Čekárna na gynekologii v jedné pražské fakultní nemocnici. Sedí a postává tam odhadem dvacet třicet lidí (tedy i mužů-doprovodů). ‚Diskrétní zóna‘ u okénka kartotéky, kde se každý pacient musí nahlásit, je vyznačená žlutým pruhem na zemi a činí jeden delší krok. Sestra na druhé straně plexiskla mluví zvýšeným hlasem, aby ji pacienti (a s nimi i celá čekárna) slyšeli.

„A s čim dete?“ táže se mladé ženy. „Krvácím.“ „Jste těhotná?“ „Ne, nejsem.“ „Kdy byly poslední měsíčky?“ Žena poslušně nahlásí datum. „Tak si počkejte,“ pokyne jí sestra a mladá žena usedá mezi ostatní čekající, kteří o ní teď nechtíce vědí víc než její matka či partner.

Na řadu přichází další pacientka, mlčky sestře podává kartu. „A to jste měla kdy, ten potrat?“ Další pacientka, stará bělovlasá paní. „Titul?“ štěkne sestra zpoza okénka.

A pak přichází řada na mě. „Jdete kvůli inkontinenci?“ ptá se sestra, která tak usuzuje ze specializace lékařky, ke které jsem objednána. „Ne,“ odvětím stroze. Sestra zvedne oči od počítače a čeká na vysvětlení, ovšem narazí na můj To-si-jako-fakt- -myslíte-že-vám-to-tady-budu-vykládat pohled a už se neptá.

Dřív by mě to možná ‚netrklo‘. Možná by mi ten nedostatek soukromí přišel nepříjemný, ale normální. Takhle to přece chodí. Chudáci doktoři mají frmol, nemocnice není žádný hotel, hlavně když nás vyléčí, odborná péče je v Česku na špičkové úrovni. No tak ostatní vědí, kdy menstruuju, no bóže, abych se nezbláznila, koho z nich to asi tak zajímá. Jenže jsem se do českého zdravotnictví vrátila po šesti letech ve Francii a můj otec a jeho žena, oba lékaři, žijí ve Švédsku. Takže vím, že takhle to chodí u nás, jinde (takříkajíc ‚na Západě‘) ne. Nebo to alespoň není ‚norma‘ jako u nás. I tamní zdravotnictví se při tom potýká se stejnými neduhy jako to naše – málo peněz, přepracovaní lékaři, nedostatek sester. V tom tedy asi ten zakopaný pes nebude. A přijde mi absurdní, že zatímco ve školce si kvůli GDPR děti nesmějí své obrázky podepsat jménem (pravda, naše školka je v tomto ohledu papežštější než papež), neznámí lidé v čekárně vědí vaše jméno, titul, zdravotní potíže, datum poslední periody i počet potratů.

A tak zjišťuju, jaké zkušenosti mají s (ne)respektováním soukromí v českém zdravotnictví ostatní. Výsledek? Občas dost tristní.

NESETE TO SPERMA?

Moje kolegyně si ‚užila‘ během martyria zvaného IVF. „Když jsme dorazili na kliniku, pravidelně se stávalo, že se sestřička na chodbě plné lidí ptala, jestli jdeme ,na tu inseminaci‘, popřípadě jestli muž ,nese to sperma‘. A na chodbě chtěla řešit i moji periodu. Byla to hrozná situace. Řešíte věci, které nechcete probírat ani s rodiči či přáteli, obrečíte každou menstruaci a pak přijde sestra a roztrubuje to do světa. Sice jsme na té chodbě všichni měli podobné problémy, ale i tak to není věc veřejná. Navíc když je člověk novinář a jeho jméno se objevuje v tehdy největších českých novinách,“ vzpomíná.

Nějaký ten zážitek z gynekologické ambulance má asi každá z nás. „U mého gynekologa v Písku to chodilo tak, že u sestry stály tři nahaté ženské a čekaly. A přímo na ně se otevíraly dveře z narvané čekárny,“ vzpomíná PR manažerka Eva. „U nás je vyšetřovací křeslo natočené tak, že když tam sestra průběžně nosí karty pacientek, tak otevře a přímo naproti jsou rozcapené nohy ženské na koze,“ přidává svoji zkušenost Lenka, toho času na mateřské dovolené.

