Převážná většina našich lesů je už totiž přinejmenším po dobu posledních dvou staletí fakticky plantážemi, jejichž posláním je dodávat co nejrychleji co nejvíc dřevní hmoty, stejně jako třeba sousední pole dodává kukuřici. Stromky se tak sázely hezky do řad, jako se třeba sázejí brambory, a lesáci měli předem spočítané, kolik a kdy jim plantáž dá dřeva. Existuje dokonce odborný termín Normalwald (Normální les), který označuje vzrostlou plantáž stromů; u nás samozřejmě hlavně smrků, protože rostou nejrychl eji a dávají největší výnosy.
Přírodě ovšem v posledních desetiletích dochází s lidstvem trpělivost a „normální lesy“ štítivě smetává z povrchu zemského. Tak jako v řadě jiných ohledů se příroda vrací ke skutečné normálnosti, ne té plantážnické.
Smrk patří na hory
Stromy se u nás kácejí buď plánovitě, nebo takzvaně nahodile – to se týká dřevin postižených „působením škodlivých činitelů“, v současnosti především kůrovce. Za posledních 30 let nahodilá těžba zhruba v polovině případů převyšovala plánovanou. Do extrému tento trend došel v poslední době, kdy se kvůli kůrovci nahodile kácí zhruba 95 procent stromů.
Lesníci a milovníci lesů své „šumící bory“ samozřejmě brání a snaží se je co nejrychleji obnovit. Vysazování stromků se stalo téměř módou: milionem sazenic přispěla Škoda Auto, Vojenské lesy a statky vloni vysadily na 12 milionů sazenic, Lesy města Brna 1,2 milionu stromků atd. V roce 2019 se v Česku vysadilo celkem 178 milionů stromků – přibližně půl napůl jehličnany a listnáče.
Bouřlivě diskutovanou otázkou ovšem zůstává, jaké stromky, v jakém poměru a kde přesně by se měly vysazovat. Sezona smrkových monokultur samozřejmě skončila: v současných „koktejlech“ sazenic jich bývá jen několik procent. Mimochodem, smrky by se teoreticky měly vysazovat jen v nadmořských výškách zhruba 800–900 metrů, odkud (původně z Alp) pocházejí a kde se jim nejlépe daří. Změny klimatu ale trápí i ty druhy stromů, které byly považovány za sázku na jistotu – třeba habry, duby či buky. Naopak málo žádoucímu akátu prospívají.
Jaké druhy stromů je vlastně nejlépe nyní vysazovat? A počítá se přitom s možností, že až vyrostou, může už být u nás poněkud odlišné klima?
„Spory o skladbu stromů, to je tak trochu nekončící příběh,“ říká RNDr. František Pelc, ředitel Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. „Už nejméně půl století se ví, že by druhová skladba našich lesů měla být jiná, než na jakou jsme v běžných hospodářských lesích nyní zvyklí. Zjednodušeně shrnuto – více než dvě třetiny přirozené skladby lesa by tvořily listnáče, zejména buk, dub, habr, lípa, bříza, jeřáb, jasan a podobně, méně než třetinu pak jehličnany, hlavně jedle, méně smrk a borovice. Smrku v přirozené skladbě by u nás bylo sotva 10 procent, hlavně na horách. Takový les bude pestřejší, odolnější jak vůči změnám klimatu, tak vůči nejrůznějším hmyzím kalamitám a dalším vlivům.“
Les si dovede pomoci sám
Vlastníci lesů nyní žádají stát o kompenzaci škod, které jim vznikly z prodeje kůrovcového dřeva, i o příspěvek na zalesňování vykácených porostů. Jedná se řádově o miliardové částky. Najdou se však odborníci, kteří by obnovu lesa chtěli nechat na lese samotném. Ten se totiž tímto způsobem obnovuje od počátku věků: když třeba do stromu udeřil blesk a shořel kus lesa, rostly v něm už za pár let přirozeně vyklíčené semenáčky, které rychle vytvořily kvalitní porost.
