V pobřežním městě, které leží pouhých sto kilometrů od polárního kruhu a je čtvrtým nejseverněji položeným městem světa, je mrazivé a větrné pozdní ráno. V noci se okolím prohnala silná sněhová bouře a teploty se pohybují mezi pěti a sedmi stupni pod bodem mrazu.

Ani to ale neodradilo místní otrlé cyklisty od toho, aby se do práce vydali, tak jako každý den, nikoli autem, nýbrž na kole. Všude, kam se člověk podívá, sviští po čerstvě uklizených cyklostezkách lidé v teplém zimním oblečení a většina z nich vypadá, že si čistý mrazivý vzduch a jiskřivý sníh kolem jaksepatří užívá.

Do práce přes moře

Oulu, které samo sebe pyšně nazývá „metropolí polární cyklistiky“, je pod sněhem pět měsíců v roce. Teploty zde běžně padají až na minus 30 ˚C a slunce se každý den vyhoupne na obzor pouze na čtyři krátké hodiny. Navzdory těmto pro cyklisty nepřátelským podmínkám tu kolo každodenně používá více lidí než kdekoli jinde. Zatímco v daleko jižněji položených evropských městech tvoří cyklisté pouze kolem dvou procent dopravy, v drsných polárních podmínkách Oulu je to neuvěřitelných 12 procent. Jak je to možné?

„Jezdím na kole do práce každý den 27 kilometrů a stejně daleko zpátky a opravdu si to hodně užívám. Pokaždé přijedu za kolegy v dobré náladě, protože jezdit tady na kole je nádherný zážitek,“ říká Harri Vaarala, který má na zdejší radnici na starosti zajišťování a propagaci dalších a dalších výhod pro každého, kdo se nebojí vyměnit pohodlí vyhřátého auta za vratkou konstrukci jízdního kola.

„V bělostném sněhu ležícím všude kolem se magicky odrážejí odlesky světel a nad hlavou vám krouží hejna racků. Úplně nejraději jezdím o trochu delší, ale ještě hezčí cestou přes zamrzlý mořský záliv. Jednou jsem zjistil, že mám zpoždění, a tak jsem se připojil ke kolegům na poradě virtuálně doslova uprostřed zamrzlého moře,“ vypráví v reportáži pro britskou rozhlasovou stanici BBC.

Auta musí počkat

To, co vypadá na první pohled jako poněkud divoký žert splašených ekologů, je ve skutečnosti možné jen díky mnoha dílčím opatřením a solidním investicím, které zdejší radnice vkládá do cyklistiky, a tím pádem také do zásadního snížení emisí z automobilů. Jedním z nich je každodenní odklízení sněhu a sypání cyklostezek během celého zimního období. Cyklostezky se takto uklízejí každé ráno prioritně, až po nich přicházejí na řadu silnice a ulice.

„Nestojí to ani halíř navíc a dělají to pořád ti samí lidé a stroje. Je to jen věc priorit určujících pořadí, nic víc na tom není. Kdo chce jet na kole, dostane se dříve, kdo chce jet autem, musí prostě počkat,“ vysvětluje Harri Vaarala s tím, že velkou roli hraje i způsob, jakým radnice oslovuje zdejší obyvatele.

Když se blíží sněhová bouře, jiná města by nejspíše lidem doporučila, aby nechali kola doma a jeli do práce autem nebo autobusem. V Oule jim pošlou jiný vzkaz: „Dobře se oblékněte, bude foukat a sněžit. Auta raději nechte doma, cyklostezky budou upravené už v sedm ráno. Držte se hesla, že na kole neexistuje špatné počasí, ale jenom špatně oblečený cyklista.“

To ovšem není všechno. Na vybraných křižovatkách cyklostezek radnice nechala postavit malé dřevěné zahřívací boudy, kde je pro cyklisty připraveno WC a po celý den horký čaj.

Do školky i do školy

Třicetiletá tanečnice a choreografka místního divadla a baletu Elina Tähtelä jezdí každé ráno na kole se svými dvěma dětmi, které do školky vozí v malém vyhřívaném vozíku za sebou. Nikdo se nediví, protože to je v Oulu naprosto běžné.

„To, že se každý den ráno projedu na kole, je skvělá rozcvička a příprava na nový den. A jestli je mi zima? Mám speciální teplé oblečení, a když sněží, vezmu si lyžařské brýle. Od té doby, co pravidelně šlapu na kole do školky, do práce, z práce a přes školku domů, se cítím skvěle a zhubla jsem pět kilo,“ usmívá se Elina.

Dodává, že do největší místní školy 90 procent dětí chodí pěšky, nebo jezdí na kole. Vozit se autem tu podle ní prostě není v módě. Do ostatních škol ve dvěstětisícovém městě jezdí na kole asi polovina dětí, což je nejvíce v celém Finsku.

„Nemyslím si, že by někde jinde v Evropě bylo běžné, že už šestileté děti jezdí do školy na kole samy, ale u nás je to baví, protože vidí, že tak jezdí všichni. Neslyšel jsem, že by si někdy stěžovaly,“ uvádí Harri Vaarala.

Jedním z faktorů, který to umožňuje, je bezpečnost. Město za posledních patnáct let vybudovalo více než 900 kilometrů cyklostezek kombinovaných s chodníky pro pěší. Všechny jsou osvětlené a žádná z nich nekřižuje ulice nebo silnice, na lampách jsou speciální projektory, které na zasněžený povrch stezek promítají dopravní značky a upozornění. Na cyklostezkách je kvůli bezpečnosti více než 350 podjezdů a nadjezdů.

Šlapáním ku zdraví

„Neznám lepší uvolnění, než si po práci vyčistit hlavu na kole, pěkně se zpotit a potom zajít do sauny,“ tvrdí jeden z rozvojových manažerů Oulu, sedmačtyřicetiletý Claes Krüger, jenž podle svých slov přešel ze čtyř kol na dvě před sedmi lety.

„Ježdění na kole je součástí naší kultury. V Oulu je cyklistika cosi jako stav mysli. Navíc vím z vlastní zkušenosti, jak každodenní pohyb na čerstvém vzduchu svědčí zdraví,“ dodává. Upozorňuje na skutečnost, že každodenní projížďka je prospěšná nejen pro duševní zdraví a dobrou náladu, ale výrazně snižuje riziko kardiovaskulárních problémů, cukrovky i rakoviny. Zatímco v ostatních evropských městech většina lidí v zimě pravidelně nesportuje, v Oulu se cyklisté nenechají odradit, ani když se venku žení všichni čerti.

„Máme velkou výhodu, že zdejší mrazy jsou extrémně suché, takže pocitově je člověku mnohem tepleji než v místech, kde je vzduch vlhký. Navíc se v mrazu krásně dýchá, úplně nejlépe tam, kde vede cesta napříč přes zamrzlé moře. To je pak slast, rozkoš a spousta vůní,“ usmívá se Claes Krüger.

AUTOR: Ondřej Mrázek

Zdroje: Autorský text, Květy 4/24, https://www.oulu.fi/en