Zdroj: VLM

Je důležité pro zpěvačku být fit?

Pro mě osobně velmi. Vystupování je kombinací intenzivního pohybu, práce s dechem a energií, které v tu chvíli musím mít spoustu, abych ji mohla dál předávat lidem, kteří se přišli bavit. Sport beru jako přípravu na vystoupení, aby si to užili diváci i já. Musím mít výdrž a dostatečnou kontrolu nad svým dechem, protože když přejdu z písně, při které skáču po pódiu do intimního partu za pianem, chci znít co nejméně zadýchaně. Navíc podobně jako sportovci i interpreti si musí střežit své zdraví. Nesmíte nastydnout, zranit se, musíte být v dobré kondici.

Nezměřila jste si někdy počet kroků, které uděláte na podiu?

To ne, nejsem fanda chytrých hodinek. Ale bylo by jich hodně.

Jaké děláte sporty?

Hodně se věnuji běhání a kruhovým tréninkům (HIIT), dobrá je i kombinace běhu a zpívání.

Vy si při běhu zpíváte? Kde vás můžu potkat?
Zpívám si jen doma na páse, jsem stydlivá. Tam trénuji přesně to, co potřebuji na pódiu. Ve Stromovce, kam často chodím, to nepraktikuji. Mým heslem je “těžko na cvičišti, lehko na bojišti”. Sport mě hodně motivuje, nutí mě překročit svou komfortní zónu a nakopává mě do dalších aktivit. Obvykle běhám pět až osm kilometrů, což je vzdálenost, která mi ještě běh nezoškliví. V kombinaci se zpěvem párkrát do týdne těch pět kilometrů uběhnu. Nejsem ale vytrvalostní tip, 20ti kilometrový výběh by mě už nebavil.

Závody vás nelákají?

Moc ne, nechci s nikým soutěžit. Ale každého, kdo se postaví na start, obdivuji. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří závodí a já jim fandím. Na boxu si ze mě dělají srandu, že mě připraví na zápas, ale to není můj životní cíl.

Zdroj: Youtube

Vy se totiž věnujete thajskému boxu…

Začala jsem boxovat s přítelem (český rapper Marpo), zamilovala jsem si to a teď chodím každý pátek s partou holek. Je to skvělý kontaktní sport, před vystoupením se ale šetřím a ve dny, kdy mám koncerty, raději nejdu, nikdy nevíte, co se může stát. Kolem boxu je moc prima kolektiv lidí.

Co nějaká jóga nebo třeba meditace na zklidnění. To musí být velmi těžké usnout, když se vrátíte domů z koncertu.

Občas využívám aplikace pro lepší spánek, zklidnění, ale po koncertu si většinou lehnu na gauč, pustím si film, relaxuji. To je můj únik z reality. Mám své oblíbené filmy a režiséry - miluji klasiky; Scorseseho, Tarantina, Coppolu nebo Gretu Gerwig. Nebo jdu třeba na procházku s pejskem, nechám doma mobil a soustředím se na okamžik bytí. To je moje meditace.

A co zdravá strava?

Pro mě je nejdůležitější pohyb. Myslím, že je klíčem k udržení si zdraví a psychické pohody. Doporučila bych ho všem. Není nutné běhat, stačí jít na procházku nebo si zaplavat, cokoliv, co vám dělá radost. I já se někdy necítím být ve své kůži nebo nemám motivaci něco dělat, ale stačí se zvednout a někam jít. Na hezký výlet, na procházku, zaběhat si. Přiznám se, že stravu si tolik nehlídám, na turné je to obzvlášť těžké. Snažíme se s kapelou alespoň vyjet dříve a někde se cestou dobře najíst, nebo si nachystám něco zdravějšího s sebou. V Anglii, kde jsem žila, je mnohem více příležitostí sehnat zdravé a chutné jídlo, dokonce i na pumpě. Tady se to zlepšuje. Snažím se jíst zdravě, ale nemám výčitky, když si dám brambůrky, burger z kvalitního masa nebo svíčkovou. Jídlo je pro mě v životě velkým potěšením, nechci se ničeho vzdávat.

