Ztráta je přirozenou součástí našeho života. A jediný způsob, jak se se ztrátou vyrovnat, je truchlení. Truchlí jednotlivci, skupiny i celé národy. A problémem je, že je to dneska tabuizované téma. Společnost je zaměřená na výkon, toxickou pozitivitu a překonávání překážek bez mrknutí oka. Dříve bylo truchlení běžnější součástí života a ztratili jsme s ním zkušenost a celkově dovednost. Nejen s tím, jak si bolestí projít, ale i jak se chovat k truchlícím.
Co říct, když někdo zemře?
Když někdo přijde o blízkého člověka, okolí často dělá, jako by se nic nedělo nebo se uchyluje k vyprázdněným frázím, protože ve skutečnosti neví, jak se k tomu postavit. Bojíme se, že řekneme něco nevhodného a raději se uchylujeme ke klišé typu „to je mi líto“. Nemluvě o sociálních sítích, kde se vždy masově objevuje „RIP“. Pro odesílatele zprávy rychlé a bezbolestné, pro pozůstalé nic neříkající. Někdo dokonce „přeje upřímnou soustrast.“ Tak ta se nepřeje. Ale říká se „přijměte mou upřímnou soustrast.“
Pro lepší příklad vám uvedu ta nejhorší klišé, která truchlícího člověk spíš dorazí, než aby mu pomohla:
„Vím přesně, jak se cítíš.“
„Čas to zahojí.“
„Život jde dál.“
„Musíš být silný pro své…“
„Všechno se děje z nějakého důvodu.“
„Drž se.“
I když použijete okřídlenou větu „mrzí mě to,“ protože nevíte, jak jinak reagovat, je to určitě lepší, než předstírat, jakože se nic neděje a dotyčnému člověku se třeba vůbec neozvat. Většinou je ve stavu, že i za to bude rád.
A dávám návod na osobnější a citlivější možnosti, jak mluvit s někým, kdo prochází ztrátou. Není nutná nějaká extra kreativita, spíš empatie a soucit.
„Život ti uštědřil strašnou ránu. Je to těžké zažívat takovou bolest.“
„Nedokážu si představit, jak těžké to pro tebe je.“
„Jak ti je? Jsem tu pro tebe a poslouchám…“
Někdy se objeví větší snaha, ale stále s mizivým efektem .“ Kdybys něco potřeboval, ozvi se.“ Člověk, který zažívá hlubokou bolest ze ztráty určitě nebude mít sílu na to se „ozývat“ a většinou ani není ve stavu, aby si uměl sám definovat, co „potřebuje.“ Jestli to člověk s pomocí myslí upřímně a neříká jen tak něco, aby to vypadalo, že se zajímá, ale ve skutečnosti od toho chce pryč, tak musí být konkrétní a převzít iniciativu.
„Zítra bych ti mohl pohlídat děti, ať si vyřídíš, co potřebuješ. Hodí se ti to?“ Nebo „půjdu s tebou na úřad, abys na to nebyla sama,“ jsou lepší varianty.
Asi nejhorší je uchylování se k ezoterice. “ Teď už mu je líp, je na lepším místě.“ Pokud není člověk věřící, což většina našeho národa není, tak ho to akorát víc zraní. Urna v rodinné hrobce určitě není lepší místo. Každý člověk potřebuje slyšet trochu něco jiného, takže úplně univerzální návod nikdy nenajdete.
Truchlení má svůj čas a fáze
Truchlení má také svoje fáze. Takže záleží, v jakém období s truchlícím člověkem mluvíte.
V té první fázi, kdo dochází k popření celé situace (trvá to hodiny až týdny) a dotyčný jako by ustrne a na první pohled je bez emocí, se často snažíme „přikazovat“, jak se má cítit. „Jen si poplač.“ „Nech ten smutek projít.“ Ale na takové věty je ještě moc brzy. V první fázi truchlení je dobré nechat člověka tak, jak je. A pokud možno mu být na blízku, vyčkávat a chápat ho, že zatím to má takhle.
V další fázi, kdy už se objevují emoce jako vztek, bolest, pláč a zoufalství, je důležité se toho nezaleknout. Někdy se totiž vztek obrací i proti dalším lidem, což můžete být vy, jindy to jsou třeba policisté nebo hasiči. Nesnažte se to člověku vymluvit, vztekem bojuje proti bezmoci, je to jeho obranný mechanismus. Také může zažívat pocity viny, nechte to být. Neříkejte: „Ale to přece není tvoje vina (nebo vina zdravotníků atd.).“ Stačí jen naslouchat. Tím dáváte najevo svoje pochopení a tím pádem i podporu.
Truchlící lidé často propadají beznaději, ztrácejí v životě smysl a okolí má tendenci je utěšovat. „Vždyť máš pořád pro co žít.“ „Takhle nemluv, přece by sis nevzal život.“ Ano, truchlící mohou mluvit i o tom, že už nechtějí žít. Útěchou budiž, že jen v minimální počtu případů něco takového opravdu realizují. Tohle všechno, to největší zoufalství a prázdnota také patří k truchlení a jsou jeho důležitou součástí. Někdy se nám zdá, že je truchlení už dlouhé a stačilo to. Pro okolí to bývá po čase velká zátěž a odbyde to „už se v tom nerejpej.“ Ale není žádná jasná hranice, jak dlouho se má truchlit, kdy je to ještě zdravý smutek a kdy patologie. Pokud má člověk potřebu o smrti milovaného mluvit a vzpomínat, nechte ho.
I když nám to může často rvát srdce, vidět někoho trpět, ve výsledku ho té bolesti nemůžeme zbavit. Jen mu můžeme dát najevo, že na to není úplně sám a chápat ho v jeho bolesti.
Autorský text
Zdroj: Přednášky a semináře- Výcvik v psychoanalytické párové terapii. Garant programu: PhDr. Slavoj Titl