Po utrápené desítce na asfaltu v srdci Prahy jsem měla z Boletic velký respekt. Nejen, že mě čekalo o čtyři kilometry víc, ale ještě v terénu. Prakticky sedm kilometrů jen do kopce a sedm kilometrů seběhu. To vše s čelovkou pod noční šumavskou oblohou. Jediné, co mě těšilo, že jsem nebyla tak naivní a nepřihlásila se rovnou na delší, dvacetikilometrovou trasu. To bych asi odpískala rovnou. Pomohlo také to, že mě podržel manžel. Ačkoliv měsíce neběhá, když už jsme měli hlídání, pozvala jsem ho na tohle noční rande a on mě v tom nenechal. Proto jsem už na startu za zvuku Vangelise věděla, že já ho v tom taky nenechám a do cíle musíme doběhnout spolu.

Zdroj: Youtube

Je pravda, že hned první stoupání jen pár metrů od startu mě hodně znejistilo, nohy se začaly ozývat, srdce se rozbušilo a dech se zrychlil, ale když jsem viděla, že víc jak polovina startovního pole přechází do chůze, byla jsem v klidu. Navíc na celou trasu jsme měli 2,5 hodiny, to bychom dali snad i rychlou chůzí.

Tempem jsem se absolutně přizpůsobila manželovi, což byla moje výhra. Snad poprvé jsem nepřepálila start a nelapala po dechu po pár metrech, takže jsem většinu závodu pusu nezavřela. Povzbuzovala jsem manžela, ptala se, jestli mám zpomalit, jak se cítí, chvíli jsem si i zpívala. To ale neznamená, že jsem se nudila. Nejtěžší úsek nás čekal už po pátém kilometru a trval až do sedmého. Zapadající slunce nás donutilo rozsvítit čelovky a strmý terén srovnal většinu závodníků do dlouhého špalíru, který ani nikdo neměl ambice předbíhat. Stoupali jsme přes ostré kameny, střídající se s kluzkým a občas i docela hlubokým bahnem. Několikrát mi podklouzla noha, párkrát mě šlehly kopřivy a neustále jsem si nadávala, že já mám tu slabší čelovku a pořádně nevidím, kam šlapu.

Některé úseky byly doprovázeny moc hezkými světelnými efekty, trošku to připomínalo bojovku. Tu jsme si zahráli i na občerstvovacích stanicích, protože jsme zapomněli kelímky. Vždycky jsem vyběhla napřed a ptala se po nějakém erárním. Tímto moc děkuji dobrovolníkům, protože se vždy nějaký našel, já se napila a nechala pár loků i pro manžela. Kolik lidí z těch kelímků pilo, nevím, možná se všichni potkáme v čekárně u lékaře, každopádně to byla naše chyba, určitě ne pořadatele. Je to závod „Běhej lesy“, a tak je správné, že se šetří lesy. Na občerstvovačkách jsme si pravidelně dávali hroznový cukr, který jsem si nechávala dlouho rozpouštět v puse, takže mi lépe utíkaly úseky, které mě tak moc nebavily, jako třeba měkká vysoká tráva, ve které se mi špatně běhá.

Druhá polovina závodu pro mě byla za odměnu, miluju sbíhání kopců. Pravda, za tmy a v terénu to není úplně ideální a já musela hodně brzdit, přesto jsem si to užila. Letmo jsem kontrolovala manžela, kterého trápily záda. Nevzdal to, a aby mě neztratil, vynaložil i do neoblíbených seběhů poslední zbytky sil. Cílem jsme tak probíhali ruku v ruce ve stejný čas. Byl to doják, jsem na něj pyšná. A na sebe, že jsem nezávodila, nehonila čas, a dokonce ani v cíli neřešila, jak dlouho jsme běželi. Vlastně jen díky mému muži jsem si ten závod užila s takovou lehkostí a bez jediné krize. Litovala jsem jediného, že jsme si nedali tu delší trasu.

Dvacítku jsme tady totiž běželi spolu v roce 2017, kdy byly Boletice poprvé představeny jako nová lokalita běžeckého seriálu Běhej lesy. Aniž bychom to tušili, po šesti letech jsme se teď vrátili na start. Ve chvíli, kdy se tento nevšední běžecký závod běžel naposledy. A mně je to tak líto! Ale pevně věřím, že nové místo, které se chystá na příští rok, bude stejně tak krásné!

Zdroj:

Anna Štumpf - autorka článku a poskytovatelka vložených fotografií