybitou baterku.“ Mám chuť ji zabít.
A nebo ne. Já vyhrála!
Panebože, vždyť to není závod.
A pak že se na elektrokole nedá sportovat
Zdroj:
