Fialka pochází původně z oblasti jižní a jihozápadní Evropy. Pravděpodobně rostla i v severní Africe, Turecku a na Kavkaze, ale ve středověku byla tak populární okrasnou rostlinou, že se hranice jejího původu vytyčují velmi těžko a violku vonnou si dnes utrhnete i v čínských městech nebo na jihu Skandinávie. Jen na horách ve výšce nad 800 metrů ji potkáte zřídka.
Pro své léčivé účinky se sbíral především oddenek, ale účinné látky jsou i v nati a atraktivním, krásně vonícím květu, který pouze pro svůj vzhled nachází často uplatnění v kuchyni. Všechny části fialky obsahují saponiny (usnadňují vykašlávání), hojivý sliz (užívá se jako kloktadlo nebo k ošetřování pokožky) a soli kyseliny salicylové (mají podobný účinek jako acylpyrin) – právě proto ulevují při revmatu.
Fialka je také oblíbenou detoxikační bylinkou – působí močopudně, podporuje imunitu, klidní pocuchané nervy a někteří bylináři jí přisuzují moc „čistit krev“. I proto na ni můžete narazit na seznamu bylin doporučovaných onkologickým pacientům. Mimochodem dle bylinářů Zentricha a Janči se už od pátého století přikládal na rakovinu kůže obklad z čerstvých listů.
Řekové fialkou léčili bolest hlavy a nespavost, Keltové zase květinu míchali s kozím mlékem a používali směs na pleť. Velmi populární byl svého času violkový krém podle německé abatyše Hildegardy z Bingenu, který zmírňuje bolest v jizvách a urychluje hojení, zvláště po operacích prsou a ozařování.
Violka vonná je také důležitým symbolem – v antice byla považována za symbol smrti a podsvětí, v Řecku se dokonce až do středověku sázela na hroby dětí, protože se věřilo, že se mrtví vracejí v prvních jarních květech. V křesťanské tradici jsou zase symbolem Kristova utrpení a měly kvést u paty kříže, na kterém zemřel. Dle květomluvy zase vyjadřuje lásku. Není škoda si ji jen tak trhat do vázičky?
Zdroj:
Jiří Janča , Josef A. Zentrich: Herbář léčivých rostlin, 6. díl – doplněk
