Projekt Osmistovky Žďárských vrchů dalo dohromady pár přátel milujících přírodu, akci a svůj kraj. Pozvání jsem přijala s nadšením a odhodláním, ale postupem času mě trochu nahlodaly dotazy z mého okolí, zda si na takovou trasu troufám (proč ne?) a jak trénuji (nevím, běhám, cvičím, vždyť lidi chodí Praha – Prčice, ačkoliv se přes rok nezvednou od počítače). Příliš mi nepřidal ani fakt, že mi postupně odpadal doprovod. Nakonec jsem se rozhodla jít sama, svým tempem, podle svých sil, a když jsem si plánovala trasu a viděla, že půjdu téměř 18 hodin, nepřišlo mi až tak špatné jít sama.

Zdroj: Youtube

Trasu si totiž každý účastník staví sám podle sebe, aby co nejvýhodněji propojil 16 předem stanovených vrcholů – kontrolních bodů, které jsou od sebe vzdušnou čarou 46 km. Na místě startu v Krátké pořadatelé nabízeli možnost nahlédnout do mapy a nechat si cestu doporučit, ale protože jsem Žďárské vrchy neznala a neměla jsem možnost si trasu projít po částech, jako to dělávají místní, sedla jsem k on-line mapám a naplánovala 58kilometrový pochod svépomocí.

Pochod možná není to správné slovo. Vysočina je krajem orientačního běhu a Osmistovky jsou typem orientačního závodu. Na startu dostanete průkazku, pořadatel zapíše čas startu, do jednotlivých polí je třeba štípnout na kontrolním stanovišti znak daného vrchu, v cíli pak průkazku odevzdáte a zapíše se vám čas. Jedinou podmínkou je, že vše musíte stihnout kdykoliv od 0:01 do 24:00 a musíte jít pěšky. Zda poběžíte, už je čistě na vás. Ve stejný den se konají v okolí další dvě akce orientačních běžců, kteří užívají podobné značky a kleště, jako my, je proto nutné hledat pouze naše lampiónky vyvěšené na triangulačních tyčích či samých vrcholech skal. V tu chvíli začínám mít strach, že z 58 kilometrů a 18 hodin bude mnohem víc. Bude mi stačit vyrazit ve 4:30? Jelikož ale internetové plánovače nejsou schopné pochopit, že někde lze přejít přes louku, či si cestu zkrátit lesem, došla jsem k závěru, že 58 km by mohlo odpovídat reálu i s hledáním triangulačních tyčí.

Plán je jasný: vyrazím ráno v půl páté, do jedenácti bych mohla být v cíli. Počasí nám přeje, předpověď hlásí 25 °C a jasno, balím si tedy jen svačinu (raději na celý den), tři litry vody, tabletu ionťáku a powerbanku. Vím zcela jistě, že mi baterie telefonu nevydrží celý den. Pro jistotu ještě snižuji spotřebu režimem Letadlo a vytištěním kritických míst své pouti na papír. Ve Fryšavě mám v plánu stavit se v hospodě, tam snad bude i příležitost k dobití.

Rychlý ranní start

Po téměř probdělé noci, kdy stále zvažuji vhodnost své trasy s ohledem na doporučení organizátora jít v opačném směru, než jsem si intuitivně naplánovala, mi ve 4:00 zvoní budík. Do ruky kefír a banán, na hruď čelovku, doplnit camelbag a jdeme na to! Autista ve mně volí mnou naplánovanou trasu, ačkoliv je méně výhodná.

Začínám Buchtovým kopcem (813 m), který v kraji poznáte snadno podle leteckého radaru na jeho vrcholu. Problém je, že aktuálně je tma jako v pytli (a zima jako v morně) a na rozcestí přímo pod kopcem si nevšimnu odbočky. Rázem ztrácím půl kilometru, který mi na konci bude nejspíš dost scházet. Těžko říct, ušla jsem zatím nejvíc 37 km, což bylo „v pohodě“. U první triangulační tyče mě předhánějí dvě starší ženy. Chvíli se bojím, že přijdu o soukromí a ticho, nicméně dámy mizí opačným směrem (aha, já jdu špatně) a už je nikdy nepotkám. Téměř po hřebeni se dostávám na Vysoký kopec (806 m), kde se z ničeho nic z křoví vynoří manželský pár a pán se mě potutelně ptá: „Na procházku? Na procházku?“ Tou dobou se teprve rozednívá, takže pochopím a zapluji do křoví opodál. Druhá značka v průkazce.

