Z hobíka až do světové elity

Těžce popadám dech a nemohu ze sebe vymáčknout ani hlásku. „Já…… ti odpovím…… za pět set metrů.“ Ještě musíme proběhnout vyšehradským tunýlkem a pak ještě kousek. Počítám každý krok a co chvíli koukám na chytré hodinky, dokud na nich nenaskočí pětka. „Dobrý, uběhli jsme pět kilometrů,“ zastavuji se konečně a zlomená v pase koukám na hodinky: ukazují 27 minut. To jde – na pětikilometrovém výběhu s nejlepší českou maratonkyní Marcelou Joglovou jsem se zlepšila o dvě minuty, a přitom jsme první půlku našeho společného výběhu prokecaly. Marcela mi klepe po rameni, byť moji oblíbenou vzdálenost používá v tréninku pouze na rozehřátí. Já jsem se rozhodně nerozehřívala, tep mi za tu dobu neklesl pod 150 a v druhé půlce mi došla slova. Ale teď se spokojeně směju, protože s touhle krásnou a sympatickou holkou to ani jinak nejde. A jaké časy mají profíci? Úsměvný je ostatně celý její příběh. Příběh holky, která sice celý život sportovala, někdy více a jindy méně, aby pak ve svých 27 letech zjistila, že běhá časy srovnatelné se světovou elitou. Například v prosinci si dala maraton ve španělské Valencii za 2:31:29. „Mám docela dobrý sportovní základ,“ začíná vyprávění Marcela. Jako dítě chodila na karate, basketbal, atletiku. Často měla i dva tréninky denně a domů se vracela v sedm večer. Na gymplu ale zvolnila – začala řešit jídlo, připadala si tlustá, nastartovala se u ní bulimie. Více se do sportu opřela až ve třetím ročníku, kdy přestoupila do atletické třídy. Po maturitě si zlomila nohu a sport šel na nějaký čas stranou. A tak se to pořád opakovalo: období, kdy sportovala dvoufázově, střídaly roky, kdy si šla občas zaběhat. Mezitím vystudovala na zdravotní záchranářku, pokračovala na FTVS oborem tělesná výchova a sport, pracovala jako barmanka, hlídala děti, jezdila v Klatovech se záchrankou. Běhala, až když jí zbyl čas. „Půlmaraton ani maraton jsem v hlavě neměla. Byla jsem zvyklá běhat deset dvanáct kilometrů. Dělala jsem to pro sebe, chtěla jsem se cítit dobře a to sport umí,“ vypráví. Běhalo se jí čím dál lépe, a tak si začala své oblíbené trasy měřit. Snažila se je zaběhnout rychleji, přidávala si kopečky a nakonec si udělala i svůj tréninkový plán. To už ji zastavovali další běžci a chválili ji. Nevěnovala tomu pozornost, vlastně ani nevěděla, jaké časy běhá elita. Začala ale jíst zdravěji, zhubla a v roce 2014 se přihlásila na desetikilometrový závod We run Prague. A skončila třetí. „Vysvětlovala jsem si to tím, že tam nebyli žádní profíci,“ směje se dnes, další dva roky hodně pracovala a sportovala jen laxně. Pak ale začalo v Marcelině životě vše zapadat do správných kolejí. Potkala prima kluka, který ji podporoval ve sportu, s pomocí psychoterapie si srovnala věci z dětství, našla si správnou cestu mezi jídlem a váhou (přestala sladit bílým cukrem, zařadila do jídelníčku zdravé obiloviny, více ovoce a zeleniny…). „Byl to životní restart – začala jsem vidět svět pozitivně, starat se o sebe, mít se ráda.“ Do roka běžela půlmaraton, s kamarády si zaběhla Krkonošskou a Jizerskou 50, hltala knížky o běhání. Zlom přišel v roce 2018, kdy zvládla maraton v čase 2:49:15. Bylo jí 29 let a začali se jí ozývat trenéři, ať se běhání věnuje profesionálně. Bála se – kvůli věku, kvůli práci, která ji bavila, v hlavě měla spoustu otazníků. Nakonec se nechala přesvědčit a odjela na vysokohorské soustředění do Keni. „Tam mi došlo, že to chci zkusit. Po návratu jsem si zaběhla limit na účast na mistrovství světa v Kataru.“ V maratonu skončila dvacátá, mezi Evropankami byla šestá. Zaměstnali ji ve sportovním klubu Dukla, našla si manažera, stala se členkou týmu Here to Win. „Moc mi pomohli a jsem jim za to vděčná. Díky nim jsem získala zajímavé sponzory jako třeba Škodovku nebo běžecké oblečení ON. Materiálně jsem perfektně zabezpečená, na pohodlný život mi to stačí,“ dodává. Marcela na jaře opět trénovala v Keni, kde v nadmořské výšce 2400 metrů nabíhala kilometry. „Když tam dorazím, všechny povinnosti a problémy zmizí, vlastně se tam dostávám blíž k sobě, každým dnem věřím víc a víc svému cíli a vše tomu podřizuji. To mi doma tak dobře nejde.“ Dávejte si přiměřené cíle Sraz máme v Praze na Náplavce a vybíháme od železničního mostu směrem na Modřany. Na cyklostezce podél Vltavy na Marcelu narazíte často – k Vltavě to má čtyři kilometry, a tak mnohdy nazouvá běžecké boty už doma a míří právě sem. Občas si popojede do Troji nebo do Stromovky. „Když jdu s někým běhat, začnu mu automaticky tykat,“ vypadne z Marcely na prvních sto metrech. A tak si tykáme, běžíme a řešíme, co se dá: jídlo, dětství, ale také, jak správně trénovat. Co je podle Marcely nejdůležitější? Dávat si reálné a přiměřené cíle. Ale na druhou stranu se nebát nějakého dlouhodobého – například, že si (za rok) zaběhnete půlmaraton nebo maraton. Vzdálenosti je třeba navyšovat a zrychlovat postupně. „To bývá největší problém hobíků. Chtějí hned běhat rychle dlouhé trasy. A to nefunguje, není možné si rovnou zaběhnout desítku v tempu.“ Marcela si také všímá, že se ‚hobíci‘ nerozklusávají, začínají trénink zostra, tím se zahltí a běh si zprotiví. „A to je škoda, běh je krásný. Kdyby začali opatrně, zjistili by, že to jde,“ dodává. Tělo je třeba připravit na běh, jinak hrozí zranění. Marcela si v létě dává na rozehřátí dva kilometry, a když je zima, tak nejméně čtyři. Důležité jsou samozřejmě dobré, padnoucí boty a každý běžec by měl myslet i na kompenzaci a pracovat pomocí posilovacích cvičení na zpevnění středu, jinak při běhu trpí záda. I Marcela ovšem musí v závodě bojovat s únavou a odrážet myšlenky, že běh nedokončí. První půlka závodu pro ni bývá často v pohodě, krize prý přichází kolem dvacátého kilometru, kritický bývá také 35. až 38. kilometr. Proto je důležité během závodu dobře jíst, aby nedošla energie. A kdy dojde a jak doplňovat, to o sobě zjistíte také až při naběhávání kilometrů. „Krize přijde vždy, právě tréninkem ji můžete oddálit třeba až do posledních pár kilometrů, a když přijde, je na každém, jak je ochotný trpět a kolik bolesti vydrží,“ dodává Marcela. Když běžela prosincový maraton ve Valencii, začalo foukat, vše ji bolelo, pomáhalo jedině to, že si opakovala, že má cíl – splnit limit a posunout se k olympiádě. A maraton v holandském Rotterdamu běžela s utrženým stehenním svalem. Bála se, že by jí to lékaři zakázali, a tak šla do nemocnice až potom. Další častou chybou ‚hobíků‘ jsou souhyby těla – často tělem rotují do stran a máchají pažemi zbytečně dopředu. „Běžím dopředu, vše tam směřuje. Když si nepřisedám, nelámu se v pase, šetřím velmi cenné vteřiny,“ shrnuje Marcela. Co se týče trasy závodu, Marcela se ji většinou snaží dopředu nastudovat, ale „nějak extra se v ní nenimrám“. Zapoj ruce a uprav došlap Asi po třech kilometrech se ptám, co by Marcela opravila na mém běhu. „Vidím, že špatně došlapuješ,“ říká. Správné je došlapovat spíše na první třetinu nohy, já využívám střed nohy a patu, což mě zpomaluje a brzdí. „Zapracuj také na loktech. Když nemohou nohy, mohou ruce a je to pravda. Do plic se tak dostane více vzduchu a hned se běží lépe.“ Není třeba vystřelovat ruce dopředu (to dělají sprinteři), stačí přidat loktům vzadu. „Je dobré vnímat své tělo – samo nám hodně řekne,“ dodává. Zlepšovat prý také mohu frekvenci běhu. „Běžet ve vyšších otáčkách. Brnkat, jako by byl kotník pružinka, a dotýkat se silnice co nejkratší dobu,“ vysvětluje Marcela můj další prohřešek. U delšího kroku má člověk tendenci přisedávat, a když to udělá v závodě, zbytečně ztrácí vteřiny. Samozřejmě je to u každého trochu jiné, obzvláště u vyšších lidí nebude kadence stejná jako u stopadesáticentimetrového. „Každý má svůj styl, který je případně dobré trochu upravovat, ale ne úplně předělávat. A hlavně vše má svůj čas – postupně je třeba informace do běhu zapracovávat, to chce dost kilometrů. Ale jinak v pohodě, hezky běháš,“ smála se zase. Marcela trénuje dvoufázově. Dopolední výběhy jsou náročnější. Většinou třikrát týdně ‚dělá kvalitu‘ – jedná se o tempové a intervalové tréninky, výběhy kopců nebo rychlost na dráze. Odpoledne už jen většinou vyklusává. „Čím jsem ale starší, tím víc musím řešit regeneraci. Je na to dobrá posilovna, jezdím ale taky na kole, ráda plavu, hodně se protahuji, využívám roller a masážní pistoli. Do cvičení si zařazuji prvky z jógy.“ V dubnu po návratu z Keni Marcelu čekal maraton v Hamburku, poslední možnost, kde si mohla vyběhat nominaci na olympiádu (v době uzávěrky časopisu ještě nebylo jasné, zda se jí to povedlo). „Je to cesta, kterou jsem si vybrala, a dělám pro ni vše, ale nezhroutím se, když se tam nedostanu,“ dodává. Moc bych jí to přála, bylo by to pěkné pokračování jejího příběhu. Kdo je Marcela JoglováTřiatřicetiletá maratonkyně pochází z Plánice u Klatov. Po gymnáziu vystudovala vyšší odbornou školu, obor zdravotní záchranářka, pokračovala na FTVS oborem tělesná výchova a sport. Pracovala jako barmanka, hlídala děti, jezdila v Klatovech se záchrankou.

Z hobíka až do světové elity

Předchozí z rubriky

Následující z rubriky