Naši dávní předkové, kteří v pohanských dobách utvářeli rituály spojené s oslavami příchodu jara, dobře věděli, proč za jejich hlavní symbol vybrali právě vejce a z něj čerstvě vylíhlé kuřátko. Právě v tomto období roku totiž čerstvě přepeřené slepice odpočinuté po zimním nicnedělání zahajují nejštědřejší snášku vajec v celém roce. Co může být příhodnějším symbolem jarního znovuzrození zázraku života, než právě dokonale prosté, čisté a životodárné vajíčko?

Mrtvá a živá vejce

Jedním z nadšenců, kteří si v poslední době řekli, že místo placení nesmyslných sum za stále drobnější a vybledlejší vejce v hypermarketech, si pořídí vlastní slepice, je Tomáš Michálek, táborský specialista na úpravy zahrad a rizikové kácení stromů, bývalý hostinský proslulé místní pivnice U zlatého lva. Na otázku, co ho loni na jaře k chovu slepic přivedlo, odpovídá: „Tušil jsem, kam nás ta ohyzdná globalizace dovede. Cítil jsem to v kostech. Vybíjení velkochovů pod nejrůznějšími záminkami, raketový růst cen vajec. Ta z velkochovů navíc už skoro nejsou k jídlu,“ říká s tím, že vajíčka od slepic, které běhají jako ty jeho venku po travnatém výběhu, jsou zaručeně netknuté chemií, a navíc obsahují vzácné omega-3 kyseliny, zatímco vejce od klecově chovaných slepic z velkochovu je postrádají. Nedostatkem těchto kyselin, které jsou skvělým pomocníkem proti únavě, depresím i bolestem kloubů, přitom trpí velká část naší vepřovému zasvěcené společnosti. „Já tomu v nadsázce říkám, že si může každý vybrat, jestli bude jíst mrtvé, nebo živé vejce,“ dodává.

Slepic si na svou zahrádku u řeky Lužnice loni pořídil původně sedm – jedna zemřela hned po převozu, další se ztratila beze stopy a třetí se utopila v jezírku, protože ještě nevěděl, že tam musí být kameny, aby se mohla dostat z vody ven. Čtyři přeživší „hraběnky“, jak jim láskyplně říká, ovšem jeho potřebu mít vlastní domácí vejce pohodlně uspokojí. Každý den snesou tři nebo čtyři, což bohatě stačí nejen pro něj, ale i pro nejbližší rodinu.

Slepice je legrace

Hned ovšem zdůrazňuje, že vejce rozhodně nejsou jediným důvodem, proč se rozhodl chovat slepice na své zahrádce, kde také už několik let úspěšně včelaří.

„Už nějakou dobu, když jsem někde viděl slepice, říkal jsem si, že s nimi musí být docela legrace. Možná tomu nebudete věřit, ale opravdu je to tak. Moje hraběnky, to jsou takové moje kdákající kamarádky, se kterými mi nikdy není smutno. Jakmile přijdu na zahradu, sejdu dolů k vodě a sednu si na lavičku, hned za mnou přiběhnou a komunikují. Mezi lidmi z nějakého důvodu panuje falešná představa, že slípky jsou hloupé. Jenomže to jsou buď zabednění oni sami, anebo není slepice jako slepice. Ty moje například moc dobře poznají lidi, kteří sem za nimi chodí pra- videlně, a hned zjistí, kdo je tu cizí. Podle toho se potom chovají,“ vysvětluje Tomáš Michálek.

Kohouta k hraběnkám nepotřebuje, a ani si ho pořizovat nehodlá, protože neplánuje vychovávat vlastní kuřátka. „Ony to holky bez něj krásně zvládnou. Jedna z nich dokonce začala zastávat jeho roli, tak trochu ‚zkohoutila‘, ale ne moc. Když přiběhne pes, vyhání ho, vůbec se ho nebojí. Jednou tu kroužil jestřáb, tak hned svolala ostatní do skrýše pod verandou chatky. Byly tam půl hodiny zalezlé a pak zas normálně fungovaly dál,“ vypráví. Sám bydlí ve městě a o slepičky se jezdí starat na zahrádku obden, protože mají automatická dvířka, která je ráno pouštějí ven a před setměním dovnitř, zásobníky na vodu i na zrní. Automaticky nastavitelné je i osvětlení, jímž občas v kurníku přitopí.

