Bez plenek už od narození?

Sedí na matraci uprostřed velké místnosti v pražském A centru. Zatímco maminkám sedícím okolo vykládá o tom, jak žít s miminem bez plen, chová Zuzana Sádecká čelem k obecenstvu svého osmitýdenního syna Metoděje. Skrčený chlapeček je od pasu dolů nahý a matka mu jakoby mimochodem pod zadkem drží malý červený nočník. Na synkovi je zbytek. Tak vypadá bezplenková komunikační metoda v praxi. Dáte dítě nad nočník, ale taky třeba nad záchod, umyvadlo nebo mu jen vystrčíte zadek někde venku, kdykoli máte pocit, že potřebuje na malou či velkou. Což není vždycky úplně snadné poznat. „Je potřeba dítě sledovat a odchytit, jakými signály dává svou potřebu najevo. Třeba že se při kojení začne odtrhávat od prsu, ačkoli má ještě hlad,“ vysvětluje Zuzana Sádecká. Jiným signálem má být třeba noční pofňukávání nebo pohled miminka takzvaně ‚do blba‘. Případně to, že k vám starší dítě přileze a začne vás tahat za nohavici.

Kluk je náročnější

Bezplenková komunikační metoda není novým vynálezem, něco podobného praktikovaly a stále praktikují matky všude po světě. Naše spotřeba plenek je tak vlastně spíše výjimečná. Jenže něco jiného je vysazování dítěte, které má žena kdesi v Africe přivázané na těle a něco jiného je sledování dítěte, které máte v kočáru. To uznává i Zuzana Sádecká. ‚Bezplenkovku‘ provozuje už u druhého dítěte a s překvapením zjišťuje, že její malý syn čurá mnohem častěji než starší dcerka, což vyžaduje ještě větší nasazení. Přiznává i to, že když s metodou u prvního dítěte začínala, bylo to pro ni celkem frustrující – narážela na nepochopení kamarádů a rodiny a také ji trápilo, že si třeba nebyla vždy jistá vysílanými signály.

Na plný úvazek

K tomu, aby metoda fungovala, je třeba začít nejpozději do čtyř měsíců věku. Pokud to chcete zkusit, zvažte všechny okolnosti – budete takové frajerky, abyste vytáhly nočník třeba v autobuse? A v noci? Protože pokud to neuděláte, můžete dítě de facto frustrovat. Ani malá miminka však nečurají tak často, jak se rodičům zdá a dá se docela dobře vypozorovat, kdy se tak stává – většinou to bývá po probuzení či při kojení. „Dítě se musí uvolnit, proto při vysazení na nočník používejte nějaké citoslovce, třeba čččč nebo ssss,“ radí Sádecká. Její dcera se nakonec plenek úplně zbavila až kolem roku a půl, což není zase tak výjimečné.

Bez plenek je mi blíž

Asi i proto byla Barbora Pincová, která na kurs přišla se svou osmiměsíční dcerou, trochu rozpačitá: „Jestli jsem to dobře pochopila, nebude dítě bez plenek o moc dřív, navíc musíte být pořád ve střehu. Vlastně mi smysl trochu uniká.“ Jiná z přítomných žen na to reagovala tvrzením, že kouzlo je v tom, že matka nesmí myslet na sebe, ale právě na dítě.

Je otázkou, zda mimino o něco podobného stojí. Podle dětské lékařky Hany Cabrnochové nikoli a metodu považuje za nesmyslnou. „Vždyť teprve kolem osmnácti měsíců dokáže dítě ovládat močový měchýř natolik, aby se vyprázdnilo na pokyn do nočníku,“ tvrdí lékařka. Zkušenosti osmadvacetileté Gabriely Novotné jsou ale jiné. Používá metodu u své tříměsíční dcery Laury a tvrdí, že si troufne ji nechat bez plen celou noc, protože se budí jen jednou či dvakrát a to ji pak stačí dát nad nočník.

Mladá žena ale připouští, že metoda je to opravdu časově náročná. „To je ale péče o dítě tak jako tak,“ shrnuje Gabriela s tím, že úspora plenek je až vedlejší. Což lektorka nijak nepopírá – odměnou podle ní není ani tak to, že jich dítě nespotřebuje tolik, jako spíše navázání velmi úzkého vztahu s potomkem. Tím se také tento přístup liší od snahy předešlých generací. Těm šlo hlavně o to, aby se dítě co nejdříve plenek zbavilo. Jeho pocity se při tom zas tak moc neřešily. Takže v tomto smyslu je ‚bezplenkovka‘ objevná.