Zdravotní klauniády jsou základním a největším klaunským programem pro nemocné děti. Konají se nejen ve Fakultní nemocnici v Motole, ale i v dalších 65 nemocnicích po celé naší zemi. Během roku navštíví u nemocničních lůžek tisíce dětí. Některé jednou, jiné opakovaně, pro jiné se stanou věrnými průvodci na cestě k uzdravení. Klaunskou pomoc oceňují i rodiče nemocných dětí. A co to vlastně je, ta klauniáda? Jde o krátké improvizované interakční představení u nemocničního lůžka, šité každému malému pacientovi zvlášť na míru. Klaunská dvojice přijde do nemocnice v předem domluvený čas, od personálu dostane základní informace a pak vstupuje do jednotlivých pokojů a vnáší do nich radost, uvolnění a čerstvé povětří.
Zdravotní klauni ale nedělají radost jenom dětem. Jejich programy zahrnují i dospělé pacienty a také seniory. U seniorů se zdravotní klauni chovají jinak než u dětských pacientů. Svými kostýmy, jmény, vystupováním se snaží navodit vzpomínky na to krásné, co lidé zažili – na písně jejich mládí, na první lásky.
ROZHOVOR SE ZDRAVOTNÍM KLAUNEM
Jarka Sýkorová vystupuje pod klaunským jménem primářka De Mencie. V dětství i mládí si prý připadala příliš ztřeštěná nebo podivná a humor měla ráda víc než lidé kolem ní. „Tak jsem se cítila trochu jako outsider. Ale když jsem se dostala ke zdravotnímu klaunovi, najednou všechno do sebe tak nějak zaklaplo. Díky klaunským workshopům jsem mohla naplno probudit klauna v sobě, a to mi prakticky zachránilo život nebo minimálně mentální zdraví,“ říká o sobě.
Vystudovala jste JAMU, působíte v Divadle Bolka Polívky, co vás přimělo k myšlence dělat kromě herectví i zdravotního klauna?
Ke zdravotním klaunovi jsem se dostala přes svou kamarádku, která se stala zdravotním klaunem a byla z toho absolutně nadšená. Začínala jsem ještě na Slovensku, kde jsem si tuto práci zkusila, a musím říct, že to bylo asi jedno z nejlepších a nejzásadnějších rozhodnutí mého života.
Původně jste vystudovala operní zpěv. Věnujete se ještě opeře?
Dá se říct, že jsem zpívala úplně odmalička. A operní zpěv mě bavil, ale nebyl to úplně můj šálek kávy. Už v devatenácti mě to táhlo k divadlu, komedii, pouličnímu divadlu a opera se pak postupem času stala opakem všeho toho, co jsem chtěla dělat. Ale studium bylo skvělé, moc jsem se tam naučila, ale naplno to dělat nechci. A ani jsem nebyla tak dobrá. Mohla bych stát někde ve sboru u závěsu a to opravdu není nic pro mě. I když nyní hraji ve Zlínském městském divadle v představení Mistrovská lekce, kde zpívám lady Macbeth. A moc mě to baví. Navíc ráda operu využívám v různých klaunských číslech, lidi překvapí, že člověk umí zpívat a zároveň dělat humor.
Než jste začala pracovat jako nemocniční klaun, chodila jste se dívat do nemocnic na kolegy?
Myšlenka zdravotních klaunů mě nadchla a pamatuji si, jak jsem se šla poprvé podívat na klauniádu do nemocnice. Co jsem cítila? Jemný třes rukou, motýly v břiše, škrábalo správné první rande… Zamilovala jsem se do toho na první přičichnutí k dezinfekci a už jsem se těšila, až si to sama budu moct zkusit.
Sama máte děti, byly někdy delší dobu hospitalizované?
Zatím ne, ale Madlenka, moje mladší čtyřletá holčička, je odborník na popáleniny. Když měla dva roky, tak si popálila hlavu a jeli jsme s ní na pohotovost. A o dva roky později pupík. Nahřívala se u kamen. Jeli jsme vlastně s manželem na pohotovost na oddělení v Brně do Bohunic, kam běžně chodíme jako klauni. Tak jsme si trošku zaklaunovali pro své vlastní dítě. A světe div se, fungovalo to! Malá i s popáleným pupíkem ještě sama paní sestřičce odevzdala kartičku pojištění.
Co je na vaší práci nejtěžší?
Nevím úplně, jestli bych řekla že je to nejtěžší, ale velmi důležité je si pořád uvědomovat, co je naše mise. Naším úkolem je změnit atmosféru, pobavit, rozptýlit. Dát nemocným možnost na chvíli zapomenout na jejich problémy. Nemůžeme je zachránit, ale můžeme je provázet na jejich cestě a dopřát jim trochu zábavy. Občas se nám taky podaří nechat rodinu společně zažít něco veselého, což si myslím, že pro některé nemusí být až taková samozřejmost.
Jak zvládáte psychicky situace, kdy chodíte třeba na oddělní onkologicky nemocných dětí? Jak se pak nejlépe odreagujete?