Překvapil mě rozsah vaší tvorby. Jednou hrajete se symfonickým orchestrem, podruhé rappujete, jindy je to příjemný pop. Kde získáváte inspiraci?

S otevřenýma očima okolo sebe. Nápady se dostavují na procházce se psem, při běhání, v galerii na výstavě výtvarného umění, které mám ráda, během cestování. Inspirace ale přichází i ve chvílích, kdy hraju z not, něco spletu a rozvinu to v úplně jiný motiv. Anebo ve sprše, v autě i ve snu. Někdy vystřelím z postele a podaří se mi to zachytit. Často to ale zaspím. Většinou se jedná o střípky písně - melodie ke sloce nebo kousek refrénu, který nechám nějakou dobu uležet. Pak třeba složím něco, co by k tomu mohlo sednout, vzpomenu si a dám to dohromady. Jindy zase sednu k pianu a píseň je hned hotová. Je to různé, ale obecně platí, že když se tomu otevřete, nápady k vám začnou chodit samy.

Ty nápady si pak nazpíváte na diktafon?

Většinou ano. Když sedím u piana, rovnou si to zapíšu nebo nahraju jednoduché demo písně do počítače. Většinou se mi nápady ale rychle dostanou “do ruky” a už si je pak pamatuji, kdykoli si je chci znovu přehrát.

Bývá maminka (zpěvačka a kytaristka Lenka Filipová) první posluchačkou nové písničky?

Většinou nebývá. Nápady si dost dlouho syslím pro sebe, obrábím, vylepšuji. Je to jako, kdybyste malovala obraz. Chcete ho ukázat, až když je hotový, aby vám do toho nikdo předčasně nečmáral. To by mě vysilovalo. Hodně si hledám zvuky na internetu, umím si motiv hodit do počítače a zpracovat. Pak to teprve předvedu nějakému producentovi.

Kdy je to hotové?

Až když to nahraji naostro. To znamená, až poté, co to dáme dohromady s některým z producentů. Takže poprvé to většinou slyší právě on nebo spoluautor písně, když nějakého mám. Dojíždím do oblíbených studií v Berlíně nebo v Anglii, kde mám i spoustu známých, takže pracuji často s nimi.

Když jste s mamkou, točí se vaše konverzace kolem hudby?

Ano i ne. Hudba je součást našich životů, většina našich přátel je z muzikantského prostředí. Ať začneme mluvit o čemkoliv, týká se to hudby. Stačí mámina otázka, jak se mám a co dělám a jsme u hudby. Umíme se ale bavit i o jiných věcech.

Lenka Filipová teď slavila sedmdesátiny. Slavili jste ve velkém?

Nechtěla, přála si se sejít ve dvou. Šly jsme spolu a s pejskem, mým labradorem, kterého miluje a bere ho jako své vnouče, do hezké restaurace, udělala jsem jí tiramisu... Nemá ráda velké oslavy a překvapení, proto jsme to pojaly minimalisticky.

Musela jste si svoje místo v hudebním světě vybojovat nebo to bylo s vaším jménem jednodušší?

Vždy jsem měla pro hudbu velkou vášeň a toužila jsem mít hlavně přesah do ciziny, což se mi povedlo a pak už jsem popravdě nepřemýšlela nad tím, co si lidi myslí. Možná když jsem vydala první singl, registrovala jsem i nepřející komentáře, ale myslím, že po deseti letech na scéně jsem si své místo obhájila.

Kolik času strávíte za klavírem?