‚Skupinové vyšetření‘ zažila i autorka textu, když si šla před lety nechat potvrdit těhotenství. Do ordinace nás lékařka brala po dvou, svlékaly jsme se vedle sebe, oddělené látkovým závěsem. Protože jsem u ní byla poprvé (a taky naposled), vyptávala se mě sestra během svlékání (a s druhou pacientkou za závěsem) na můj první pohlavní styk, antikoncepci, menstruaci, gynekologické potíže a rodinnou anamnézu a tak dál. Když mi lékařka gratulovala k těhotenství, druhý závěs se odhrnul a ozvalo se: „Musím se podívat, kdo má větší štěstí než já, já jdu už potřetí na IVF.“

HROMADNÉ PORODY

Že situace u nás není ideální, připouštějí i lékaři a nemocnice, ve kterých se historky v tomto textu popsané staly. Nejčastější důvod? Nedostačující prostory. S těmi se potýká i nejstarší porodnice ve střední Evropě, pražský Apolinář. O jeho porodním sále, ve kterém rodí i několik žen najednou, oddělené plentou, ‚takže natáhneš ruku a můžeš si sáhnout na svou spolurodičku‘, kolují legendy.

„Porodní boxy tam velikostí fakt připomínají boxy pro koně. Slyšíš hekání ostatních žen i řev právě narozených dětí,“ líčí mi kamarádka Klára svoje zkušenosti. Stísněné prostory neumožňují dostatek soukromí ani na toaletách (k dispozici jsou dva záchody a dvě sprchy). „Sdílíte je nejen s dalšími rodičkami ze sálu, ale i s ženami z předporodního pokoje, takže často jste svědkem klystýrů nebo holení. Taky se tu sprchují ženy po porodu, takže jsem tu potkala paní, co si mezi nohama přidržovala zakrvácenou vložku,“ popisuje podmínky ve vyhlášené, po odborné stránce špičkové porodnici jedna z maminek v diskuzi na Emimino.cz.

Michal Schneider z tiskového oddělení Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kam Apolinář spadá, vysvětluje nevyhovující podmínky následovně: „Jedná se o nejstarší porodnici ve střední Evropě, proto nelze při rekonstrukci brát v potaz pouze stránku finanční, ale také možnosti stavebních úprav. Areál Hlávkovy porodnice je totiž chráněnou kulturní památkou.“

Stavebními úpravami prošla také Gynekologicko-porodnická klinika ve FN Královské Vinohrady. Její přednosta profesor Lukáš Rob se snaží prostorové nedostatky postupně řešit. „Rekonstrukce umožnila samostatnou příjmovou místnost, kde jsou klientky ,zpovídány‘. Ale stále je co zlepšovat,“ připouští. Důležitější než prostory je však podle přednosty Roba lidský faktor a přístup pracovnic na příjmu, sester i lékařů.

Dalším modernizačním krokem, který přispěje i k většímu respektu soukromí pacientek v ambulantní části kliniky, bude zprovoznění vyvolávacího lístkového systému. Fungovat bude jako podobné přístroje na poště či v bance. Pro pacienty nejspíš ideální, provoz ambulance to ale možná bude komplikovat. Tamní klinika je totiž konsiliární, poradní pracoviště, kde se scházejí nejrůznější případy z celé republiky.

„Otestoval jsem si to a zjistil, že to nelze dělat bez účasti sestry, která se vyptá, s čím přesně klientka jde. V polovině případů totiž není schopna určit, do které ambulance má jít. Zda-li do všeobecné, endoskopické, kolposkopické, ultrazvukové…,“ vysvětluje úskalí ambulantního provozu přednosta. Kartotéku s přepážkou a sestrou kladoucí důvěrné otázky tak ani po zprovoznění lístkového systému nebude možné zrušit.

