Takže: rovnou vynecháme rady do života, které každý puberťák rovnou pouští druhým uchem ven. Koneckonců člověk si musí na některé věci přijít sám a leccos na vlastní pěst také pokazit. Chybami se člověk učí. Mé drahé patnáctileté já, posaď se a poslouchej, co ti vážně zjednoduší život.
Zdroj: Youtube
- Jestli ráno váháš, zda si umýt vlasy, umyj si vlasy! Ty chvíle si živě vybavuji dodnes. Ráno se vykulím z postele, koukám do zrcadla, ty vlasy… no já nevím, za chvíli jede autobus, to vydrží. O velké přestávce už na sebe nešťastně koukám na záchodě, na chodbě stojí ON a já vypadám jako vodník Česílko. Nemůžu říct, že o dvacet let později bych tenhle pocit neznala (i když obvykle nestojím na záchodě u zrcadla a na chodbě nečeká ON, ale většinou se snažím působit seriózním dojmem a oslňovat svým intelektem, ale v mozku mám jedinou myšlenku: mám mastný vlasy!). Ale kdybych se mohla vrátit v čase a poradit si jednu jedinou věc, pak by to bylo jednoznačně: nad ničím nepřemýšlej a koukej si je omýt! Zákonitě totiž bude venku mžít, v čepici se zpotíš, budeš dobíhat autobus, nad písemkou se budeš drbat ve vlasech a do oběda je z tebe Česílko.
- Nebarvi si vlasy načerno!!! Poprvé jsem si vlasy obarvila v patnácti. Tajně. Na odstín mahagon. Mámě jsem tvrdila, že je to odraz od trička. Jestli mi věřila, to nevím, ale neřešila to. Nebarvila jsem se proto, že bych se svou barvou byla až tak nespokojená, ale kamarádka říkala, že bych měla. I u nás doma, kde všechny ženy z mamčiny strany měly hustou kštici havraních vlasů, se o mých vlasech mluvilo jako o „pěti chlupech“ a „pochc*** slámě“. Sama jsem měla dojem, že mám vlasy zlatavé nebo jak hlásal název barvy na krabičce v drogerii „oříškové“. Ale když to řekla i Andrea, tak jsem to přebarvila. „Hele, dobrý, ale chtělo by to něco výraznějšího,“ zhodnotila spolužačka a já si z drogérie odnesla odstín kaštan. Vypadala jsem jako umrlec a máma už mi odraz od trička rozhodně nevěřila a udělila mi zaracha. Temné vlasy mi neslušely a co hůř, té barvy jsem se nemohla zbavit dobrých deset let. Poupravit barvu vlasů je fajn, ale radikální změny budou bolet, až si je rozmyslíš.
- Než strčíš boty do botníku, umyj je! Odjakživa mám problém s dochvilností. Vždycky se do něčeho zaberu a pak je najednou pozdě a musím letět. A na čem se to sekne? Špinavé boty! Aha! Když teď v předsíni zakopávám o zablácené boty své dcery a neustále jí opakuju, aby si je umyla a uložila, nejsem si jistá, že bych se v pubertě poslechla. Ale že mi čisté boty v botníku párkrát zachránily kůži, to je pravda pravdoucí.
- Máš chuť vyhodit všechny fotky s ex, protože se ti z něj zvedá žaludek? Tak je vyhoď, spal, vystřel do vesmíru. Kdysi jsem se po vleklém rozchodu chtěla zbavit fotek s přítelem, který se mi znechutil tak, že jsem se na něj nemohla ani podívat. Neublížil mi, byl to prostě nebetyčný idiot. Koneckonců na těch fotkách byly zachycené často chvíle, kdy jsem se s ním ani fotit nechtěla. Kdosi mě varoval, že jednou budu litovat, ať si je schovám. Nelitovala jsem nikdy. Dokonce když jsem je po letech našla na půdě u rodičů, zkazily mi den. Takže: pokud to nechceš, tak to zahoď a tečka.
- Pokud nejsou zničené, nikdy nevyhazuj věci z džínoviny! S přibývajícími lety roste i moje láska ke kvalitním oděvům a luxusním materiálům. Vlna, kašmír, hedvábí, len, kůže… Na tyhle věci mám na půdě speciální krabici, tzv. módní banku, a i když se mi daný oděv už nelíbí, ale jinak je v kondici, putuje sem. V pubertě jsem nic takového samozřejmě nevlastnila, i tak mě ale pár věcí skutečně mrzí. Společným jmenovatelem je džínovina – přišla jsem o dvě sukně a bundu, které bych teď vyvažovala zlatem. A hlavně to, holka, neupravuj střihem. Většinou to nefunguje a jednou budeš litovat. Na všechno ostatní kašli, nebudeš to nosit.
Může se to zdát jako prkotina a „rady za všechny prachy“, ale myslím, že kdybych tohle věděla před dvaceti lety, ušetřila jsem si spoustu nepříjemných uvědomění. A přitom takové blbosti, že?
Zdroj: autorský fejeton
