Chci umřít se švihadlem v ruce

Překvapila mě statistika, že 40 procent Čechů vůbec nesportuje. Dá se to nějak změnit? My, co pravidelně sportujeme, se přirozeně pohybujeme v bublinách svých rodin a přátel, kteří jsou aktivní. To ale neznamená, že tak žijí všichni, a bohužel většina lidí ve vyspělých zemích se hýbe zoufale málo. Změnit se to dá, ale první dobré výsledky přijdou nejdříve za deset let, možná to bude trvat i celou generaci. A změna nenastane, dokud budou v poslanecké sněmovně sedět lidé, kteří pohyb jako nezbytnou součást svého života nemají. Potřebujeme, aby se pohybová aktivita stala vzdělávací, společenskou a politickou prioritou. Lenivého jednotlivce musí obklíčit společnost – lékař by ho měl vedle předepsání prášku poslat i cvičit nebo plavat, systém zdravotního pojištění by měl aktivní lidi zvýhodnit (tak je to například ve Švýcarsku), škola by měla děti k pohybu vychovávat tak, aby je bavil a zvedly z gauče i své rodiče. Firmy by měly zaměstnancům nabízet pohybové benefity a vytvořit takovou ergonomii pracovního prostředí, aby se lidé mohli i při práci trochu hýbat, a ne sedět v kuse i více jak osm hodin. Nejvíce se nůžky rozevírají u seniorů. Když vedle sebe postavíte sedmdesátiletá dvojčata, jedno je aktivní a druhé ne, rozdíl je obrovský. Moderuji pořad Sama doma, kam občas tito aktivní senioři přijdou, mají šedé vlasy, ale září jako sluníčko. Lidé musí postupně přijít na to, že překročení své komfortní zóny a zvednutí se z gauče je vlastně fajn. Jak to ovlivnila pandemie koronaviru? Lidé, kteří vnímají pohyb jako součást svého života, začali běhat, pořídili si domů posilovací pomůcky, chodili na procházky… Když takové lidi zamknete doma, budou alespoň klikovat. Ti, co nemají pohyb zažitý od dětství, si udělali z covidu výmluvu a přestali se hýbat úplně. Vyděsilo mě, že politici vnímali pohybové aktivity jako první, co se má zavřít. My ale nejsme volnočasová aktivita, jsme součástí péče o zdraví. Hýbe se mladá generace? Existuje nějaký trik, jak děti ke sportu přitáhnout? Úspěch sportu by se neměl měřit medailemi, ale tím, kolik lidí se v populaci hýbe. Stupně vítězů jsou jen třešničkou na dortu. Podle mého názoru by se tělocvik neměl hodnotit. Dokud bude tělesná výchova posuzována podle toho, kolik kdo skočil nebo jak rychle vyšplhal, budou se děti omlouvat. Ve škole podporuji aktivní přestávky, jsem pro hodinu tělocviku denně… Ale není třeba vytahovat bradla, stačí, že děti budou venku. I neřízená aktivita u dětí způsobuje, že se jim správně nastavují pohybové stereotypy. Navíc když se děti málo hýbou, velmi rychle se zraní, což se mnohým stalo právě po lockdownu. Co dělají vaše děti za sporty? Nejstarší syn Albert (21) trénuje na polovičního Ironmana, Pepíno (13) hraje florbal, Anička (9) je baletka. I u nás doma je ale sport řízený. I moje děti jsou schopné se zaparkovat u počítače, nechce se jim ven. Pořídili jsme jim krokoměry, které průběžně kontrolujeme, ale nemáme žádné výkonnostní ambice, chceme, aby měly rády pohyb. Příkladem může být právě Albert: ve 14 letech sekl s atletikou, ale sportuje si sám pro sebe a teď už rok trénuje na tak těžký závod, jakým je Ironman v Zell am See. Závod bude na konci srpna a samozřejmě jedeme všichni fandit! Jak má rodič najít správnou míru? Berte to s nadhledem, buďte dětem vzorem, podporujte je. Jen v případě těch nejšikovnějších tomu obětujte rodinný život, ale i to berte s rezervou. V dětství je třeba děti u pohybu a sportu udržet, ale když bude chodit s kámoši hrát fotbal, je to taky fajn. Znám ze sportovního aerobiku příběhy, kdy se děti stanou součástí tréninkového a soutěžního koloběhu, aniž by se jich někdo ptal. A to je způsob, jak jim sport znechutit. Super úspěchy jsou o hlavě. Příliš tlaku až na výjimky snižuje výkon. Děti jsou vystresované, přecházejí zranění, nemoci. K čemu je to dobré? Jsem sice prezidentkou Svazu aerobiku, ale netlačím na medaile. Ony však paradoxně přicházejí. Přeji si, ať se co nejvíce dětí dobře a rádo hýbe, ať mají dobré vedení, kvalitní