BRZY UMŘETE, NA SHLEDANOU

S nedostačujícími prostory se potýkají i lékaři na Pneumologické klinice v Thomayerově nemocnici v Krči. Chybí místnosti pro ambulance a lékařské pokoje, natož třeba pro jídelnu. „Budovy kliniky jsou ve špatném, téměř ,původním‘ stavu před přestavbou, optimální prostory pro zajištění soukromí tedy nemáme a improvizujeme, kde se dá,“ stýská si přednostka kliniky Martina Vašáková.

Nejspíš i z toho důvodu se loni v létě stala spisovatelka Bianca Bellová svědkem momentu, u kterého rozhodně nechtěla být. Na svém Facebooku ho popsala takto: „Starší dáma, téměř bez vlasů, sleduje na nemocniční chodbě v původní podobě z roku 1928 Ulici na TV Nova. Přichází lékařka. ‚Tak jsme se, paní XY, s kolegy dohodli, že pro vás ta radioterapie není.‘ ‚A proč?‘ ‚Byl by to moc velký a neúčinný zásah.‘ ‚Tak teda operace?‘ ‚To taky nejde, vy už máte ty nádory na moc místech.‘ ‚Takže co?‘ ‚Nemá smysl, abyste byla v nemocnici. Máte doma někoho, kdo by se o vás postaral?‘ ‚Ale jo. Auto nemám.‘ ‚Zavoláme vám sanitku.‘ ‚To jste mě teda potěšila.‘ ‚Je mi to líto.‘ Paní vstává a odchází. Nenapadá mě nic lepšího než se na ni provinile usmát. Vrátí mi úsměv. Postavy v Ulici se hádají. Sdělujeme terminální diagnózy v Čechách, 2019.“

Představa jakési ‚hovorny‘, místnosti, kde by lékař mohl s pacientem v klidu pohovořit o jeho diagnóze a prognóze a v nejhorším případě mu šetrně sdělit, že umírá, je podle přednostky Vašákové vzhledem k prostorové nouzi ‚zcela iluzorní‘. Zmíněný zážitek tak nejspíš nebyl výjimečným excesem.

Od ředitele nemocnice, ke kterému vznesla Bellová stížnost, dostala celkem šokující odpověď: „Vzhledem k absenci vhodnějších prostor je nemocniční chodba někdy využívána ke komunikaci s pacienty, neboť jsou zde podmínky více diskrétní než na pokojích. Pokud se nablízku vyskytují i jiné osoby, které by mohly takovouto komunikaci zachytit, domníváme se, že by bylo příhodné a vhodné, aby se od takovéhoto rozhovoru hned v úvodu diskrétně vzdálily.“ Jak ale mají dané osoby poznat, že lékař bude s pacientem mluvit o něčem závažném, nebo případně, jak dostatečně rychle odjet s navštívenou pacientkou na invalidním vozíku nemocniční chodbou pryč? rozčiluje se Bellová.

NENÍ SE ZA CO STYDĚT

Napadá mě poptat se, jaké podmínky, jakou míru soukromí nabízejí soukromé ordinace, kde si pacient hradí léčbu ze svého. Jako třeba u psychoterapeuta, jehož péči se někteří klienti snaží ‚ututlat‘.

„Na Západě z toho důvodu občas mívají ordinace zvlášť vchod a východ. Ale tady ani slavní lidé, kteří k nám docházejí, oddělené prostory nebo speciální soukromí nevyžadují,“ podotýká vedoucí psychiatr a psychoterapeut Terapie Tomáš Rektor. Považují to prý tak trochu za službu veřejnosti, protože tím psychoterapii destigmatizují, ukazují, že se není za co stydět.

