Nakonec to byl nezapomenutelný zážitek, i když se příprava kvůli spoustě trablů moc nevyvedla. Když jsme to dokázaly my, dáte to příště i vy!

Když se mě v lednu šéfredaktorka Míša zeptala, jestli bych si nechtěla zaběhnout půlmaraton, neváhala jsem. Sice už neběhám tak často a vzdálenosti nebývají delší než deset kilometrů, ale tři měsíce na přípravu jsou pro rekreačního běžce dostačující. Navíc už mám několik půlmaratonů za sebou, takže jsem věděla, do čeho jdu. A tak jsem si ke svému pravidelnému cvičení dvakrát týdně naordinovala běh a postupně přidávala kilometry. V únoru jsem si zaběhla jedenáctikilometrovou trasu a v březnu se chystala na patnáctku. Jenže místo ní jsem si dala tak akorát antibiotika a klid na lůžku. Nevadí, čas ještě je. Když jsem se pak ale po nemoci konečně opět rozběhala a dostala se k desítce, trénink mi pro změnu zhatila silná alergie. Kvůli pylu z bříz jsem nemohla pořádně dýchat, oči mi slzely a otékaly, z nosu teklo... Jak já oproti jiným vítala ochlazení! Konečně jsem se opět mohla vyběhnout. Bohužel ale na víc jak jedenáct kilometrů nedošlo. Měla mi být jasné, že když jsou děti čtyři měsíce v kuse zdravé, musí něco přijít. Pátá nemoc. Nejdřív jeden, následující týden druhý syn. Klasika, proč by měli marodit spolu. Minimum hlídání, hodně práce, výběhy maximálně do sedmi kilometrů. Začala jsem pochybovat. Nemám to zrušit? Nebo se přehlásit jen na desítku? 

Naštěstí jsem v tom nebyla sama, kolegyně Dominika taky statečně bojovala: „Moje příprava nebyla vůbec ideální. Překazila mi ji únorová antibiotika i březnové úporné bolesti zad. Nakonec jsem si měsíc před startem řekla, že v tréninku zkusím uběhnout patnáct kilometrů a pokud to nezvládnu, nastoupím jen na krajskou desítku. Od dvanáctého kilometru jsem trpěla, ale když jsem nakonec zvládla patnáct bez občerstvení, doufala jsem, že na závodě už i těch posledních šest nějak dotlačím.“

Trable se nevyhnuly ani jedné ze dvou našich čtenářek, které vyhrály soutěž Kondice a Pumy a získaly startovné na plzeňský půlmaraton. Michaela místo na startu skončila v nemocnici. Snad bude brzy v pořádku a potkáme se třeba někdy příště! Druhá čtenářka Věrka se ale s námi na startu naštěstí potkala. 

Přípravy vrcholí

Fyzicky jsem připravená nebyla, a tak jsem se soustředila na vše ostatní. Když mi přišla výbava od Pumy, můj muž se smíchem prohlásil: „Tak hlavně, že u toho super výkonu budeš dobře vypadat!“ A že to byly opravdu krásné kousky! Mě ale hlavně zajímalo, abych se stihla proběhnout v nových botách, závodních Puma Velocity 3 Nitro kráskách. Za mě je to ideální silniční bota, lehká a pohodlná. Kolegyně Dominika si od Pumy zamilovala jemné běžecké kraťasy a lehounké tílko, čtenářku Věrku mile překvapil odhad velikosti, včetně podprsenky. Vše perfektně sedělo.

Čím víc se závod blížil, tím víc jsem sledovala počasí. Ta široká teplotní škála mě děsila. Ráno lehce nad nulou, v 10, kdy se startuje, už bude jedenáct stupňů a v poledne se rtuť teploměru přiblíží pomalu ke dvacítce. Přidejte si pocitovou teplotu, která má být asi o pět stupňů vyšší a jasnou oblohu. Do batohu tedy balím jak lehkou Puma větrovku, tak opalovací krém.

Hlavně to nepřepálit

Do Plzně přijíždíme s Domčou necelou hodinu před startem, tak akorát, abychom si vyzvedly startovní čísla, uložily věci do úschovny, odskočily si a u Puma stánku se seznámily a vyfotily s Věrkou. Atmosféra je velmi příjemná a přátelská, organizátoři mají vše zvládnuté, obloha je jasná, teplota rychle stoupá a já snad poprvé nejsem nervózní. V hlavě mám totiž vše srovnané. Moje taktika je jednoduchá. Respekt ze vzdálenosti a přenastavení mysli, abych dnešní běh nevnímala jako závod ale jako delší výběh, při kterém si odpočinu od dětských nemocí a načerpám energii z přírody. Nemá smysl pokoušet zdraví a snažit se zaběhnout osobák, když nemám natrénováno. Abych nepřepálila start a vydržela pomalé tempo, zůstala jsem s Domčou na chvostu startovního pole. Když jsme odstartovaly, Dominika utrousila, jestli vím, že prvních pět kilometrů je do kopce. „Co? To nevím, Plzeň není rovina?“

