Říká se, že každý běžkař, který se chce dostat do běžkařského nebe by si měl alespoň jednou v životě zajet Vasaloppet neboli Vasák. Já jsem ho jela poprvé před osmi lety a tehdy jsem si říkala, že naposledy. Ještě teď si pamatuju, jak jsem po cestě počítala kilometry a těšila se, až budu konečně v cíli. To jsem ale netušila, jak intenzivní zážitek mě čeká letos.
Ani nevím, kdy se nápad zajet si znovu Vasák zrodil. Nejspíš na jaře, když jsem odložila po zimě běžky a do dalších závodů bylo daleko. Letos má Vasův běh stý ročník, to by bylo něco! Skvělá atmosféra, dobrá parta... S manželem jsme členy ED System Silviny týmu, největšího amatérského týmu běžeckého lyžování u nás, který zahrnuje jak hobíky, tak inspirativní závoďáky, prostě lidi, kteří běžky milují. Výhodou je, že ať se vydáte na jakékoliv závody, máte na místě parťáky, kteří vám namažou lyže, dodají potřebné informace, rady i motivaci. A taky máte s kým sdílet běžkařské zážitky, a to je nejvíc. Prostě nejste na takovou velkou věc, jako je uběhnout Vasák sami, což dost pomáhá. Takže když jsem pak k Vánocům od manžela dostala startovné, nebylo co řešit.
Teď se masa lidí přede mnou pomalu dává do pohybu. S manželem si popřejeme hodně štěstí, hlavně zážitky. Loučíme se s tím, že se potkáme v cíli. Vzpomínám si na varování Máry Pazderského, našeho trenéra a šéfa týmu, že se máme po startu dát lehce do leva, abychom minuli louži. Pozdě, už v ní jsem, a i v té za ní. Na nějaké vyhýbání se tady prostě není místo. Lidi přede mnou se snaží co nejrychleji rozjet, ale já vím, že je to zbytečné. Párkrát se odpíchnu holemi a dav se zastaví, někteří nestíhají dobrzdit, takže klopýtají nebo rovnou padají. Rovinka od startu je dlouhá asi 300 m, pak se masa lidí stáčí do úzkého hrdla kopce, kterému se říká sjezdovka. První tři kilometry závodu totiž vedou po něm.
Podmínky nám absolutně nepřejí. Už když jsme přijížděli ke startu, drobně pršelo a všude na parkovišti bylo bláto. Sníh je těžký a mokrý už po prvních metrech je mi jasné, že jakýkoliv pohyb v něm bude mnohem náročnější než při mém prvním závodě. Ostatně varoval nás i Mára, když za námi večer před závodem přišel do srubu, který s manželem sdílíme s dalšími třemi členy týmu. „Podmínky budou opravdu těžké. S mázou jsme dělali, co jsme mohli, ale bez fluorů to prostě nepojede,“ vysvětlil nám smutně a dodal, že bezfluorové mazání závod hobíkům jako jsem já prodlouží tak o hodinu. Informace, kterou těsně před startem vážně nechcete slyšet….
Markéta Chýňavová
Deštík jsem alespoň na chvíli vyřešila igelitovým pytlem, který jsem si na startu navlékla přes týmovou kombinézu. Bojím se, že bych kvůli dešti mohla zbytečně prochladnout, zvlášť když budu popocházet po sjezdovce.. Až se trochu zahřeju, chci si igelit sundat a vyhodit ho na některé z občerstvovacích stanic (podél trati se žádné odpadky odhazovat nesmí). S těžkým sněhem ale samozřejmě nemůžu udělat vůbec nic.
Vstávali jsme ve tři čtvrtě na čtyři, cesta na závod trvala dvě hodiny a v sedm to všechno vypuklo. S manželem jsme oba ve čtvrté vlně. Nikdo v ní ale zatím neběží, jednoduše to nejde, a tak pomaličku stoupáme po „sjezdovce“ rychlostí asi tak 4 km v hodině. Snažím se nikomu nešlapat na lyže, a hlavně si nezlomit hůl. Zlomených je jich kolem mě habaděj. Na „sjezdovce“ jsem strávila 45 minut. Na jejím vrcholu mě vítá cedule 87 km do cíle. To je prima, pomyslím si ještě plná sil. Hurá do stopy a jedem. Tedy do něčeho, co stopu spíš připomíná. Čtyři tisíce lidí, kteří se tudy prohnali přede mnou, jí přeci jen daly trochu zabrat.