Jak kdy, tento týden mám dvě celodenní focení, to už pak nemám tu kreativní jiskru. Jsou ale dny, kdy jsem u piana nebo ve studiu celý den do noci. Odložím telefon, hodinu skládám, pak půl hodiny přemýšlím, chodím sem a tam, pak si k tomu zase na chvíli sednu. Nemám pevný režim, ale o to více musím mít sebe-disciplíny, což v kreativním povolání není snadné!

Museli vás rodiče ke klavíru nutit?

Měla jsem to ve vlnách. Mamka byla benevolentnější v pianu, ale mrzelo ji, že nehraji více na kytaru.

Vy jste ji na piano doprovázela i na koncertech.

Muziku jsem zbožňovala, od šesti do šestnácti let jsem chodila do Lidové školy umění a v takových 13, 14 letech mě to přestalo bavit. Táta (Boris Drbal – pozn. red.) ale řekl, že „neexistuje“. Je architekt, nadšený pianista a muzikant. Jsem ráda, že nade mnou rodiče drželi pevnou ruku. Ne vždy mi to bylo po chuti, ale do života mi to dalo hodnoty, které dodržuji dodnes.

Váš singl Overdosed se dostal do celosvětové Spotify kampaně Equal, díky čemuž jste se objevila na hlavním billboardu na newyorském Times Square. Jaký to je pocit?

Mám z toho velkou radost a vážím si toho. Jediné, co mě mrzí je, že jsem neměla možnost vidět to naživo. Bohužel to bylo v době covidu a Amerika pro nás byla zavřená. Bývala bych se jela kouknout osobně a prožila tu radost na místě!

Když jsme u těch úspěchů, můžete se chlubit i další věcí. Forbes si vás vybral v anketě do 30 pod 30...

Bylo mi 23 a byl to velký pocit. Forbes tuhle anketu definuje jako skupinu mladých lidi, kteří mění svět okolo sebe. To mě potěšilo. Pokud totiž mohu lidem předat nějaké emoce, inspiraci, motivaci prostřednictvím muziky, jsem šťastná.

Co vás teď čeká?

Krásné festivalové léto. Mám radost, že mě pozvali na pražský Metronom, dále na Colours of Ostrava, kde bude hrát i Lenny Kravitz. Objevíme se také v Karlových Varech v rámci filmového festivalu, ráda bych zmínila třeba i koncert v prostředí Zámku Lednice na Hvězdném létě. Hlavně ale letos 1. října chystám velký koncert v Obecním domě, kde budou moci fanoušci slyšet mé písně v úpravách pro smyčcový orchestr. Doprovodí mě nejen úžasní muzikanti z Unique Orchestra, ale i moje skvělá kapela. Dlouho jsem si přála uspořádat koncert s přesahem, a tak část výtěžku ze vstupenek poputuje Nadaci Veroniky Kašákové dětem.

Doprovodí vás maminka a váš přítel?

Teprve připravuji set list a nechci nic slibovat. Budu ale ráda, když tam budou.

Jste tváří oděvní značky Orsay. Co se Vám na ní líbí a proč jste na spolupráci kývla?

Je to kvalitní, slušivé a dostupné oblečení pro všechny generace žen. Baví mě jejich nová sportovní kolekce. Jedná se o příjemné materiály. Tým Orsay je velice sympatický a jsou otevření mým nápadům a poznatkům. Líbí se mi i jejich touha značku vylepšovat a posouvat dopředu - tam se naše vize potkávají.

Všimla jsem v jiných rozhovorech, že ženská témata jsou vám blízká…

Nejsem zarytá feministka-aktivistka, ale byla jsem vychovaná k samostatnosti a s přesvědčením, že se o sebe vždy mám umět postarat a nemusím se na nikoho spoléhat. Tomuto přístupu fandím. Vyrůstala jsem hodně mezi ženami. Mám úžasnou 96ti letou babičku, skvělé tety, spoustu šikovných kamarádek. Jsem ráda s přítelem i v mužském kolektivu, ale nic nenahradí ženskou konverzaci a porozumění.

Zdroj:
Autorský článek, Lenny