Naživo byste to do nich nejspíš neřekli. Patrně by se na vás dokonce usmívaly. Jenže na síti je všechno jinak – nikdo vás nevidí, a tak snadno můžete získat dojem, že je dovoleno vše. Že je síť ideálním místem, kde si na druhých můžete beztrestně vybít vztek, nespokojenost nebo frustraci. Že urážky, posměch nebo systematická šikana druhou stranu bolí? Koho to zajímá? Tady jdou soucit a empatie, k nimž jsou ženy odmalička vedeny, stranou. Tady žena ženě klidně může být vlkem, respektive vlčicí.

Internetovými agresory jsou samozřejmě i muži. Těžko říct, které pohlaví v nenávistných komentářích a útocích vede, ale u žen to přece jen víc překvapí. Na vlastní kůži se o tom přesvědčily Petra, Eliška a Tereza, které okusily nepříjemnou internetovou šikanu, za níž stály právě ženy.

„Mám osobní zkušenost s jednou hejterkou, která negativně hodnotí v podstatě úplně všechny na internetu. Když jsem na ni náhodně narazila v nákupním centru a přišla za ní, ať mi to, co říká online, řekne do očí, zrudla, naskákaly jí rudé fleky a snažila se přede mnou zpočátku ‚utéct‘. Dokonce když mě viděla tváří v tvář, tak musela rozdýchávat několik panických záchvatů. Měla jsem dojem, že takový člověk musí vnitřně moc dobře vědět, že nedělá správnou věc. Nakonec jsme si ale vcelku korektně popovídaly, za určité věci se mi omluvila a poprosila mne o společnou fotografii. Tu pak dala na sítě, kde už samozřejmě zase byla za hrdinku,“ říká blogerka Petra Vančurová alias Petralovelyhair, která začala blogovat, když byla většina aktuálně známých blogerů ještě takzvaně v plenkách.

INTERNET JAKO VENTIL

Dvojí tvář agresorek, kterou popisuje Petra Vančurová, je do jisté míry typická. „Co motivuje jednu ženu napadat tu druhou? Domnívám se, že pro ženy je problém přiznat a ukázat hněv nebo zlost,“ říká psycholog a psychoterapeut Boris Štepanovič. Podle něj jsou tyto emoce všeobecně tabuizované výchovou – od žen je stereotypně očekáváno, že by měly být laskavé, chápající a mírumilovné. „Aby odpovídaly tomuto očekávání, a dovoluji si tvrdit i tlaku, musí utlumit zdravou agresi a hněv. Možná pak prostředí internetu může být jedním z mála ventilů, kde se frustrace může vybít v anonymním prostředí ve formě psaného slova,“ odhaduje psychoterapeut.

To však neznamená, že je takové chování v pořádku nebo že bychom ho měli omlouvat. Tím spíš, že se nepříjemné poznámky mohou proměnit v opravdový teror, který obětem ničí život. „Internetová šikana je jenom jiný způsob patologického chování – šikany. Internetové prostředí ji dělá ještě více zraňující a pro agresora jednodušší a ‚efektivnější‘. Na sdílení fotek nebo videí se ovšem často podílejí i ti, kteří si možná ani nedomysleli, že se jedná o šikanu. Agresor přitom může zůstat úplně v anonymitě,“ upozorňuje psycholog Štepanovič.

Pro šikanovaného je tato forma tyranie extrémně náročná. Nelze se před ní nikam schovat, utéct a je velmi těžké bránit se jí. V reálném světě často šikanuje ten silnější, starší, nadanější, ale na internetu je to jedno. Tam může mladší šikanovat staršího, žena muže, outsider někoho známého, nikdo ho nevidí, nemusí ukazovat svou převahu, stačí ji schovat do písmen, vět, souvětí…

KNOCKOUT PO SÍTI

Eliščiny trable s kyberšikanou začaly záhy poté, co nastoupila do práce po mateřské dovolené. Vrátila se do marketingového týmu jedné velmi úspěšné firmy. Než otěhotněla, tvořily ho ze tří čtvrtin ženy, ale když se vrátila, žádný muž už v kanceláři nebyl. Někdy se říká, že kompletní ženský kolektiv nedělá dobrotu. A v tomto případě se to, bohužel, potvrdilo.