Čeká mě první zkratka přes odpor plánovače. Na satelitním snímku dělí lesní a polní cestu pouze remízek, v reálu si stěží všimnete, že tu cesty mají mezi sebou nějaký předěl. Naopak vyšlapaná pěšina na louce v Podlesí chybí a já mám v tu ránu boty durch. Aspoň mě tolik nemrzí, když o kus dál zabloudím a zkrátím si cestu přes mokřad. Slibuju si, že už zkratky vynechám, abych se o pár metrů dál škrábala další zkratkou na Malinskou skálu (811 m). Oficiální cesta ovšem nevypadá o moc lépe. Kolem mě jsou tuny hub, ale mám dost rozumu na to, abych je nesbírala. Slunce už je nad obzorem, výhled je dechberoucí, slušní občané právě vstávají a já mám v nohách přes deset kilometrů a splněné kroky.

Následuje řetěz osmistovek na jednom hřebeni: Suchý kopec (815 m – omylem zajdu i na jeho druhý vrchol s kótou 817 m, kde jak mě pořadatelé několikrát upozorňovali, žádná naše značka není), Křovina (830 m) a nádherná Lisovská skála s borovicí na vršku (802 m). Cestou mě předbíhá sedmdesátiletá Magda s buzolou a mapou na orientační běh, kterou mi včera nabízela k půjčení. Jelikož se na ní nic nepsalo, byla by mi stejně užitečná v Českém ráji i v Alpách. Z lesa na mě vyskočí další dáma, tak v mém věku, která v pohorkách kluše dál za notného nadávání, že se ztratila na Křovině, taková školácká chyba, teď už nesoutěží! Začínám mít trochu strach, jestli jsem dostatečně zdůraznila, že trasu nepoběžím.

Gentleman v pustém lese

Mířím na Devět skal (836 m – tedy vrchol nejvyšší) a opíjím se pocitem, jak je život krásný. Na vrcholku se potkávám s pánem, který se mě opět ptá, zda jsem na procházce nebo „jejich“. Dáváme se do řeči, pán přede mnou rázuje s holemi, já zrychluji krok (postupně se dozvídám, že je mu 67, začátkem léta ušel 900 km po Jižní stezce Českem, když jde plavat, dává si 50 bazénů, a v pondělí se chystá dojít z Havlíčkova Brodu až k Berounu). Domlouváme se, že mi za Žákovou horou (810 m) ukáže cestu na Šindelný (806 m) a Kamenný vrch (803 m), kde se účastníci nejčastěji ztrácejí. Vzhledem k fiasku pod Buchtovým kopcem i pod Malinskou skálou je to nabídka, která se neodmítá. Kdesi za Žákovou horou ztrácím svou kontrolní průkazku a musím to zavolat organizátorovi Zdeňkovi. Můj průvodce to nehodlá vzdát a tak svorně hledáme průkazku a nachodíme dva kilometry navíc. Gentleman se v něm nezapře, zjevně se v tu chvíli rozhodne nenechat tuhle střelenou ženštinu napospas místní divočině a rozhodne se, že přestává soutěžit o nejlepší čas a dohlédne, abych se vrátila do cíle. Pochod jde už po páté, úkol pohlídat mě je větší výzva. A ano, nebýt něho, bloudím mezi Kamenným a Šindelným vrchem dodnes. I s telefonem.