Markéta Chýňavová Vasaloppet
Otázka cti
Vasák má celkem devadesát kilometrů a závodní trať vede ze švédského Sälenu do Mory. Jezdí se od roku 1922 téměř každý rok, nekonal se jen dvakrát nebo třikrát, a to kvůli nepříznivým sněhovým podmínkám. Běží se na památku švédského šlechtice a také prvního krále a sjednotitele Švédska Gustava Vasy vždy první březnovou neděli. Je to neuvěřitelné, ale pravidelně se ho účastní téměř 16 tisíc běžkařů, mužů a žen všech věkových kategorií (od letoška mohou startovat už sedmnáctiletí). Žasnu kolik Švédek závod jede. Jet Vasák je pro ně otázkou cti. Zdá se, že jezdí všechny generace od sedmnáctiletých až po zasloužilé veteránky.
U Švédů je závod velmi oblíbený. Říká se, že Švéd nebo Švédka, kteří ho neběží, pomáhají buď s jeho organizací nebo se na něj aspoň dívají v televizi. Nadmíru oblíbený je i mezi Čechy. Letos se nás na startovní čáru postavilo rekordních 769. Tím se naše země ocitla v počtu účastníků na třetím místě, hned za Nory. Dokonce jsme v účasti předběhli i Finy.
Markéta Chýňavová, Vasaloppet
Stejně jako před devíti lety jsem se snažila trénovat, jak mi práce, zdraví a rodina dovolily, ale sněhové podmínky v Česku mým plánům bohužel moc nepřály. V únoru jsem běžky vyměnila za skialpy a sníh k běžkování jsem o víkendech hledala ve vyšších nadmořských výškách v Krkonoších. Poslední větší trénink na běžkách jsem vzdala s myšlenkou, že si půjdu raději zaběhat u nás v Polabí. A tak jsem v neděli, přesně týden před závodem, při běhání zakopla, sedřela si ruce a narazila kolena. Teď už je to sice lepší, ale úplně fit ještě nejsem. Naražené koleno mi manžel zatejpoval včera, ruku mi oblepil dnes ráno před závodem. Ruka vypadá v pohodě, ale naražené koleno se ozývá i při chůzi. Zakážu si na to myslet.
Ach ty soupaže
Soupaže nejsou zrovna moje silná stránka, mám ráda stříďák, přesto „píchám“ co to dá. V kopečkách mám pocit, že lyže kloužou a odraz se nedaří. Myslím na to, že je potřeba neustále doplňovat energii. „Při závodě pijte a jezte, co to dá,“ radil nám večer ve srubu Mára. Výhodou podobných závodů je, že můžu večer před závodem sníst tolik sacharidů, co hrdlo ráčí, což normálně nedělám. Tělo je totiž potřebuje k doplnění svalového glykogenu. Minimálně první hodinu a půl závodu na něj pojedu. I moje dnešní snídaně, kterou jsem snědla v autě cestou na závod, stála spíš na sacharidech. Rýže se sýrem cottage a marmeládou nevypadala zrovna vábně, ale donutila jsem se sníst celou krabičku. A těsně před startem jsem do sebe ještě natlačila banán. Taky je samozřejmě třeba hodně pít, a tak mám v sobě i ionťák.
Po hodině vystupuju ze stopy, do označené krabice odhazuju igelitový pytel a dávám si první energetický gel. Dnešní závod nebo spíš celodenní výlet bude opravdu dlouhý, takže pár minut na občerstvení mě nezabije. Radši chvíli zastavit než riskovat kolizi s jinými závodníky.
První zastávka je po deseti kilometrech na Smäganu. Trať obklopují místní fanoušci, kteří fandí každému lyžaři, jako by byl právě on hvězdou závodu. Kromě ionťáku a vody se podává tradiční borůvková polévka blåbärssoppa. Kouknu na hodinky a zjišťuju, že už jsem na trati hodinu dvacet čtyři minut. Takhle dlouho jsem deset kilometrů ještě nejela. V hlavě si zakazuju počítat v kolik bych asi tak mohla dorazit do cíle. Hodím do sebe nabízený ionťák, vodu a jedu dál.
Vasaloppet
Moje první křeče
Další zastávka je na 24 kilometru v Mangsbodarně, vytahuju další gel a pití. V duchu si říkám, ještě stejnou vzdálenost a jsem v cíli Jizerky. Moc mi to nepomáhá. Snažím se jet v něčem, co stopu jen vzdáleně připomíná. Soupaží to celkem jde, ale když nasadím stříďák, vypadá můj styl spíš jako klopýtání než běžkování. Odraz nefunguje. Začínají se ozývat ruce a třísla.
Po několika dalších kilometrech dostávám křeče. Jediné křeče, které jsem kdy měla, byly v těhotenství – do lýtka. Teď mě chytají do stehna, prstů u nohy a do tricepsu. Vše na pravé straně. Přemýšlím, kde se stala chyba. Přeci každý den beru magnézko a až na těhotenství jsem křeče nikdy neměla…
Na 35. km v Risbergu prosím u stánku Enervitu o tablety proti křečím, marně, nemám předplaceno. Naštěstí si vzpomenu, že bych v ledvince pro tyto případy měla mít pohotovostní antikřečovou ampuli. Světe div se, po pár kilometrech zabírá. Přidává se ale bolest naraženého kolene. Cedule hlásí 55 km do cíle, jak já to dám? V jednu chvíli mě dokonce napadá, že se na zbytek závodu vykašlu. Sakra, kdo říkal, že je Vasák po rovině nebo snad i z kopce? Zřejmě někdo, kdo ho nikdy nejel. „Hupíků“, které podle svých sil buď vyběhnete nebo vyťapete stromečkem, je nekonečně mnoho.
Atmosféra podél trati je ale úžasná. Švédové fandí všem projíždějícím. Vědí, že je to potřeba. Někteří z nich závod dokonce vnímají jako příležitost k pikniku. Podél tratě mají ve sněhu vydlabaná místa, která si vystlali kožešinami a k tomu si zapálili ohýnek. Ve vzduchu je cítit vůně opékaného masa. Ti, co mají na trati kamarády nebo blízké mají připravené transparenty a osobní občerstvení. Viděla jsem čipsy, nazdobené jednohubky, koláčky, kelímky s coca-colou nebo kávičkou. Překvapivě na nic z toho chuť nemám.
Na obzoru další občerstvovačka Evertsberg. Gel a ionťák doplňuju bujónem s houstičkou, což vítám jako příjemnou změnu. Jedu dál. Už po chvíli začínám litovat, že jsem si nenechala na občerstvovačce přimazat lyže. Když se vám nedaří se odrazit, bere vám to zbytečně energii. Přimažu na další občerstvovačce. Určitě. Slibuju si.
Máza mi dává křídla
Oxberg! Sundavám lyže a stojím frontu na mázu. Žádný spěch, hlavně dojet. A když už jsem bez nich, odskočím si rovnou i na záchod. Další gel a ionťák. Do cíle zbývá 30 kilometrů. S namazanými lyžemi jako by mi narostly křídla. Sláva, konečně jedu stříďákem. Jakkoliv se to zdá nemožné, začínám i předjíždět. V duchu si nadávám, proč jsem si nenechala přimazat dřív. Zase jsem o jednu zkušenost bohatší…
Ale ani dobrý odraz mi nebrání v tom, abych netrpělivě vyhlížela další ceduli se zbývajícími kilometry. Někteří fanoušci u trati nabízejí kávu. S chutí bych si ji dala, ale bojím se křečí, takže nic. Krajina se začíná šeřit, na cestě jsem už víc než osm hodin. Konečně 7, 5, 3 a 2 kilometry do cíle. Už slyším fanoušky lemující cílovou rovinku. Jsem v Moře a projíždím cílem. Hurá. Právě jsem dojela svůj nejtěžší závod na běžkách!
Vidím, jak se fotí týmová kolegyně Dana. Prosím o foto, na krk si nechám dát medaili a na tvář pusu od manžela, který mě s obavou vyhlíží. Čas pro mě tentokrát není důležitý, hlavně že jsem v cíli (ve skutečnosti je zhruba o dvě hodiny horší čas než před devíti lety).
Už sem fakt nepojedu, říkám si. Jedině možná… prý se jede stejná devadesátikilometrová trasa v noci. Jednotlivé vesničky jsou krásně osvětlené, každá jinou barvou, jede to necelá tisícovka lidí, a hlavně volným způsobem, takže můžete kombinovat klasiku s bruslením… Napadá mě, nikdy neříkej nikdy.
Zdroje: Autorský text, https://www.vasaloppet.se/en/
Sledujte nás v Google Zprávách