„První půlrok bylo všechno v pohodě. Bylo pro mě sice těžké najít balanc mezi rolí matky a markeťačky, ale kolegyně mi vycházely vstříc,“ říká Eliška. Po firemním vánočním večírku se všechno změnilo. „Po Novém roce jsem přišla do kanceláře, otevřela e-mailovou schránku a našla v ní mail od klienta, který se ptal na podmínky spolupráce s naší firmou. Mailovali jsme si, všechno se zdálo v pořádku, nicméně když jsem na poradě s návrhem na spolupráci s ním přišla, jedna z kolegyň se mi vysmála a řekla, že to nepřipadá v úvahu. A tak jsem klientovi napsala, že to bohužel nepůjde, a začaly se dít divné věci,“ vypráví Eliška.

Po několika profesně útočných mailech od zmíněného klienta začaly chodit Elišce zvláštní zprávy od lidí, se kterými spolupracovala. „Snažili se ujistit, zda jejich domluvené spolupráce platí, zda je všechno v pořádku a můžou s námi počítat. Vůbec jsem to nechápala, až jednou se mi podařilo na oběd vytáhnout jednu spřátelenou kolegyni z klientské firmy a ta mi přiznala, že jim na mé ‚neprofesionální chování‘ přišlo anonymní udání. Byla jsem v šoku,“ přiznává Eliška.

KOLEGYNĚ, ČI SOKYNĚ?

V té samé době si ji na ‚kobereček‘ pozvala i její šéfová a otevřeně jí přiznala, že i k ní se doneslo, že s ní klienti nejsou spokojení. Eliška byla nešťastná a nechápala, co se děje. A protože její manžel zrovna přišel o účetní, která odcházela na mateřskou, rozhodla se kancelář opustit a pracovat v klidu a bez stresu pro firmu svého muže.

„O dva roky později jsem se dozvěděla, že to tehdy spunktovala jedna z mých kolegyň. Na zmíněném vánočním večírku, kde tehdejší šéf chválil týmy a konkrétní pracovníky, padlo i mé jméno. A jedné z kolegyň, stejně staré bezdětné kariéristce, to nesedlo a rozhodla se mě z práce vyštípat. Leželo jí v žaludku, že jsem byla skoro čtyři roky mimo, a i tak jsem po půl roce válela jako kdysi. A tak se rozhodla mi zavařit,“ říká Eliška.

Kolegyně, která celou lživou kauzu v online prostoru rozdmýchala, byla malá, drobná blondýna, do které by to málokdo řekl. Vždy se snažila být se všemi zadobře. S Eliškou chodila na obědy až do doby, než z firmy odešla. Ale protože její snahu zřejmě nikdo neocenil, rozhodla se pro útok. Naživo by ho nikdy nevyhrála, ale anonymita internetu jí dala sílu.

„Nebyla jsem překvapená, že za tím vším stojí žena,“ krčí rameny Eliška. „My ženy to v sobě asi máme zakódované, sledovat, kdo je štíhlejší, schopnější, má hezčí vlasy, pleť. Ženy málokdy umí držet spolu, v praxi spíš naopak. Naživo řešit problémy neumíme, v tom jsou lepší muži. Dají si takzvaně do čumáku nebo na sebe zakřičí, řeknou to napřímo. Ale my ženy? Za úsměvem schováme vztek, nespokojenost zamlčíme. Musíme být dle očekávání společnosti přece vždycky usměvavé a dobře naladěné, tak ať se pak nikdo nediví, že se z některých po pár dvojkách vína večer u počítače stanou pěkné potvory.“

SCHOVAT SE ZA NICKEM

Vzhledem k tomu, že internet nabízí anonymitu a nerozhoduje geografický prostor, věkové omezení a podobně, má tato forma šikany větší možnosti. Právě anonymita internetového prostředí umožňuje agresorům být tvrdší a krutější. „Nemusí se prvoplánově jednat o dominantního jedince. Internet poskytuje možnost projevit se agresivně i těm, kteří by si to z různých důvodů (věk, pohlaví, fyzická síla) jinak nemohli dovolit,“ vysvětluje Eliščin případ Štepanovič.