Tak by se mohly obnovovat i lesy u nás: v darwinovském boji o přežití by navíc zvítězily ty nejkvalitnější „geny“. My bychom takovému přirozenému lesu mohli napomoci především snížením stavů spárkaté zvěře a zlepšením zadržování vody v půdě (třeba vytvářením umělých tůní). Což by ovšem, jak si jistě každý lesník uvědomuje, znamenalo snížení výnosu z lesa. Přirozeně rostoucí porosty se totiž hůře kácejí a nedávají tolik dřevní hmoty jako smrkové plantáže (jejichž dřevo je navíc homogenní, takže se snadněji zpracovává).
Máme tedy mírně kacířskou otázku: nebylo by nejjednodušší nechat les, aby si pomohl sám?
„Nejde o žádnou kacířskou otázku, někdy je to zcela racionální cesta,“ říká František Pelc. „V jádrových územích národních parků a některých národních přírodních rezervacích jsou lesy dlouhodobě bez hospodářských těžebních zásahů, ponechávají se přirozené obnově a jsou v dobré kondici i přes různá stadia obnovního cyklu, ve kterých svoje místo mají i suché stromy. Pro zdraví ekosystému jsou totiž důležité zdravé, mladé i staré, malé, velké i mrtvé stromy. Předpokládám však, že tato metoda obnovy lesa zůstane v budoucnu v menšině a bude se odehrávat hlavně v chráněných územích. Věřím ale, že i u nás do budoucna budou převažovat lesy obhospodařované přírodě blízkým způsobem, které bude pěstovat lesní hospodář, inteligentně usměrňující a využívající přírodní procesy. Naopak monokultury nebo plantáže lesa nebudou mít na velkých plochách svoje opodstatnění.“
Můj protivník je veverka
Možná jste si všimli, jak v „šiškových letech“ odvážní lesníci sbírají šišky ze stromů z vysokozdvižné plošiny, z balónu, či prostě na strom vylezou. Sběr kvalitních semen je jedním z velkých problémů – ani ne tak u nás, jako ve světě. Ve Spojených státech třeba jde o jedno z vymírajících řemesel. Vyžaduje totiž mnoho znalostí, které se nedají jednoduše nastudovat, a staří sběrači je mladým adeptům předávají jen neochotně. Přitom jde o zásadní věci – jak poznat vhodný strom a kvalitní semena. To je nyní zvláště těžké, protože vinou změny klimatu ubývá kvalitních semen i „semenodárných“ stromů.
Americký časopis Wired nedávno přinesl alarmující článek na toto téma. Může nám připadat trochu legrační, když autor popisuje, jak sběrači vykrádají stovky šišek, jež si veverky uložily na zimu. Sběrači přitom zdůrazňují, že nikdy veverkám neseberou celou „sklizeň“, protože by pak nepřežily zimu. A proč vlastně veverky „olupují“? Protože sami by prý tak kvalitní semena najít neuměli.
Úsměv ale tuhne nad informacemi USDA Forest Service a dalších institucí, podle nichž Spojeným státům k obnově postižených lesů ročně chybí dvě miliardy sazenic. Vhodná semena či sazenice přitom často není kde koupit – podobné problémy totiž má i velká část Asie či Jižní Ameriky (odkud by sazenice stejně byly většinou nepoužitelné, protože vyrostly v odlišném klimatu) a pomalu je začíná pociťovat i Evropa. Ambiciózní plán USA na vysazení 34 miliard stromků do roku 2040 tak rychle usychá, i přesto, že peníze na sazenice jsou k dispozici. Nezisková organizace National Forest Foundation konstatuje, že se v USA daří osazovat novými stromky jen necelou pětinu holin.
Vypadá to tedy, že za oceánem budou muset přirozenou tvorbu lesa z jeho vlastních semenáčků přijmout jako fakt, byť to bude znamenat konec plánovitého plantážního pěstování a „těžby“ dřeva. U nás zatím se sazenicemi nejsou potíže – ale kdo ví, jaká bude situace třeba za deset let?
Autor: Jan Tichý
Zdroje: Autorský článek, Květy 17/2021