Onkologie je náročné oddělení, ale ty děti to překvapivě mnohdy snášejí lépe než jejich rodiče. Děti jsou od přirozenosti hravé, a když nás vidí, na chvilku můžou přestat být pacienty a můžou dělat blbiny a jsou samy sebou. Taky jsou to děcka, která potkáváme velice často a po dlouhou dobu. Takže je tam jistá forma přátelství, i s jejich rodinami. Pomáháme jim psát ten jejich příběh a alespoň na chvilku jim ho odlehčit. Jinak bydlím asi 50 kilometrů od Brna, takže na každou klauniádu musím dojíždět. Mým relaxem je pak cesta v autě, kdy mám čas si všechno v hlavě srovnat, vydechnout a uklidnit mysl.
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Když mám klauniádu, tak ráno vstanu, nakrmím děti, udělám svačinu, pošlu je do školy a do školky, pak nakrmím psa, morče, rybičky a 7 slepic a manžela. Uklidím, vyperu, navařím, sednu do auta a jedu asi hodinu do práce. Klauniáda sama o sobě trvá 3 hodiny, plus je nezbytná příprava předtím. Hodinu pak jedu zpátky a večer děláme s dětmi úkoly, jsme na zahradě – prostě takový normální život mám, jako jakákoli jiná mamča.
Píšou vám pak rodiče dětí, jaký měli z vaší návštěvy pocit?
Občas ano, ale naše nejlepší zpětnou vazbu jejich okamžitá reakce. To je něco, co je tady a teď, to je někdy více než tisíc slov. Když se například dítě směje tak, že se počurá, tak nám babička nemusí psát, že se mu to líbilo. To vidíme sami. A někdy je to jen jemné stisknutí dlaně od babičky, která leží již pár let a celá její reakce se odráží jen v jejich očích. Ale ano, dostáváme třeba i obrázky a to je moc milé. Ani jeden obrázek jsem ještě za těch 13 let nevyhodila.
Zajímavé je, že váš manžel je profesí také zdravotní klaun. Seznámili jste se v práci?
Já jsem původně klaun z Červeného nosu, bratrského sdružení na Slovensku. V Brně jsem byla na výměně a s mužem jsme na sebe narazili v šatně. Seznámili jsme se, já jsem ho políbila na tvář a on řekl: „Nedělej to, budu rudej.“ A fakt byl! Pak jsme se ještě potkali na koncertě naší kamarádky a tam už přeskočila jiskra.
Bavíte se doma často o práci?
Ano, tohle beru jako velice pozitivní věc, že vždy, když přijdeme domů, tak si řekneme, co bylo, jak bylo, co se povedlo, občas si předáme nějaký dobrý nápad. Je fajn, že se v tomto směru chápeme a víme, o čem ta práce je. Občas spolu i klaunujeme, což je zajímavé, protože to má ještě jinou hloubku. I když sestřičky si z nás dělají celkem srandu. Říkají nám slavný manželský pár, doktor Evžen Kývl a primářka De Mencie.
Učíte se i nové věci, nebo spíš sázíte na osvědčené postupy, které u pacientů fungují?
Na klaunování mě asi nejvíc baví to, že se odehrává všechno tady a teď, klauniáda se odehrává v přítomnosti. Různé meditační techniky se vás snaží přimět, abyste byli tady a teď, ale pro mě je právě klauniáda tou nejefektivnější meditací. Děláte něco absolutně naplno, jste zcela přítomni. Musíte vnímat každé mihnutí oka pacienta, což je boží pocit! Máme rutiny, jak tomu říkáme. Způsob, jakým vstupujeme do pokoje, jak se představíme, víme, jak vytvořit gag. To konkrétní, co se ale odehrává na pokoji, je v naší plné režii. Rozhodujeme se podle toho, koho máme před sebou. Jak velké je to dítě, jaké má omezení, co od nás potřebuje. Někdy je to jemná, něžná píseň, která pomůže mamince, aby se uvolnila a trochu se zasmála, jindy je to prostě zběsilá klauniáda, plná naražení, pádů a podobně. Snažíme se zjistit, co každý pacient potřebuje a dát mu přesný lék. Jsme přece zdravotní klauni.
Kolik dětí stihnete za den navštívit?
Běžně to bývá kolem dvaceti dětí, ale záleží na oddělení, někdy je to třicet, na ambulancích pak třeba šedesát dětí. Během paliativních programů pro děti a seniory ale zvládneme jenom 6 nebo 7 klientů. Velice specifické jsou pak dětské psychiatrie, kde musíme být o to citlivější.
Kdybyste měla shrnout, co vám vaše práce zdravotního klauna přináší, co byste vypíchla?
Jako zdravotní klaun cítím, že můžu svoje schopnosti a dary použít opravdu dobrým způsobem, dobrým směrem. A je to strašně návykové. Když rozesměje dítě, chcete rozesmát další a další. Není cesta zpátky! Ale tahle závislost mi nevadí, po ní se nepřibírá :)
Zdroje:
