Čím je podle vás dané, že se děti stále častěji vzdalují přírodě? Jde spíš o vliv rodiny nebo celé společnosti? Vzpomeňme jen třeba překážky, které jste musela řešit v souvislosti s lesními školkami, á la není kuchyně, není státem posvěcená strava…

V západní společnosti se rozmáhá fenomén odmítání rizika. Je to představa, že se nikomu, a dětem obzvlášť, nic nesmí stát. To není možné, život nelze mít kompletně pod kontrolou, naštěstí. Zároveň se větší část obyvatelstva přesunula do měst. Příroda se stává prostředím, které není součástí každodenní zkušenosti a co neznáme, toho se přirozeně bojíme. Pro náš prastarý instinkt je každá nabídka bezpečí lákavá. Opatření a zákazy už ale někdy natolik zužují možnosti dětí objevovat svět, že již přestávají být prospěšné. Zdánlivě nejbezpečněji pak vypadají děti, které sedí u obrazovek. Děti se ale nenaučí pohybovat se bezpečně světem z aplikace. Potřebují zkušenost, kterou naše evoluce očekává - poznávat sami sebe celým svým tělem a smysly v náročných situacích, s oporou dospělého. To je skutečná cesta k odolnosti, tedy dost opačná, než ta která je západní společností posilována.

Lze předpokládat, že do lesních školek se hlásí děti, které jsou na přírodu zvyklé a jejichž rodiče je k lásce k přírodě i k pobytu v ní vedou. Setkala jste se někdy s menší přizpůsobivostí k životu v přírodě i u těchto dětí?

Děti jsou obecně velmi přizpůsobivé. Velmi záleží na tom, jakou oporu mají v nás dospělých. Potřebují bezpečnou náruč, ze které mohou objevovat čím dál větší kus světa a do které se kdykoli mohou vrátit do bezpečí. Pokud to nemají, je pro ně každá nová situace problém, ať už v přírodě nebo mezi novými lidmi. Poté, co projdou velkou změnou spojenou s příchodem do školky a začnou více objevovat přírodu, můžeme se setkat s problémy, které ukazují spíš na aktuální kondici dítěte - jestli je dobře najedené, vyspalé. To do velké míry určuje, jakou přizpůsobivost bude dítě mít třeba při proměně počasí. Je až k nevíře, jak radostně si děti užijí déšť i sychravo, ale pokud nemají dost sil, problém číhá na každém kroku.

Stále častěji narážíme na termín „biofobie“, tedy strachu vůbec vyjít do přírody. Co je podle vás potřebné dělat, aby tento stav postihl co nejméně lidí?

Na všechny obavy, se kterými jsem se u dětí, ale i sama u sebe setkala, mi nejlépe funguje laskavost a vděčnost za maličkosti. Pokud už je dítě či dospělý ve stavu, že pouhé vykročení do přírody vyvolává odpor, nemá smysl tlačit na pilu. Pro každého existuje cesta, jak se s přírodou sblížit. Třeba přes potraviny - lze si zkusit něco vypěstovat, dotknout se země, listů, časem možná dokonce i žížaly. Nebo si lze sednou na deku na dohled lesa, dýchat a uvědomit si, že jsou to právě zelené rostliny, se kterými jsem doslova spojená svým dechem. Určitě pomůže, když na to člověk není sám. Dnes je i v České republice dostupná tzv. přírodní terapie - tedy doprovázení lidmi, kteří umí zajistit bezpečí a podpořit osobní růst - protože každý strach nás okrádá o mnoho krásy ze života.

Zdroj: časopis Květy, PhDr. Tereza Valkounová