Agresor chce získat pocit síly a kontroly nad svou obětí. Čeká na naše emoce: slabost, pláč či vlastní agresi. „Je dobré si uvědomit, že sám agresor má problém se sebedůvěrou, sebeúctou. Často ale může jít i o psychicky nemocného člověka a jeho motivy a reakce mohou být pro nás nesrozumitelné a nevypočitatelné. Proto je v některých případech dobré vyhledat pomoc a vážnou situaci neřešit jen sám za sebe. Ne všichni napadení se s útokem umí vyrovnat,“ upozorňuje Štepanovič, který se s podobnými případy v praxi už několikrát setkal.

TEROR NA WEBU

Šikanu daleko za hranou snesitelnosti ostatně musela řešit i Petra Vančurová alias Petralovelyhair. První negativní komentáře přišly záhy potom, co si v roce 2011 založila blog a YouTube kanál. Tehdy ale diskuze pod svými příspěvky příliš nesledovala, a tak ji v jejích začátcích od tvorby nic neodrazovalo. Kritiky si na svých webových stránkách všimla až ve chvíli, kdy začala být známější a úspěšnější. Největší teror ovšem přišel poté, co vyhrála titul Blogerka roku v kategorii beauty. „Jeden člověk si založil kompletní webové stránky, kde mě zesměšňoval, dehonestoval a šikanoval. Toho se chytli další lidé a šikana pokračovala na dalších serverech, diskusních fórech skrz naskrz internetem,“ vypráví Petra.

Bohužel ani tím to neskončilo, a když začali anonymové psát smyšlené, její osobu poškozující historky do firem, se kterými Petra Vančurová spolupracovala, zakládali na její jméno falešné profily nebo se ji snažili obvinit z toho, že ukradla své logo, obrátila se na policii, což je podle psychoterapeuta a psychologa Borise Štepanoviče naprosto správný a legitimní krok. „Agresor často používá několik kanálů (WhatsApp, e-mail, sociální média, sms atd.) a vymazání jenom jedné možnosti problém řešit nemusí. Projevy šikany naplňují často skutkovou podstatu trestných činů, a tak je namístě v těchto vyostřených případech kontaktovat policii.“

Ovšem ani za asistence policie se problém nemusí vyřešit. Petra Vančurová upozorňuje na to, že na případy internetové šikany česká legislativa bohužel neumí adekvátně reagovat. „Dodnes neexistuje zákon, který by internetovou šikanu jednoznačně ošetřoval. Její případy totiž mohou být velmi sporné. Takové věci ale nesmí viset někde ve vzduchoprázdnu. Reálně ničí lidské životy,“ říká blogerka.

MEZI NÁMI ŽENAMI

Instacelebrity a influenceři, kteří mají na svých sítích statisíce sledujících, jsou nejčastějším terčem zlých komentářů nebo šikany. Když si otevřete jejich blogy, facebookové nebo instagramové profily, prakticky všude na nás vykouknou komentáře typu: „Nechci do toho mluvit, ale s tím botoxem jsi to přehnala.“ „Už konečně přiznáš, že máš napíchaný rty?“ „Vypadáš jak stařena!“ Když si pak rozkliknete profily těch, kdo útočí, buďto jde o úplně normální lidi ve středním věku fotící se na procházce s pejskem, nebo naopak o velmi mladé, hranici plnoletosti zdaleka neatakující jedince. V posledním, asi nejhojnějším případě jde o zcela anonymní profily bez fotek, bez sledujících, založeny čistě proto, aby na nich tito jedinci mohli vyjadřovat svoje názory bez toho, aniž by svět znal jejich totožnost.