trenéry… Sportujete odmala? Máma s tátou se věnovali společenskému tanci, vyrostla jsem na tanečních soutěžích. Nedostala jsem šanci být lenivé dítě. Začínala jsem gymnastikou, pak jsem hrála volejbal, což mi nešlo. Mám pozdní reakci na balon, nejšikovnější jsem byla při zapisování výsledků. Pak svět ohromila Jane Fondová a filmy jako Flashdance, přepnula jsem na jiný mód a stala se ze mě tancující postava s několikafázovými tréninky denně. Předcvičovat jsem začala už v osmé třídě a v roce 1992 jsem vyhrála titul Miss cvičitelka. Pak už jsem si nenechala pohyb vzít. Sport se mi stal pravidelnou aktivitou, pomáhá mi vytvořit komplexní pohodu těla, hlavy, duše a mysli. Chci umřít se švihadlem v ruce. Co vám sport dal a vzal? Sport každého ovlivní. Vystupujete ze své komfortní zóny, musíte makat a musíte se přizpůsobovat, zažijete porážky. Věřím, že se sportující lidé poznají i v životě – jsou připravení plnit úkol, jít přes překážky, umějí prohrávat. Jsou do života lépe vybavení. Kterým sportům se dnes věnujete? Moje hlavní pohybová aktivita je chůze, ujdu v průměru 15 tisíc kroků denně. Spoustu let běhám, cvičím jógu, plavu, pravidelně cvičím technikou EMS (elektrická stimulace svalů). V létě jezdíme s rodinou na kole. Je mi sympatický triatlon, ráda bych si ho někdy vyzkoušela. Kdy ho zkusíte? Žádný závod nechystám, to zatím určitě ne. Nejtěžší je plavání, když nemáte od dětství techniku, tak máte obrovskou nevýhodu. Já jsem zatím šťastná, že kraulem přeplavu bazén. Na synovi vidím, jak je triatlonová příprava těžká. Cítíte po čtyřicítce, že se tělo chová jinak? Po své rodině mám nezdolnou energii, ale trochu jí ubývá. Nechápu, jak jsem dříve mohla vydržet studium a předcvičování. Po čtyřicítce zjišťuji, že si člověk musí úmyslně naordinovat odpočinek, uštvat se umí každý trouba. A za troubu už jsem byla spoustu let. A co jídelníček po čtyřicítce? Nikdy jsem neměla postavu zadarmo, můj apetit je bohužel větší, než co snese moje tělo. Ráno snídám kaše, jím hodně ovoce a zeleniny, kvalitní bílkoviny, co nejméně sladkého, zkouším fermentovat obiloviny. Teď na mě zaútočil přechod, hormony se bouří, tak se to snažím trochu mírnit čínskou medicínou, jejíž součástí je i změna jídelníčku. Snažím se na jídlo koukat tak, aby dělalo dobře i tělu. A ono to funguje: začala jsem dobře spát, s čímž jsem vždy bojovala. Co poradit maminkám malých dětí, jak si najít čas na sport? Naplánovat si čas, aby se hýbaly v průběhu celého dne, stejně se musí chodit s dětmi ven. Když byly moje děti malé, hodně jsem vyrážela na procházky s kočárkem. Měla jsem jeden kopec, který jsem funěla nahoru a říkala si: děláš to pro svůj zadek. Brzy jsem se ale vždy vrátila do práce – k předcvičování. V Česku existuje mýtus, že se kojení a sport neslučují, ale to není pravda. Za svůj život jsem kojila sedm let a z toho minimálně pět aktivně cvičila. Rozhodně neplatí, že cvičení by nedělalo dobře mléku. Doporučuji si pohyb zařadit do diáře, stejně jako tam máme koníčky svých dětí. S manželem se střídáme, kdo odveze děti ráno do školy… když jede on, jdu běhat nebo plavat a naopak. Snažím se sportovat ráno. Když už den běží, snadněji člověk najde výmluvu, proč to nejde. Vracejí se lidé do posiloven? Vrátili se skalní příznivci a ti, co měli permanentky. Spousta lidí si ale nakoupila vlastní vybavení a přes léto kombinují venkovní aktivity s domácím tréninkem, do fitness center se vrací pomalu. Doufám, že podzim už bude normální. Trenéři i fitness centra, kteří se svým lidem věnovali i během covidu – cvičili s nimi online, dělali tréninky venku –, si s nimi udrželi vztah. Ti, co prostě zavřeli a pak znovu otevřeli, často bojují s nízkou návštěvností. Sport je především komunita, tým, energie, radost, ale i boj, bolest, pot… I sportovní centra musí tuhle komunitu stavět. Kde se kontakt během pandemie přerušil, mají problém.

Chci umřít se švihadlem v ruce

Předchozí z rubriky

Následující z rubriky

Chci umřít se švihadlem v ruce

Odebírejte newsletter Kondice

Předchozí z rubriky

Následující z rubriky