Domča se mě držela a táhly jsme to spolu několik kilometrů, ale pak mi pokynula, ať běžím, že na ni je tempo 6:30 už moc rychlé. Překvapilo mě, jak dobře se mi běží, ačkoliv teplota víc a víc stoupala a já litovala, že jsem si nakonec nevzala kraťasy. Abych se neutrhla úplně a vydržela běžet na pohodu, pustila jsem si do uší podcast Českého rozhlasu o Kurtu Cobainovi. Klidný hlas moderátora mě držel na uzdě. Naopak od nějakého dvanáctého kilometru, kdy jsem poprvé pocítila únavu, jsem zvolila playlist svižných písniček. Na občerstvovačce jsem se nakopla ionťákem a běžela dál. Všimla jsem si, že mě téměř nikdo nepředbíhá, naopak, to já dávala všechny, kteří to přepálili a postupně přecházeli do chůze. 

Dohonila jsem dokonce i Věrku, kterou překvapilo vedro. Jsem na sebe pyšná, nejen, že jsem po celou dobu závodu udržela stejné tempo, ale nezastavila jsem se ani v kopcích, se kterými jsem nepočítala. Dobře, až na jeden - strmý kopec před dvacátým kilometrem byl vážně podpásovka a já před finálním seběhem na chvíli přešla do chůze. Ale ten poslední kilák z kopce? Za odměnu! Jako by se ve mně probudila závodnice, do cíle jsem sprintovala, endorfiny ze mě stříkaly a já doběhla s úsměvem. Můžu běžet ještě dál? Ano, tak dobře jsem se cítila!

Mise splněna

Dominika nastupovala s hlavou plnou starostí a pěkně vyždímaná. Na druhou stranu si řekla, že až doběhne, bude to taková tečka za vším nepříjemným, co ji v posledních dnech potkalo. Nakonec to tak jednoduché nebylo, ale hlavu si pročistila. Líbila se jí komornější atmosféra oproti jiným velkým závodům (běžců se přihlásilo jen 1700) a svižnější start: „I když se záměrně na závodech stavím až dozadu, trochu mě zaskočilo, že jsem v jednu chvíli běžela na úplném chvostu. Důležité je pak nenechat se strhnout a jet si svým tempem. Závodit jen sama se sebou. A v téhle zkoušce jsem obstála a na chvostu nezůstala. Oproti loňsku jsem si polepšila skoro o dvě minuty a díky těm kopcům jsem na sebe vážně hrdá,“ svěřila se mi.

Byl to její druhý půlmaraton a udělala si díky němu jasno v tom, že potřebuje hezkou trasu spíš než řvoucí davy podél cest. „Tak možná příští rok si dám další, zase někde v přírodě. Jednu věc jsem si ale uvědomila. Když jsem před pěti lety začínala běhat a sotva uběhla „pětku“, měla jsem za cíl být schopná dát si jednou týdně desítku na pohodu. No a jsem tam! Mise splněna a za to se musím pochválit. Nebylo to zadarmo.“

Příště budu rychlejší

Věrka jela na závod s tím, že si chce užít pocit sounáležitosti s ostatními a radost ze společného běhu, což se jí splnilo. Běžně běhá kratší vzdálenosti, třikrát týdně 8 až 15 kilometrů, většinou ale se svým psem. Protože ale vybíhá v zimě přes den a v létě brzy ráno, zaskočilo ji horko a z výsledného času byla trošku zklamaná. „Díky plzeňskému půlmaratonu jsem přišla na to, že běh se psem je sice bezvadná aktivita, která kromě radosti z pohybu s úžasným kamarádem pomáhá budovat základní vytrvalost, nicméně občas budu běhat i bez Lakiho a dám si intervaly, abych trošku zlepšila rychlost. A až budu mít pocit, že to má smysl, přihlásím se na další závod.“

Myslela jsem si, že tak dlouhé vzdálenosti už běhat nebudu, ale i s Dominikou a Věrkou jsme se shodly, že tenhle závod bychom si za rok klidně zopakovaly! Není to přehnaná masovka a organizačně mu za nás nic nechybělo, vodiči, dostatečný počet občerstvovacích stanic, perfektní zázemí s toaletami a úschovnou, doprovodný program, stánky s občerstvením a sportovním vybavením v areálu, možnost masáží… Absolutním vítězem s časem 1:15:25 se stal loňský nejlepší muž Adam Korecký, nesmírně mile nás překvapilo, že jsme byly u vyhlášení vítězů. Oproti jiným závodům se tady s vyhlášením čeká až po skončení závodu.

Já, Dominika a Věrka jsme ovšem také vítězky, nevzda

Zdroje: Kondice, Autorský text