Co si jako ženská zabalit na rok v autě?
Jediná moje obava, aby z toho nebyl junior moc zaskočený, se nenaplňuje. Ten totiž celý proces s úsměvem a zaujetím sleduje, a když se konečně dostane ke mně do náruče, s poťouchlým výrazem mi hladí mých nových pár milimetrů vlasů.
Za deset euro jsem se tak stala první bláznivou zákaznicí barber shopu, z čehož vyplynul seznam zbytných věcí v koupelně: gumičky, skřipec, kondicionér, lak na vlasy… Potřebný tak zůstává ochranný sprej na vlasy na přímé slunce, gel a šampon. Když si druhý den myju hlavu, množství, které si automaticky vymáčknu do dlaně, by mi stačilo tak na měsíc! To je také ta největší cestovatelská úleva, nový sestřih umyju v případě potřeby i v umyvadle na záchodě v kavárně, uschne hned, netřeba česat.
I co se ostatní péče týká, dost jsem ji zredukovala. Z líčení jsem si vzala jen řasenku (někdy během třetího týdne mi ji někdo, nechci jmenovat, Adámku, vyválel v písku), obočenku (když uzávěr řádně nedotáhnete a v autě je na parkovišti u pláže přes padesát stupňů, vyschne natotata) a lak na nehty na nohy (tuhle vlajku držím jedinou hrdě vztyčenou!). Toť vše.
Pleťovou péči tolik nelajdám, přeci jen slunce, písek, vítr… Denně klasické kombo sérum, oční, denní s SPF, noční, jednou týdně peeling a maska – to je co, prosím vás? Tělová péče se nese v podobném duchu.
Tom mi k Ježíšku koupil snad půllitrový megaflakon nejoblíbenějšího parfému a vyřešil tak dilema, zda mi bude s sebou stačit jedna značka. Většinou jsem se jí i doma držela, přijde mi hezká představa, že má Adam mámu spojenou s určitou vůní. (Hned mi v hlavě vyskočil brutálně nekorektní vtip, který nám v osmé třídě základní školy řekla na začátku hodiny moje oblíbená chemikářka Holendová, krásná upravená žena. Proč se ženy malují a voní? Protože jsou hnusné a smrdí. Smála se, až jí tekly slzy, byla to scénka na pomezí surrealismu a magického realismu.)
Jako lékařka odjakživa vozím totálně předimenzovanou lékárničku, mám takovou fixní představu, že pokud to mám s sebou, nebudu to potřebovat (a naopak). Co jsme ale skutečně využili, je hemagel, dezinfekce (betadina tekutá, braunovidon mast), náplast, oční kapky, antialergika, smecta (když se pozvracíte ze zkažené vody, tak chutná věru jako božská mana). Nevynechala bych ani uhlí a protiprůjmové léky, nurofenový sirup a ibalgin, obvaz, teploměr a „klíštěcí“ pinzetu. Nicméně dopustili jsme se zásadního prohřešku, zejména tedy Tomáš jako rodilý Moravák – zapomněli jsme slivovici!
Největším hlavolamem pro mě byl botník. Minimum bot do počasí od jara do zimy, do písku, bláta, na hory, sport, do města, k vodě… Bez množstevního omezení bych se dostala odhadem tak na pětadvacet párů. Takhle jsem vylučovací metodou chtě nechtě dospěla do sestavy – řazeno vzestupně dle množství použitého materiálu – žabky, sandálky, dvoje běžecké speciálky, pohorky. A pokud mám být upřímná, téměř od začátku cesty zvažuji, že popřu sama sebe a přikoupím si nějaký nehezký „crocsový“ model. Ponožky v chladném ránu a žabky tvoří sice vtipnou módní kreaci, nicméně zanechávají poněkud nepěkný tvar ponožek.
Dvě malé skříňky na celou garderobu. Ajaj. Stupně vítězů v oblíbenosti toho, co mít při cestách na sobě, mi obsadila funkční trička, funkční legíny a sukně, šaty. Funkční sportovní oblečení je pro mě pilířem, chodíme přírodou, jezdíme na kolech, denně si zacvičím nebo vyběhnu. Je superskladné, nemačkavé, rychle schne. Teplé a nepromokavé máme od české outdoorové značky, už v dubnu jsme ho ocenili a ve Skandinávii očekávám jeho prim.
Kdybych se balila znovu, vzala bych si však o dvě mikiny méně a dvoje šaty více (jo, už jsem si je cestou dokoupila). V horku je mi v nich nejlépe a kromě běhu a horské cyklistiky v nich člověk může provozovat prakticky cokoli.
Malé osobní přiznání na konec. Doma jsem před předcestovním rozdáváním a rozprodáváním šatníku měla 136 šatů (jen a pouze šatů, nikoli sukní, triček, blůzek…). Magor, ano, já vím. Takže troje šaty s sebou jsou pro někoho možná celkem hodně, ale pro mě totální minimalismus!
