V každé rodině, i v té vaší, existují pravidla, způsoby chování a zákazy. Mluvíme o mezigeneračním přenosu neboli sociální genetice, kdy se skrz naše předky propisuje, jak komunikujeme, řešíme problémy, vyrovnáváme se stresem nebo zvládáme stres.
Ozvěna předků v našich životech
Vlivem našich rodičů a jejich předků je uložený hluboko v našem nevědomí. Je to emocionální dědictví, které neseme ve svých buňkách.V rodinné historii mohou být uložené hrůzy, kdy naši předci třeba zahynuli v koncentračním táboře. U jejich dětí a dalších potomků se objevují noční můry a nepřekonatelná, zdánlivě nevysvětlitelná traumata někdy až po tři generace. Ale nemusí to být vždycky dramatické příběhy. Stačí jen normy, pravidla a vztahové vzorce, podle kterých naši předci žili a my si je neseme dál.
Nájezdy tchyní a babiček mají své vysvětlení
Vaši předci si zažili dvě světové války, a i to je v nás stále otištěné. V takových krušných dobách se život redukoval na základní lidské potřeby a místo projevů lásky byl na místě silný strach o své blízké. A pokud lidé žijí v obtížných podmínkách, neoddalují se. Hned to vysvětlím. Zažili jste, že se vám tchyně pletla do rodinného života?
Nejspíš je to něco, co má ona zase od své matky, která chránila své potomky v těžké době tím, že jim nedovolila separaci. Měla je pod kontrolou. Vyrostla tak generace nezralých mužů, kteří se nikdy neoddělili od svých matek. Anebo jste žena a vaše matka nebo jiní příbuzní vám neustále do všeho mluví. Což je právě i případ naší rodiny, o kterém jsem psala v úvodu.
Tchyně a babičky podnikají neočekávané nájezdy a jakákoliv obrana proti jejich zásahům do našeho života je marná. I když je vám přes čtyřicet, drží vás na uzdě různými triky, nejčastěji vyvoláváním pocitů viny.
Je to schéma založené na posesivitě a majetnickém chování. Lidé poutají potomky i další rodinné příslušníky těsně k sobě podle narcistické a neurotické struktury „ty patříš mě.“
Někdy se v rodinách objevuje uzavřenost. Rodinné vazby jsou distancované. Od hlubších témat se typicky utíká bagatelizací, racionalizací nebo kritikou. A většinou to zabere více než jednu generaci a velké úsilí, aby se vytvořilo nové a zdravější schéma.
Uzavřenost jako generační schéma
Znáte muže, kteří hodně pracují, nemluví o svých pocitech a působí odtažitě? Jejich partnerky postupně upadají do zoufalství, protože se cítí ve vztahu samy. A muži nechápou, kde je problém, přeci finančně zajišťují rodinu, dávají ženě dárky a občas ji ujistí, že ji milují. A narážky ženy, že s ní dostatečně nemluví a neotevřou se, berou jako dotěrnost, která jim bere svobodu a autonomii. Protože kdyby říkali, co cítí, mohla by je partnerka zkritizovat jako jejich matka. A oni nechtějí slyšet, že jsou špatní nebo neschopní, jako to slýchali doma. Tak si jako obranu vybrali uzavření se a postoj „všechno zvládnu sám, nikoho nepotřebuji.“ A tahle uzavřenost se dále dědí po další generace.
Rodiny mohou po generace selhávat v uspokojování mnoha citových a tělesných potřeb svých dětí. A hlavním nástrojem komunikace je kritizování a shazování za jakékoliv nedostatky nebo myšlenky.
Autoritativní a uzavření rodiče jsou potomci generací, kdy se tvrdě dřelo a prostor pro citové výlevy, empatii a ujišťování se, že se všichni cítí dobře, rozhodně nebyl. A tohle emocionální dědictví si neseme i ve 21. století.
Rodinná tabu si neseme v sobě
Rodinná tajemství jsou fascinující téma, a i když nám je třeba v rodině zamlčovali, stejně si je neseme v sobě. Zatím není přesně známý mechanismus, jak si takové dědictví generace předávají, ale je to jev, který se reálně děje.
Rodiče se snaží své potomky chránit a neříkají jim tajemství rodu, čímž se trauma jen prohlubuje. Znemožní se tak dialog mezi generacemi a vzniká mezi nimi propast. A potomek, který má být zdánlivě chráněný před rodinným tabu, má zvláštní pocity prázdna a vykořeněnosti, jako by nikam nepatřil. Jeho nevědomí totiž něco tuší.
Vytěsnění a nastolení vzpomínkové mlhy může být pohodlnější než otvírání věcí, které znovu způsobují bolest. Ale my všichni si v sobě neseme odpovědnost za to, jak na tom budou další generace. Budou je utvářet nejen naše emoce a prožitky, které se do nich propíší, ale i ochota o nich mluvit, dokud jsme naživu.
Řada psychických i somatických potíží vzniká právě kvůli řetězení rodových traumat a nevědomých přesvědčení. Šestým smyslem cítíme, že je něco v nepořádku, ale tím, že o nich rodina nemluví, tak se prohlubují. Jediná možnost, jak získat zpět svoji duševní rovnováhu v takových případech bývá otevření tajemství.
Autorský text
Zdroj: Přednášky a semináře: Institut psychoanalytické párové terapie,
Peter Teuschel: Tajemství předků, Portál 2017
