Příroda, nebo zelená manipulace?

Jak poznat, kdy jde o skutečnou přírodu a kdy se vás výrobce jen snaží lapit na ekologickou vějičku?
Čistý, přírodní, zelený. Kosmetiky, která láká k nákupu, právě těmito výrazy přibývá. Pravdou ale je, že o tom, co najdete uvnitř, říkají pramálo. Jak poznat, kdy jde o skutečnou přírodu a kdy se vás výrobce jen snaží lapit na ekologickou vějičku?

Obliba zelené kosmetiky rok od roku roste – svědčí o tom nejen fakt, že přibývá značek, které ji vyrábějí, ale že se zelený trend odráží i v přípravcích konvenčních značek. Dokonce i lidé, kteří se dřív o životní prostředí ani přírodní ingredience nijak zvlášť nezajímali, chtějí mít ve svém krému méně chemie a více přírody. V praxi to vede k tomu, že se z ekologie stává především šikovný marketingový nástroj. I když se totiž zelená kosmetika tváří ze všeho nejvíc jako hodná holka (a ta opravdu přírodní vážně hodná je), jde o byznys, ve kterém se točí obrovské množství peněz.

V regálech tak najdete mnoho přípravků, která se zeleně jenom tváří a s přírodou a ohleduplností k životnímu prostředí mají společného pramálo. A nejde přitom o klamání zákazníků, producenti jen využívají skuliny, kterou jim nabízí chybějící legislativa. Žádná právní norma totiž nedefinuje výraz přírodní. Výrobci tedy pod touto hlavičkou mohou prodávat prakticky cokoli a mnozí to také dělají. Tím spíš, že zákazníků, kteří umí skutečně přírodní kosmetiku poznat, je navíc pořád menšina.

Není tedy divu, že se z Ameriky, Kanady, Evropy a dokonce už i z Česka začínají ozývat hlasy vědkyň, formulátorek kosmetických produktů, které upozorňují na to, že řada výrazů, které se objevují na obalech kosmetických produktů, funguje jen jako marketingový tah. Co hůř, že jde o tazvaný greenwashing, tedy falešnou snahu výrobců působit odpovědně vůči životnímu prostředí, a tím se zalíbit zákazníkům a zvýšit prodeje.

Zelený marketing

Netoxický, čistý, bez chemie. Tyto výrazy se v českém prostředí zase tolik nepoužívají, ale v anglosaských zemích už jsou vesměs považována za greenwashing. Nejhůře je na tom slovo clean (čistý)– jako čistá kosmetika je dnes totiž označováno kde co. A jelikož je slovo čistý dostatečně nicneříkající, stal se z něj oblíbený obrat největších parfumérských řetězců či konvenčních značek, které chtějí oslovit ekologicky smýšlející zákazníky.

Dr. Anke Ginsburg, formulátorka konvenční kosmetiky z Velké Británie k tomu na svém instagramovém účtu trefně píše: „Neexistuje žádná zákonná definice termínu clean. Pokud je někde produkt popsán jako hydratační, je možné to prokázat relevantními standardy a efektivními testovacími metodami, což u termínu clean prostě nelze. Jde o velmi subjektivní termín, který si každý zákazník může vykládat jinak. Zatímco někomu jako čisté složení připadá už to, že v něm nejsou některé ingredience, někdo jiný má na věc pohled mnohem širší. Uvádět tedy na výrobku, že je čistý, je pro spotřebitele velmi matoucí. Navíc to vede ke strašení škodlivými a „zlými“ ingrediencemi, což je podle mého názoru jen nekalá taktika některých výrobců a značek.“

Totéž se týká i pojmu netoxický. Všechny látky, které se v kosmetice používají, jsou totiž schválené jako pro člověka zdravotně nezávadné. Jejich potenciální toxicita je otázkou množství, v jakém ho v žádném produktu nenajdeme. Případně se může týkat takzvaného koktejlového efektu, tedy možných kombinací s dalšími látkami. Veškerá kosmetika, minimálně ta z Evropské unie, je ale jako taková zcela netoxická. Existuje jen ta, u níž může být potenciální riziko a která je méně přirozená tělu, tedy ta konvenční, a pak ta, která je tělu přirozenější, tedy skutečná přírodní kosmetika.

Strašák jménem chemie

Nesmyslný je i pojem bez chemie. Když to totiž vezmeme kolem a kolem, skládá se celý náš svět z chemických sloučenin. Chemie je tedy nejen to, co vyrobil člověk, ale i to, co pochází z přírody. Na místě je tedy spíše užívat správně slov: přírodní, přírodně identické (vyrobené člověkem jako napodobenina přírodní látky) a syntetické (vyrobené člověkem v laboratoři).

Každopádně platí, že pokud nějaká značka vypočítává, co všechno v jejich produktech není, pak ji příliš neposlouchejte a v INCI, tedy složení na obalu, se zaměřte na to, co v produktu naopak je, možná budete překvapeni. Nejlepším vodítkem, díky kterému si budete moci přírodní kosmetiku koupit bez přemýšlení, je nezávislý certifikát jako ICEA, BDIH, Ecocert, Cosmebio, Soil Association či CPK. Pokud je složení přípravku složitější a certifikát chybí, je třeba prověřit jednotlivé ingredience. Jako základní orientace vám dobře poslouží například stránky americké organizace Enviromental Working Group (EWG), která má i svůj (v Americe velice oblíbený) certifikát. Ani na ně ale stoprocentně spoléhat nelze, protože se z nich například neproklikáte na relevantní studie, v nichž byste mohli najít hlubší informace.

Berete-li však zelený trend vážně, měli byste uvažovat ještě dál a zajímat se například i o ekologičnost obalů, o udržitelnost při výrobě, férové zaměstnávání lidí, kteří vaši kosmetiku připravují, či o stopu, jíž váš krém celkově zanechá v životním prostředí. Proto je nejlepší volit malé a pokud možno i lokální výrobce, u nichž celá výroba bývá transparentnější. Zárukou ohleduplnosti k životnímu prostředí jsou i výše zmíněné certifikáty.

Autorka je pořadatelkou Green Beauty Marketu, největšího evropského pop-up store s přírodní kosmetikou.

Ale ne! Používáte zastaralou verzi prohlížeče, kterou náš videoportál Kondice nepodporuje!
Pro sledování cvičebních videí, poslouchání meditací a čtení nejnovějších článků, receptů i speciálů Kondice si prosím aktualizujte svůj prohlížeč.