„Za to jsem bojovala celou svou sportovní kariéru,“ říká Němka Hanka Kupfernagel, několikanásobná držitelka medailí z mistrovství světa v cyklokrosu a silniční cyklistice, které ve sbírce nechybí ani olympijský bronz.

Zdroj: Youtube

Potkáváme se uprostřed Francie, kde Hanka dělá doprovod zahraničním novinářům během ženské Tour de France. Přijeli jsme sem zažít atmosféru „Staré dámy“, jak se Tour přezdívá, a také si vyzkoušet, jaké to je být na trati třetí etapy slavného závodu. Vede z Collonges La Rouge do Montignac-Lascaux a byla dlouhá 147 kilometrů, novinářský peloton odjel jen posledních 55 km do cíle a to s náskokem několika hodin před závodnicemi.

Ženská Tour de France je pro Hanku splněným snem. „Chtěly jsme mít stejně prestižní závody jako muži, přály jsme si, aby ženská cyklistika měla prostor v médiích, toužily jsme po stejných kolech a komfortním zázemí, jako mají pánové, věřily jsme, že jednou nám přijdou k trati fandit stejné davy fanoušků. A ono se to teď děje,“ říká nadšeně, když vyrážíme z městečka St. Robert. Cestou vidíme, jak se městečka připravují na průjezd nejlepších cyklistek světa. Balonky v oknech, cedule vítající cyklistky, stará kola nebo kola ze slámy nazdobená kytkami… Fantazii se tady meze nekladou.

U silnice zastavují auta, z nichž vystupují party přátel nebo celé rodiny, včetně vrásčitých babiček, vytahují si stolečky a židle a začínají se chystat na chvíli, kdy se kolem přeřítí peloton a oni závodnice povzbudí mohutným „Allez, allez…!“ Někde parkují obytňáky fanoušků, jinde už mají vše nachystané a snaží se mi podat skleničku s vínem.

I deset novinářů na kolech je dokáže rozehřát a podpoří je troubením a povzbuzováním. Ve městečku St. Robert, kde jsme na kola nasedali, jsme jednu paní zmátli natolik, že si myslela, že my jsme ti profíci. Když později s Hankou sledujeme v televizi průjezd profesionálního pelotonu, vidíme, kolik lidí mezitím přibylo a jakou skvělou atmosféru závodnicím dokázali vytvořit.

Největší rozdíl? Platy

Rozdílů mezi ženskou a mužskou Tour najdete mnoho. Třeba v délce trvání. Muži šlapou do pedálů 21 dnů a najedou kolem 3500 kilometrů, ženy jen osm dnů v délce 1033 kilometrů. Srovnávat se nedají ani platy, ty ženské odpovídají jen zlomku mužských výdělků, byť startují pod hlavičkou stejné stáje.

Aspoň už si ženy mohou plnit sen a stát se profesionálními cyklistkami na plný úvazek. „Obecně platí, že je málo ženských sportů, kde ženy vydělávají obrovské peníze. Napadá mě snad jen tenis, lyžování nebo biatlon, což jsou sporty, které mají mediální pozornost. A jsme zase u toho,“ dodává Hanka Kupfernagel, která nás u snídaně vítá slovy „Dobré ráno“ a když jí podáte džus, odpoví „děkuji“. Rodačka z východoněmecké Gery má totiž za sebou mnoho cyklokrosových i silničních závodů v Česku. Například silniční závod Grácia Orlová vyhrála pětkrát a kdyby po šesté nespadla, byla by zřejmě v cíli také první.

Co se v ženské a mužské cyklistice naopak vyrovnává, je vybavení. I ženy startují na špičkových kolech za stovky tisíc. „Velkou změnou je také to, že se o ženské týmy starají špičkoví mechanici, kteří dříve pracovali v mužských týmech,“ dodává Hanka.

Němka Tanja Hennes, která ukončila kariéru v silniční cyklistice před čtrnácti lety, doplňuje i další rozdíl. A tím je uvolněná atmosféra u žen. „Muži zůstávají v týmových autobusech do poslední chvíle, ženské závodnice postávají venku, vtipkují a dělají si selfie s diváky, baví se spolu napříč týmy. Jsou k sobě milé. Prostě jako kolegyně v kanceláři. Muži jsou vážnější, Tour je pro ně seriózní manažerská práce,“ směje se Tanja.