Jakou část z nich tvoří ženy, se většinou odvíjí od toho, kdo je cílem útoku. Pokud se podíváme na průměrný profil maminky s deseti tisíci fanoušky, je okruh sledujících z 96,7 procenta tvořen ženami. Totéž platí u profilů zaměřených na módu či kosmetiku. Zejména proto jsou v těchto případech mezi agresorkami hlavně ženy, které ač by měly mít pro jinou ženu pochopení, většinou neumí nesouhlas vyjádřit jinak než agresivně.

S HEJTY MUSÍŠ POČÍTAT

Terčem nenávisti se však může stát i ten, kdo se mezi hvězdy sociálních sítí ani zdaleka nepočítá. Své o tom ví Tereza, která za narození syna dostala kvalitní foťák a začala svou cestu novopečené matky sdílet na síti. Protože má cit pro fotku, sledující – především matky – jí přibývali. Dnes má zhruba deset tisíc ‚fanoušků‘ a i jí se občas stane, že ji některý z nich obdaří zlým nebo urážlivým komentářem. Takoví lidé jí pak prý na její dotaz, proč to dělají, často napíšou, že když veřejně sdílí svůj život, musí prostě počítat s tím, že se proti tomu někdo ohradí.

„Jenže je ohrazení a ohrazení. Když mi někdo napíše, že moje fňukání se nedá poslouchat, že syn je ošklivý po tatínkovi a hloupý po mně, že se nemám chlubit tím, jak jsem neschopná, a že jsem ty děti možná neměla mít, lhala bych, kdybych řekla, že se mě to nedotkne,“ přestane se usmívat Tereza.

„Překvapilo mě, že mi to často píše někdo, kdo děti sám nemá, tudíž absolutně nemá žádnou podobnou zkušenost nebo porovnání. Jednou se mi taky stalo, že mi stále dokola psala asi patnáctiletá dívka, jak jsem stará, vrásčitá, seschlá… Nebála se vulgarismů… Byla jsem z toho v šoku,“ vypráví Tereza a dodává, že nechápe, proč lidé, když se jim něco nelíbí nebo nezdá, věc nebo člověka neignorují, ale mají potřebu přejít do útoku.

V takových dnech prý často myslí na to, že si sociální sítě odstřihne a vykašle se na to. Ale vždycky se pak vrátí, protože takových případů je prý jen zanedbatelná menšina. „Online svět mi zatím pořád víc dává, než bere,“ říká Tereza a dodává, že doufá, že se lidé časem naučí lépe komunikovat a respektovat názory a životy druhých. „Možná v budoucnu, až bude internet méně anonymní a lidé lépe dohledatelní, tenhle problém postupně vymizí. Kéž by,“ přeje si mladá maminka a odnáší z dosahu svého syna zapnutý notebook.

Jak ustát šikanu na internetu?

1. BLOKUJTE
Na sociálních sítích není problém zablokovat člověka, který vám píše něco, co se vám nelíbí. Obvykle tato služba zablokuje i možné další účty založené z jeho e-mailové adresy.


2. HLÍDEJTE SI SOUKROMÍ
Snažte se nesdělovat online citlivé údaje, nedůvěřujte cizím lidem.


3. SVĚŘTE SE
Řekněte o svém problému někomu, komu věříte, poraďte se, požádejte o pomoc.


4. SBÍREJTE DŮKAZY
Pokud si myslíte, že už šikana překračuje hranice zákona nebo slušného chování, uchovejte si důkazy pro případné šetření.


5. ZAVOLEJTE ODBORNÍKA
Citlivé lidi může nemístný komentář opravdu velmi zasáhnout. V takovém případě je rozhodně namístě obrátit se na psychoterapeuta.


6. PŘEDEJTE VĚC POLICII
Kyberšikana může naplňovat znaky přestupků nebo trestných činů. Pokud máte podezření, neváhejte a oznamte to na policii.