Pak už míříme k Tisůvce (800 m) a opouštíme západní část Žďárských vrchů. Stále ještě pláču nad nalezenými houbami, které si nemůžu vzít, ale hodinky mi ukazují 40 km, čeká mě výlet k nejvýchodnějšímu vrcholu a pomalu mi tuhne úsměv na tváři. Zoufale toužím dát si kofolu, ale všude jen les, kopce a prameny snad všech řek, co v Česku máme (s výjimkou Labe a Vltavy, samozřejmě). Cestou si slezeme ještě Křivý javor (824 m) a Fryšavský kopec (800 m – lampiónek tu visí u zemljanky), míjíme Fryšavský ledovec, kde prý je sníh každou zimu nejdéle a skvěle se tu jezdí na běžkách) a scházíme do Fryšavy. Hospoda vypadá lákavě, ale atakuji 50 km a nohy začínají tuhnout. Jsem si docela jistá, že pokud si sednu, už nevstanu. Proto vezmu zavděk šumivou tabletou ionťáku, spořádám poslední toast, zatnu zuby a jdu dál.

Na políčkách dozrávají brambory (inu Vysočina), v místě jedné plánované zkratky je i majitelé zrovna vykopávají, takže pokračujeme dál přes stále ještě kvetoucí louku, přeskakujeme potok a za chvíli už stoupáme na Paseckou skálu (819 m) s vyhlídkou, kde si rodiny s dětmi užívají rodinné odpoledne a já mám co dělat, abych slezla zpět dolů. Odsud je to kousek na malebný Kopeček (822 m) a chybí jen poslední vrchol: Pohledecká skála (812 m). Nahoru stoupám čistě jen silou vůle. Cítím každý krok a poloprázdný batoh mě řeže do ramenou jako nůše plná kamení. Když po cestičce zarostlé borůvčím dojdeme k cíli a objevíme lampiónek vysoko nad hlavou, volíme plán B pro méně odvážné: pročesáváme borůvčí na druhé straně skály. Pán s holemi, který si tu vysloužil přezdívku Johny Walker, nehodlá nahoru ve svém věku lézt, mně už je všechno celkem jedno, ovšem zcela jistě vím, že pokud bych se dostala nahoru, nedostanu se rozhodně dolů.

Za pozvání na akci děkuji své přítelkyni Marii Rajnoškové, která mimochodem stojí i za vznikem Domu přírody Žďárských vrchů v Krátké, a jejímu manželovi Zdeňkovi, kteří jsou také jedněmi z hlavních organizátorů Osmistovek!

Mám v kapse (do mapy štípnuté) všechny vrcholy, ale přede mnou je výzva největší. Posledních šest kilometrů do cíle. Můj průvodce míří na sedmnáctý vrch určený matadorům, mě už ale na rozcestí čeká Martina, další holka z Jizerek, která se sem vdala a místo pochodu musela vybírat brambory (inu Vysočina), i s lahví švestkového piva a poslední metry jsou za námi. Do cíle vcházím s úsměvem, mám v plánu objednat si dvojitou večeři, trochu mě děsí fakt, že tu nemají sprchu a že jsem zapomněla deodorant, ale jsem šťastná a hrdá. A tak se posadím.

Toho večera již nevstanu, jelikož jsem si doma zapomněla i magnézium a nohy mám jako kámen. Když padá tma, sedíme už dávno u stolu, zpíváme do tónů ukulele a já se dozvídám, že ona sedmdesátiletá Magda je Magda Horová, která ještě po padesátce sbírala medaile na mistrovstvích světa veteránů v orientačním běhu. Když mi jury sděluje, že vzhledem k tomu, že jsem jako první a jediná v historii ztratila průkazku a výsledek je mi uznán pouze pod podmínkou, že příští rok dorazím znovu, rovnou si píšu termín do kalendáře. 21. září 2024. Láká vás to? Tak nezapomeňte dobré boty (zkuste třeba superlehké Xero Ridgeway Hiker s širší špičkou a vysokým kotníkem), turistické hole, hořčík a hlavně deodorant!

Zdroj:

  • reportáž pro časopis Kondice
  • Bratrstvo Žďárských vrchů