Jedno auto a ženské tvary

„Když jsem ještě závodila já, jezdilo s námi jedno dvě auta. A byly jsme šťastné, když nám poslali týmový truck,“ vzpomíná Tanja. „Dnes mají holky k dispozici čtyři auta, dvě dodávky, dva týmové autobusy a to je skvělé.“ A pouští se také do porovnání průměrné rychlosti: zatímco za Tanji se jezdilo 34 km/h, dnešní peloton mladých žen nemá problém jezdit čtyřicítkou. A závodnice tehdy měly normální ženské tvary, dnes na startu stojí „vyšvihané“ atletky, vrchařky váží okolo 40 kil.

„Upřímně? Zda ženy jedou čtyřicítkou a muži o něco rychleji, si divák nevšimne, důležité je, aby byl závod zajímavý a napínavý. A to ženská cyklistika je. V mužském pelotonu je mnohem více svalů, rychlost bude vždy větší,“ dodává Hanka. A začne vyjmenovávat další věci, které se od dob, kdy vystoupila z profesionálního „balíku“, změnily: kola jsou rok od roku lehčí, mají elektronické řazení, těžké helmy, pod kterým se potila hlava, nahradily ultralehké, vyrábějí se speciální ženská sedla, což je velmi důležité pro zdraví ženy. Dnes se závodí snad od prvního výstřelu, dříve se „balík“ držel pohromadě, a až před cílem se začalo s úniky.

Na Tour letos sice žádná Češka nestartovala, ale česká stopa tu nechybí. Partnerem závodu je Škoda Auto, takže během závodu můžete napočítat na dvě stovky škodováckých vozů, včetně ředitelského Enyaqu, ze kterého v cíli před dojezdem prvních závodnic vystupuje šéf závodu. V tomto případě je to žena a bývalá závodnice Marion Rousse. Trofeje pro vítěze navrhuje tým Škoda Design a z českého křišťálového skla je vyrábí společnost Lasvit.

Na trase závodu

Tak trochu závodíme i my. S Hankou nasedáme na půjčená kola 55 kilometrů před cílem třetí etapy a jdeme si projet dnešní trať. Tým francouzských, českých, rakouských a německých novinářů/nadšených cyklistů doprovázejí dvě auta, náklaďák s koly.

„Zpomal! Na takových jízdách musíš jet, jako když kačena vede za sebou káčátka,“ vysvětluje mi Hanka, když se spolu ocitáme na špici balíku. „Musíme se přizpůsobit těm nejpomalejším,“ dodává.

Dlouho nám to nevydrží. Asfalt je v téhle části jako vyleštěná sklenička, a tak roztáčíme karbonová kola a za chvíli letíme čtyřicítkou. Je to inspirativní mít vedle sebe mistryni světa a sledovat její pravidelnou kadenci, či posed na kole.

Stíháme si i povídat: třeba o tom, jak přibývá v Česku i Německu žen na silničních kolech a co by jim Hanka poradila: „Ať nešetří, koupí si dobré kolo a najdou si někoho, kdo jim ho nafituje na jejich postavu. Pokud nemáte správné kalhoty, dobré sedlo, dobrou pozici na kole, nebude vás to bavit a jízdu si neužijete.“

Na cyklistice je totiž dobré, že můžete začít i ve starším věku a pokud si správně nastavíte trénink, dá se i rychle zlepšovat. Zkušenějším cyklistům radí měnit tréninky a vyhnout se stereotypům. Tělo potřebuje nové impulsy. „Když budete dělat pořád to samé, nezlepšíte se. Je dobré si najít i jiné sporty, u mě fungovalo běhání a plážový volejbal. To dodává vašemu tělu a svalům novou sílu,“ říká Hanka, která s cyklistikou začala ve čtvrté třídě, kdy jejich třídu navštívil trenér a vybral si šest dětí. „Bylo mi jasné, že naši mi nikdy závodní kolo nekoupí a on mi ho slíbil,“ směje se.

A nakonec zažiju i trochu adrenalinu, jako na opravdové Tour. To když mi spadne řetěz, zablokuje zadní kolo a urve přehazovačku. Kolo jde do smyku, jen na poslední chvíli se mi podaří vykliknout z nášlapů a nespadnout. Na kole nelze šlapat, a kdybych v tu chvíli nejela poslední, zřejmě bych „poskládala“ všechny ostatní, kteří by šlapali za mnou.

Je to rychlá akce. Z aut za mnou vybíhají mechanici. Odvezou mé kolo k dodávce, vytáhnou nové kolo, odšroubují moje nášlapy, přeměří sedlo a než napočítám do stovky, sedím zase zpátky na kole a šlapu v balíku. Bohužel i u druhého kola přehazovačka zlobí, ale to už zvládne nastavit Hanka a řekněte: kdo se může pochlubit, že mu kolo opravovala několikanásobná mistryně světa?

Zdroj:

  • Vlastní reportáž autorky
  • Hanka Kupfernagel, závodnice