Kromě toho tu jeho svěřenkyně mají pekáče s namočeným chlebem a v trávě dost žížal i broučků, na kterých si labužnicky pochutnávají, takže by bez něj úplně bez úhony přečkaly klidně i tři dny.

Francouzské šlechtičny

Většina lidí z okolí jezdí nakupovat slepice do Ústrašic, kde je drůbežárna, a za zvýhodněnou cenu tam prodávají takzvané hybridní kusy, které už jsou „vysnášené“. Taková forma záchrany nosnic, které po roce a půl intenzivního a nepřetržitého zapojení do „vaječného průmyslu“ vyřazují z chovu, před porážkou, je poslední dobou stále populárnější. Případní zájemci o tuto formu drůbeží dobročinnosti se dozvědí vše potřebné, včetně adresy nejbližšího velkochovu na webových stránkách organizace Slepice v nouzi.

Tomáš Michálek dal ovšem přednost čistokrevnému plemeni isa brown vyšlechtěnému ve Francii v roce 1975. Slípky s rodokmenem ho sice přišly výrazně dráž, ovšem rozdíl mezi jeho „francouzskými šlechtičnami“ a hybridními vyžilými kusy z velkochovu je podle něj nebetyčný. „Standardní vejce, které koupíte v obchodě, nebo je snesou hybridy, má 60 gramů, ale my máme standardně 65 až 68 gramů. Nedávno jsem ovšem našel v kurníku vejce, které vážilo rekordních 115,9 gramu. To už je ohromné, jako dvě vejce v jednom, i když mělo jenom jeden žloutek,“ usmívá se hrdě.

Připomíná, že jeho „šlechtičny“ jsou pro něj ideální i v tom, že jim v porovnání s ostatními odrůdami stačí jenom malinkatá hromádka jídla, asi jen dvě třetiny toho, co potřebují ostatní, aby přežily den a snesly vejce. „Francouzky“ totiž mají téměř dokonalé spalování. Navíc letos snášely celou zimu, protože jim od rána vždycky tak na tři hodinky v kurníku přisvítil žárovkou.

„Mám holky rok a musím říct, že jsem navýsost spokojený. A nejde jenom o vejce, prostě sem za nimi jezdím rád a vždycky se na ně už těším,“ říká Tomáš Michálek a tázavě po nás s fotografem pokukuje, jestli jsme vůbec schopni něco tak úžasného, jako je láska ke slípkám, pochopit.

„Hybridy jsou bastardi!“

S tím, že je lépe chovat čistokrevné slepice než vysloužilé hybridy, souhlasí i Bohuslav Toušek z Milovic na Miličínsku, který se chovu slepic, holubů, papoušků a dalších ptáků věnuje už bezmála půl století. Už když postáváme před jeho statkem na návsi u rybníčku v malebné vesničce, půvabně rozložené v kopcovité krajině hlídané z jedné strany Miličínským lvem a z druhé blanickými rytíři, doléhá k nám kokrhání kohoutů, kdákání sle- pic i vrkání holubů. Pro chovná kuřátka a holoubata, jejichž kvalitou je proslulý, si k němu jezdí lidé ze širokého okolí. Usedáme ke kávě v prostorné pergole na předzahrádce a zkušený chovatel začíná vyprávět.

„Ať si každý dělá, co chce, do toho nikomu nebudu mluvit, ale mně osobně je to proti srsti. Koho to napadlo ty zubožené slepice, co je velkochovy sedřou z kůže, potom ještě rozprodávat lidem?! A ještě z toho dělat bůhvíjakou dobročinnost! Vždyť ty hybridy, to jsou takoví bastardi, já ty lidi nechápu. Dělám to s láskou celý život, něco o tom vím, ale já bych si do výběhu slepici, která není čistokrevná a kroužkovaná, nepustil, je to moje chovatelská hrdost,“ říká starší, ale pořád velice čiperný, vtipný a patřičně peprně se vyjadřující pán, který se podle svých slov účastní průměrně deseti výstav každý rok a slepice chová nepřetržitě od roku 1975.

