Jak se liší práce klinického psychologa od psychoterapeutů?
Chápu, že pro obecnou veřejnost je rozdělení velmi matoucí. V českém prostředí je možné potkat se s klinickým psychologem, psychologem ve zdravotnictví, psychologem a psychoterapeutem. V některých případech se dá práce klinického psychologa, psychologa ve zdravotnictví i poradenského psychologa propojit s psychoterapeutickou praxí. Tyto role či práce se odlišují požadavkem na vzdělání, kvalifikací, výkonem rolí a do jisté míry můžeme uvažovat i o rozdílu v náročnosti profese. Každá z těchto rolí má své specifické výzvy a nároky, které se liší v závislosti na pracovním prostředí a klientele.
Je pro odborníky v oblasti psychologie důležitá péče o jejich duševní zdraví?
Domnívám se, že péče o vlastní duševní zdraví je velmi důležitá u každé profese bez ohledu na to, jestli se jedná o pomáhající profesi či jakoukoli jinou. Práce psychologa je většinou v kategorii pomáhající profese a samozřejmě existují studie, které poukazují na význam péče o duševní zdraví zvláště v těchto profesích, kde je riziko syndromu vyhoření vyšší.
Může se i psycholog či psychiatr dostat do situace, kdy si nedokáže pomoci sám a potřebuje vyhledat odbornou pomoc?
Takovým příkladem z terapeutické praxe může být například situace, kdy psycholog pracuje s klientem, který prochází něčím, co vyvolává u terapeuta vzpomínky na podobné období jeho života. A to je přesně to, proč existuje supervize a případ, který se pak superviduje. S těmito případy se tak ve své praxi setkávám v rámci supervizních sezení, a to osobně nebo skrze své kolegy.
Jak jsem zmiňovala podmínku terapeutického výcviku, jeho součástí je navíc i sebezkušenostní část, kdy terapeuti procházejí vlastní terapií. Tato část výcviku nám nejen pomáhá lépe porozumět procesům, kterými procházejí naši klienti, ale také nás vede k tomu otevřít se možnosti vyhledat odbornou pomoc, pokud to je potřeba.
Přijetí této skutečnosti, že si i my zasloužíme podporu, je důležitým krokem v péči o naše vlastní duševní zdraví.
Jak lze rozpoznat varovné signály pracovního přetížení nebo syndromu vyhoření ve vašem oboru?
Myslím, že tyto signály jsou i pro obecnou veřejnost velmi dobře známé a zpopularizované a patří mezi ně emocionální vyčerpání, chronická únava, snížená efektivita, ztráta radosti z toho, co dělám, doprovázet jej můžou i fyzické projevy a cyničnost. Pokud se tedy objeví tyto příznaky, je důležité, aby se člověk zamyslel nad tím, zda by si neměl dát několik dní, nebo dokonce týdnů volna na mentální odpočinek a regeneraci. Nicméně je důležité si uvědomit, že volno není samospásné a pro každého nemusí být optimálním řešením. Co může být pro jednoho člověka účinnou cestou k obnově duševní pohody, může pro jiného znamenat další přitížení nebo stres.
Lze syndromu vyhoření nějak předcházet?
Myslím, že klíčové není pouze to, jak řešit situaci, když už k přetížení dojde, především ale to, jak mu předcházet. To nás opět přivádí k důležitosti péče o duševní zdraví, která by měla být součástí každodenního života nás všech. A když pracujete v pomáhající profesi, je to jako v letadle: nejprve nasadíte kyslíkovou masku sobě a až poté pomáháte ostatním.
Co vy sama děláte v rámci péče o duši?
V rámci praxe spolupracuji na pravidelné individuální bázi se dvěma supervizory a navíc se účastním pravidelných skupinových supervizních sezení. Právě tato supervizní setkání mi umožňují sdílet své postupy s dalšími kolegy, sdílet příběhy klientů a zároveň reflektovat své vlastní emoce, vztahování se k supervidovanému klientovi a dává mi možnost získání jiného náhledu. Zároveň vnímám supervizi jako nástroj, který mi dává možnost sdílení a získání podpory svých kolegů. Další pro mě podstatnou součástí psychopéče je další vzdělávání v oboru, rozšiřování kompetencí a tím pádem i vědomí, že jsem tzv. v obrazu.
Psycholožka Michaela Poslt Königová
A co nějaká psychohygiena?
Co se týče psychohygieny, pravidelně se snažím o sebereflexi svých vlastních pocitů, myšlenek i reakcí. V rámci možností se držím paradigmatu zdravého životního stylu a jeho vlivu na duševní a fyzické zdraví, a tak se snažím chodit včas spát a tím pádem mít i dostatek kvalitního spánku, hlídám si stravu a pravidelně se hýbu. Mým způsobem odreagování je i trávení času venku s rodinou a přáteli.
Platí v tomto oboru pravidlo, že „kovářova kobyla chodí bosa“ a terapeuti nemají čas věnovat pozornost vlastním problémům?
Je to otázka čistě individuální, zároveň ale vnímám větší důraz na psychohygienu bez ohledu na profesi, což samozřejmě může pomoci o sebe více pečovat. Zároveň se v analytické psychologii setkáváme s pojmem „zraněného léčitele“, kde Karl Gustav Jung používal tento termín k popisu psychoterapeutů, jejichž vlastní zranění a životní zkušenosti umožňují lépe porozumět, a tak i pomáhat klientům, kteří procházejí krizemi nebo traumatem. Tato myšlenka vychází z přesvědčení, že osobní bolest a zranění mohou být zdrojem moudrosti a empatie, pokud jsou správně integrovány a zpracovány.
Je pravda, že si psychologové a terapeuti nosí práci domů? A dá se tomu předejít různými technikami?
Bylo by asi mylné domnívat se, že každý den přijdu domů a úplně vypnu. V některých okamžicích se myšlence na terapeutický proces některého z klientů nevyhneme. Ale právě k tomu slouží jak supervize, tak případná vlastní sebezkušenost. Zároveň vnímám jako podstatné pro tuto profesi vytvoření jasných hranic mezi pracovním a osobním životem – a pak jsme zase u psychopéče o sebe. Také si myslím, že je důležité vědět, s jakým typem problémů u klientů umím pracovat a které raději hned na začátku pošlu k některému ze svých kolegů.
Co je podle vás důležité pro to, aby si odborník udržel od svých pacientů odstup a nedotýkaly se ho jejich osobní starosti?
Udržení určitého odstupu mezi psychologem/psychoterapeutem a jeho klienty je klíčovým aspektem terapeutického procesu vůbec. Pro to slouží pevné hranice tohoto vztahu, jako je vymezení tzv. zakázky, domluvení se na podmínkách spolupráce i jejího ukončení apod. V praktické rovině to znamená dodržovat terapeutický čas, který mám pro klienta vyhrazen, dodržovat storno podmínky, já osobně na začátku terapie nastavuji i komunikační kanál, kde si beru možnost nereagovat v momentě, kdy mi klient píše mimo náš „terapeutický čas“, a beru, že to, co klient napsal, probereme až na sezení. V rámci přijetí klienta do terapie zvažuji vhodnost přijetí, nastavuji možnost do pěti sezení klienta odmítnout, neberu do terapie své známé a blízké ani jejich příbuzné. Těch pravidel bych ale našla ještě celou řadu.
Zdroje:
Odpovídala Mgr. Ing. Michaela Poslt Königová, která má vystudovanou jednooborovou psychologii, hlavní výcvik má v analytické psychologii, schematerapii a traumatologii skrze výcvik v EMDR.
www.michaelakonigova.cz