A protože základem psychoterapie je sdílení nejniternějších potíží, řeší se zvuková izolace ordinace od společné čekárny, aby ani slůvko neuniklo k nesprávným uším? „Zvuková izolace je tady tristní,“ připouští Rektor na adresu své ordinace na pražském Smíchově. Pokud pacient sedí tam, kde má, tedy v čekárně, neuslyší prý nic. Pokud si ale sedne na chodbu u ordinace, něco se k němu přece jen donese. Podstatný rozdíl je, jestli pacient dochází na psychoterapii, pak má deset minut na to se ‚zdekovat‘ před tím, než dorazí další pacient, nebo jestli si chodí pro léky v rámci psychiatrické ambulance. „Tam desetiminutové prodlevy nemáme. A navíc, lidé vážně psychicky nemocní ani nejsou s to přijít přesně,“ upozorňuje lékař. Takže se může stát, že se v čekárně setkají sousedé, učitel a jeho žákyně nebo kolegové z práce. Takové ‚odhalení‘ nesou někteří velice úkorně.

Jako třeba pacientka FN Motol, která v práci místo operace nahlásila dovolenou, ale nepočítala s tím, že na chirurgii leží i manželka jejího kolegy. Jaké bylo překvapení, když se na chodbě srazila s kolegou, který tam přišel svou ženu navštívit! A ten samozřejmě pikantní novinku ještě za tepla roznesl po pracovišti. „Pacientka podala stížnost na porušení mlčenlivosti, nicméně podobným situacím nemocnice těžko zabrání. V takovém případě pochybil ten, kdo informaci o hospitalizaci bez souhlasu pacientky šířil,“ vysvětluje nemocniční ombudsmanka FN Motol Vladimíra Dvořáková.

Podle ní musí být pacient připraven určitý zásah do soukromí při poskytování zdravotních služeb strpět. „Ovšem míra zásahu se musí dít pouze v nezbytně nutné míře. Například je určitě špatné, pokud sestra volá pacienta do ordinace a spolu s jeho jménem uvede i diagnózu.“ Takže zatímco „Paní Nováková, pojďte dál“ je v pořádku, „Paní Nováková, co jdete na tu koloskopii“ je už za hranou.

Stížnosti na nedostatek soukromí vyřizuje nemocnice prý výjimečně. Typicky jde o případy, kdy si pacientka nepřeje, aby byl při vizitě před spolupacientkami probírán její zdravotní stav, nebo nechce být v jejich přítomnosti vyšetřena. „Takové přání samozřejmě musíme adekvátně dle situace řešit. Třeba tak, že požádáme mobilní spolupacientku, aby se vzdálila z pokoje, nebo pacientku vezmeme na vyšetřovnu,“ tvrdí ombudsmanka. V zahraničí jsou spolupacienti standardně odděleni plentami.

MEDICI ‚NA ČUMENDĚ‘

Do roku 2012, kdy byl novelizován zákon o zdravotních službách, museli pacienti počítat s tím, že jejich prohlídkám budou přihlížet nebo je rovnou vykonávat medici. To se před lety stalo i mé kolegyni Lucii. „Bylo mi dvacet a bála jsem se, že jsem těhotná. Moje gynekoložka byla zrovna na dovolené, vydala jsem se tedy do Všeobecné fakultní nemocnice na Karláku. A tam mému gynekologickému vyšetření přihlíželo asi šest studentů a studentek v mém věku,“ vzpomíná na jeden z nejnepříjemnějších zážitků svého života. Dnes už by se jí něco podobného nestalo, fakultní nemocnice musejí nejprve získat od pacienta souhlas, ten ovšem pacient není povinen dát.

Diskrétní zóna? V čekárně u lékaře se o ostatních často nechtěně dozvíte víc, než byste si přáli. A oni o vás. Navzdory tomu, že se i choulostivé diagnózy pacientům často nešetrně sdělují na chodbách, řeší české nemocnice jen málo stížností týkajících se narušeného soukromí. Nejčastějším důvodem, proč k narušování soukromí v nemocnicích dochází, jsou nedostačující nebo nevyhovující prostory.

Zdroje:

Kondice 10/2020

https://www.fnmotol.cz/ombudsman/kontakt/

https://www.ftn.cz/pneumologicka-klinika-1-lf-uk-a-ftn-68/

https://www.fnkv.cz/onkogynekologicke-centrum-kontakt.php