Nit nenechá suchou nejen na novinářích, kteří si „vymýšlejí samé nesmysly“, ani na ochráncích přírody, které viní z toho, že „nadělají víc škody, než užitku“, protože „chrání dravce a predátory na úkor všech ostatních zvířat“.

Krabice plná kuřátek

„Mám dva vnuky, jednomu je osm, druhému třináct, tak se je snažím vychovat k tomu, aby v tom, co dělá jejich děda, pokračovali, protože syn na to nikdy nebyl,“ svěřuje se s tím, že by mu bylo smutno, kdyby na jeho celoživotní chovatelské dílo nikdo z rodiny nenavázal. Alespoň na chov slepic.

„Vždyť už naši předkové říkávali: slepice je nejlepší zvíře, té nasypeš do korýtka a tři dny k ní nemusíš. Slepice je úžasně nenáročný a přitom svým způsobem krásný tvor,“ dodává a v očích má napsáno, že to myslí skutečně od srdce. To mají ostatně všichni chovatelé, s nimiž jsme se během přípravy naší reportáže setkali, společné: své slepice prostě mají rádi, obdivují je a jsou jim i tak trochu vděční, protože si velice pokorně uvědomují, jak moc jim tito nenápadní opeření tvorové – pro mnohé jiné jenom producenti vajec – obohacují život.

Nakonec nás zve do jednoho z přístavků, kde chová holuby a hned několik druhů cizokrajných papoušků, a ukazuje nám speciálně upravenou papírovou krabici, ve které se tetelí desítky sotva vylíhlých, nepopsatelně roztomilých a přitom neohrabaných kuřátek. A na nás okamžitě dýchne ta pravá velikonoční atmosféra. Ne ve smyslu křesťanských svátků, ale jako svátků jara a rodícího se nového života.

ODKUD JSOU?

Slepice jako světoběžnice

Tito na první pohled domáčtí tvorové – bezmála symboly české vesnice – původně pocházejí z tropického pralesa na jihu afrického kontinentu. Odtud je lidé, kteří si zvykli na slepičí vejce jako na důležitou součást potravy, postupně rozšířili po celém světě. K tomu došlo asi před 8000 lety. První zdomácnělé slepice se objevily v Číně. Staly se nejen přirozenou součástí hospodářství, ale i kultovními zvířaty symbolizujícími bohatství a dostatek, což dokazují četné archeologické nálezy i zmínky ve starých čínských textech.

Z jižní Asie je začali kolem roku 5000 př. n. l. šířit farmáři osidlující jihovýchodní Asii, Oceánii a Tichomoří. Díky nim je poznali Polynésané, kteří je při svých výbojích přinesli na Nový Zéland, do Jižní Ameriky i na Havaj. Do Evropy se slepice dostaly kolem 10. století a podle pověstí je při svých válečných výbojích s sebou přinesli Vikingové. Novou vlnu slepic, zdomácnělých v evropských podmínkách, rozvážel po celém světě kapitán James Cook, který symbolicky obdarovával kohoutem a slepicí náčelníky místních maorských kmenů.

VĚDĚLI JSTE?

Základní dělení slepic

V zásadě se slepice dělí na hybridní a čistokrevné. Rozdíl vysvětluje Jan Komzák: Hybridní jsou ty chované ve velkochovech a vyšlechtěné po několik generací na co největší snášku. Když budou mít ideální podmínky, tedy optimální krmnou dávku, světlo a teplo, tak budou intenzivně zhruba rok a půl produkovat velké množství vaječné hmoty, a pak budou vyřazeny z chovu. Takže jsou skutečně vyždímané za relativně krátký čas na maximum. Čistokrevná plemena jsou přirozeně šlechtěné slepice s přirozeným biorytmem závislým na střídání ročních období. Nemají tak vysokou roční snášku jako hybridní, ale extrémní rozdíl to není, přičemž jsou vitálnější a odolnější. Vydrží snášet velmi dobře tři roky a můžete je nechat v chovu čtyři i pět let. Na rozdíl od slepice hybridní, která většinou po dvou letech odchází zdravotně.

Zdroje:

Květy 14/2023

autorský článek